seděla satira na terase

minulé i jiné životy

2009-02-19T00:55:00.000-08:00

A tak jsem se pomocí všemocného internetu, jež nikdy neříká nepravdu, dozvěděla, čím jsem byla:

Narodila jste se v roce 700 jako žena někde na území dnešního severovýchodu USA, kde jste pracovala jako farmář, chovatel dobytka, tkadlec nebo krejčí. Byla jste hledačem pravdy a moudrosti. Mohla jste předpovídat budoucnost, která Vás čekala. Vaše okolí ve Vás vidělo idealistu. Přesto jste byla vždy v popředí.

Její poslání v tomto životě :Váš základní úkol (máme nyní na mysli práci duchovní) je udělat vše pro to, aby byl svět krásnější. Neprobádaná fyzická i duševní místa čekají na Váš dotek. Více se na všechny usmívejte.

Ano ano, opět měním a zachraňuji svět. Proto nastavte svá neprobádaná fyzická i duševní místa (s těmi fyzickými prosím opatrně) a čekejte na můj - vlastně Můj - dotek...

BUDA+PEST=VSL

2009-02-17T07:15:00.000-08:00

Malé povídání o Budapešťském výletu

A tak se z velkých plánů stala skutečnost.. I když vlastně to ani velké plány nebyly. Spíš takové nadšenecké, kdy jsme se snažily pivem ovlivněný výkřik "Tak jo, tak pojedem do Budapeště" uvést do reality. S vyčerpaností po učení rostla i potřeba myšlenkově si odpočinout, čímž rostla i pravděpodobnost opravdu do Maďarského hlavního města odjet. A tak se z velkých plánů stala skutečnost..
I přes to, že jsme čekaly každá na jiném nástupišti, i přes to, že jsme neměly ani potuchy, kde se nacházíme, když nás autobus vysadil v maďarském někde, i přes to, že jsme měly pouze dvakrát přeložený papír s vtipně vypadajícími a znějícími jmény ulic, ve kterých se měly nacházet hostely, i přes to, že jsme neměly jediný maďarský forint a ani potuchu, kolik by takový peníz mohl být českých korun, i přes to, že byla nelidská zima s tím nejvlezlejším větrem, ano - i přesto.. (Zde ponechávám prostor pro fantazii, ale bylo to prostě skvělý!!)
Když nás hned v prvním hostelu přivítala sympatická dívka a nám se dostalo jisté střechy nad hlavou, vydaly jsme se ven. Naše taktika Jdeme a nevíme kam si symbioticky rozuměla s naším řešením plánování programu stylem Uvidíme. A viděly jsme spoustu věcí. Jelikož jsme bydlely asi deset minut od parlamentu, bylo velmi překvapivé, že jsme prvně (a vlastně vždycky) zamířily zrovna k němu. Budova parlamentu (Országház) je, stejně jako všechny budovy, postavena v pseudostylu. Čili vypadá jako historicky stará, ale ve skutečnosti je nepříliš dávného data. Parlament byl postaven konkrétně v roce 1902 a mám ho snad na všch fotkách. Když v roce 1988 navštívil Maďarsko Freddie Mercury, plavil se po Dunaji, pomalu si pokuřoval a upíjel ze skleničky a když loďka míjela parlament, nadzvedl konečně se zájmem obočí a pronesl něco pochvalného a dotaz, kolik tato budova stojí, že by si ji rád koupil.

Večer jsme bloudily temnými uličkami a jako zoufalé můry přitahovány pobledlým světlem jsme hledaly svítící štítky s názvem piva naznačující hospodu. Což se sice povedlo, zároveň ovšem s pocitem, že netušíme, kam jsme se dostaly a kde jsme. Rozhodly jsme se řešit tento vyskytlý otazník oblíbeným Uvidíme a jaly jsme se píti pěnivý mok. Po mnohých doušcích přinesl číšník Veně složený papír s propiskou obsahující You are so beautiful vzkaz. A tak i přes to, že autorem sladkých slůvek byl slizký svalovec v uplém triku, z jehož rukávů vyrůstaly dvě gigantické potetované ruce a i přes jeho sluneční brýle na nagelované hlavě a i přes jeho podivně vyhlížejícího spolusedícího jsme se po pár dalších papírcích rozhodly zpestřit si večer a přisedly jsme si k nim. A jelikož se Veně brzy dostalo vyznání z hluboké a nikdy nekončící lásky, nabídky k sňatku, slibu odvozu do Prahy a následovného společného života v ní, vyhrožování, že pracuje na ambasádě a že si ji najde, romantické písně s upřeným pohledem do očí a rukou na srdci, byly jsme rádi, když si k nám přisedl ještě jeden společník, vyčnívající svou normálností. A tak se stal Aron naším průvodcem další den po Budapeštských pamětihodnostech a další večer po hospodách a klubech a my jsme měly vděčně hodně piv a pálenek za jeho forinty.

Poslední den měl být slunečný. Slunečným byl pouze ráno, kdy jsme se probudily s kocovinou a ležely za klidného pochrupávání sličných Francouzů v hostelovém pokoji a snažily se najít dostatek sil na přemístění do koupelny a pak až navečer, když jsme poklidně pochrupávaly zase my v nádherných secesně-barokních termálních lázních Széchényi. Ale to počasí k tomu všemu už tak nějak patřilo. Stejně jako pivo Dreher, stejně jako secese všude, stejně jako papriky na každém rohu, stejně jako pseudo všechno, stejně jako - zde opět prostor pro individuální umělecké vyjádření.

Budapešť jako taková neexistovala až do roku 1873 - byly zde tři samostatné oblasti - Budín, Pešť a Starý Budín. A proto je Budapešť považována za jedno z nejmladších hlavních měst Evropy. A taky je to město lázeňské, město s největší synagogou v Evropě a s nejstarším metrem. A jak úžasný jsou ty zastávky snad ani nemusím dodávat! Ale stejně to dodám: Jsou tak neskutečně a strašně moc ÚŽASNÝ!!! A to platí o celém městě a mém pobývání v něm!!!

MINDEN JÓT, VISZONTLÁTÁSRA!

jaký to bylo, když byl podzim

2009-01-08T01:28:00.000-08:00

dobré, vskutku

próóóóóč?

2008-11-26T00:50:00.000-08:00

Proč se mi tak motá hlava, zvedá žaludek, potřebuju pořád na záchod, třeští snad celé tělo?

och...

MONEY

2008-10-26T14:20:00.000-07:00

Při pohledu na mou slibně rozjetou kariéru mě napadlo zaznamenat zde postupně mé pracovní úspěchy, abych si jednou, až budu slavná, namyšlená, ještě sobečtější než jsem teď, zkažená, nechutně bohatá, lehká, tlustá po pozdních večeřích v luxusních podnicích a podobná přídavná jména, vzpomněla na své začátky pracující vrstvy.
Zkrátka pár z mých brigád:

SBÍRÁNÍ ŠÍPŮ NA LUKOSTŘELECKÝCH ZÁVODECH VOZÍČKÁŘŮ
Je tomu již dávno. Trochu jsem se obávala atletického prostředí a soutěživého duchu všude kolem mě, jelikož to je přesně to, co mě děsilo a co jsem děsila já. Nicméně mě představa kuriózně stráveného dne ve vodou obalené trávě s plátěnými teniskami na nohou a se sportovními vtípky všech sportu milujících sportovců kolem mé ryze nesportovní líné kostry obalené masem, sádlem a kůží naladilo vskutku dostatečně kuriózní směsicí sportu akceptující nálady, takže mi ani nevadilo, když jsem všechny vydělané peníze z tohoto dnu dala za posezení v cukrárně s mou sport praktikující a s trenéry flirtující společnicí a za cestu autobusem domů.
Dostala jsem na starost jednu paní, která mě i přes svou sympatičnost začala mírně rozlaďovat, když se ukázalo, že její lukostřelecké schopnosti jsou na začátečnické úrovni a že tedy místo vytahování šípů a počítání dosažených bodů jsem se většinou brodila trávou, v delších vzdálenost již poněkud vyšší a hledala zatoulané střely. Když jsem byla již jediná, kdo se pohyboval na poli, připojil se k mým hledačským snahám zbytek šípomilů. Ale i to ne vždy znamenalo úspěch.

NOČNÍ INVENTURA V KAUFLANDU
Tato práce patřila k těm vydělávajících si na letošní dovolenou u moře. První noc strávená u dámských vložek a tampónů mi přinášela poměrné uspokojení, jelikož kdo si již někdy položil hlavu na regál naplněný dámskými potřebami, posadil se u toho na bedýnku od piva ví, že v této poloze se dá dostatečně pohodlně odpočívat, popřípadě na chvíli upadat do spánkové činnosti. Dalším uspokojovým faktorem se stal nad mé očekávání vysoký počet bývalých spolužáků odkládající své hlavy na podobně pohodlná místa, což je důkazem jedině toho, že vyskytne-li se v malém městě jakkoli nudná, nepříliš dobře (přesto alespoň dostatečně) placená, přes noc probíhající, na výskyt veledůležité většiny postarších spoluobčanů bohatá práce, sejde se tam každej vůl.

KANTÝNSKÁ V PRÁDELNĚ Nejdelší brigáda letošního léta s vidinou moře. Odjela jsem se svou milou spolenicí do čarokrásné Prahy a tam jsem s ní proválela víkend na rozkládacím gauči u Big Bang Theory s občasným odběhnutím si k internetu a vyhledáváním stránek s pracovními nabídkami. Pondělím naše válení se a večerní navštěvování hospod skončilo, natoupila jsem do jedné nejmenované prádelny do kuchyně, poslouchat po dva týdny nespokojené hlasy pracujících dam, které nemohly pochopit, že si skutečně nepamatuju, kdo z nich má jaký hrníček, kolik lžiček jaké kávy si tam obvykle dává, kolik si denně kupuje makových koláčků a podobně. Miluju lidi, co se snaží dokázat si svou zdánlivou důležitost na totálně nedůležitých věcech a tím dodat své beznadějně stereotypní, bezvýznamné a neuspokojující práci nádech důležitosti. (A to možná proto, že se potom sama cítím o trošku méně marně a zoufale se utěšuju, že má budoucí práce někde v nedohledných dálavách časů budoucích taková nebude a jestli bude, že mi nebude do hlasu a vystupování vkládat nutkání projevovat všem za každou cenu, jak důležitou a nepostradatelnou práci mám.)

POUŤOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Do malebného městečka na východu Čech přijela pouť, což se stalo snad největší kulturní a společenskou událostí roku. A já jsem dostala nabídku na jeden den vypomoci s rozdáváním koláčků v průvodu městem a s organizací her pro děti. Přijala jsem a to i s vidinou volných vstupenek na pouťové atrakce. A jelikož jsem měla ten den nějaké štěstí a potkávala jsem neustále hlavní organizátorku, která mi podstrkávala neustále další volňásky, můj stav se brzy přiblížil k "nenávidím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt", tudíž má pomoc při aktivitách pro děti nebyla nějakým velkým přínosem. Sice jsem za tento den nedostala ještě slibované peníze a už asi nikdy nedostanu (vlastně si je ani nezasloužím, já vím), ale aspoň jsem se podívala na náměstí z úrovně nejvyšších střech budov. Krásnou tečkou večera byl sraz se spolužáky (nebaví mě psát pořád bývalými, i když tomu tak vlastně je, ale po včerejší seznamovací akci prvních ročníků fakulty, která se konala v gay baru a stála za HOVNO se mi nechce nazývat mé nynější spolužáky spolužáky, tudíž tento titul stále ještě přenechávám mým bývalým spolubojovníkům na cestě spravedlnosti, pravdy a cti), před nímž jsem opět potkala hlavní organizátorku, takže se můj stav rozšířil na "nenávdím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt, pojďte radši normálně do hospody".

Korfu, Kerkyra, Corfu a víc jazykama už to neumim

2008-10-20T13:38:00.000-07:00

Student močil z okna kolejí a vypadl ven

2008-10-14T09:49:00.000-07:00

Bizarní případ pádu z okna studentských kolejí řešili v noci na úterý pražští policisté na Břevnově. Při močení zde z okna v sedmimetrové výšce vypadl student. Opilec měl štěstí a z pádu si odnesl jen lehčí poranění.

14. 10. 2008 09:32 - PRAHA

Padesát minut po půlnoci oznámili záchranáři pražským policistům, že na studentských kolejích v Břevnově se pokusil nějaký mladík spáchat sebevraždu skokem z okna. Policisté, kteří přijeli na místo, se však nakonec nestačili divit.

„Z původní sebevraždy se podle výpovědí svědků nejdříve vyklubal nešťastný pád, když se měl podnapilý student údajně pokoušet přelézat z jednoho okna do druhého za dívkou. Skutečná verze se ukázala být ještě bizarnější,“ řekla mluvčí pražské policie Dana Slabochová.

Značně "ovíněnému" mladíkovi se chtělo na záchod, a tak to vyřešil hned na místě močením z okna. „Jeho značně nekoordinované pohyby způsobily pád z výšky přibližně sedmi metrů, ale jak to tak již bývá "opilí mají štěstí" a tak utrpěl jen lehká poranění. Dá se říct, že tentokrát vše skončilo opravdu šťastně,“ doplnila Slabochová.

malý pozdrav

2008-10-12T08:03:00.000-07:00

z nového města, z nového bydlení, z nové školy s novými lidmi a zážitky, z nového prostředí, z nové novosti v novém, z novější verze nového, z novosti nových novinek, novinového novu, z novulativní nohy, novlonské nostrády, novnitivní novulace, z novmatistického novulatismu, novézní novherze, z novpostmonové novistice, novlitové novoluce:

čau

včera, dnes a zítra

2008-09-12T07:30:00.000-07:00

VČERA jsem byla poprvé od maturity navštívit mé gymnázium. Slovo mé budu používat se spojením k tomuto ústavu navždycky a nevím proč, nebo možná vím, ale jakékoli vysvětlování by znělo okoukaně pateticky, tudíž radši nevím proč, což je má klasická odpověď na otázky, na které nechci odpovídat. Tedy včera jsem byla poprvé od maturity navštívit mé gymnázium, což mě vede k další odbočce od tématu, protože tahle věta, obsažená již v úvodu a nyní podruhé zopakovaná, aby přivedla mysl mou i mysl ubohých navštěvovatelů (čímž význam slova ubohých nechci vztahovat na jejich osobnost, charakter, vzhled či cokoli takového, ba se pouze snažím nenápadně upozornit na nedostatek nově přibývajících a hodnotných článků na tomto místě a tak vyjádřit svou tichou lístost nad ztrátou jejich času, pokud se sem s naivní nadějí přijdou podívat a unavit svou hlavu a zároveň chci ještě dodat, že vím, že slovo navštěvovatel neexistuje) , ve mně navodila větu zcela odlišnou, než jaká by se očekávala a to větu s otazníkem na jejím samém konci - proč mám neustále tendenci odbíhat od tématu? Tedy včera jsem byla poprvé od maturity navštívit mé gymnázium, což není zas tak pravda, jelikož jsem tam byla i potom prodávat učebnice a zde by mohl následovat unavující popis činností, které jsem prováděla v budově mé minulé školy po již třikrát zmiňované maturitě, ale myslím, že bych toho již měla nechat. Včera jsem byla zkrátka ve škole, pozdravit pár lidí a porozhlídnout se. Byla jsem před touto návštěvou několikrát varována, vzbuzuje prý neodvratnou nostlagii, vzpomínání, tíživý pocit na prsou a myšlenky typu tohle už nikdy nezažiju, popřípadě slzy v očích. Vešla jsem tam a na chvíli na mě padla majestátnost, možná trochu vzpomínek, ohromilo mě to prostředí. Ale stejně jako člověka ohromí katedrála v Liverpoolu či jakákoli jiná církevní budova (pokud ovšem nevejdete do protestantského sboru v naší zemi, jež nemají za úkol odvádět mysl od Boha ohromením z výšky stropu), po chvíli upadnete do stavu ohromenínemožného, jelikož si na tu majestátnost a nevšední zážitek jednoduše zvyknete, stejně i já jsem si po pár okamžicích zvykla na pocit být tam. A tím u mě jakékoliv nezyklé pohnutky zmizely. Byla jsem zkrátka zase tam, kam jsem chodila osm let. Nic nového.

DNES mám narozeniny. Dlouho jsem spala, snědla flák melounu, což mi zabralo troje Simpsonovi na notebooku a od té doby se slatně oddávám nicnedělání. Je mi dvacet.

ZÍTRA letím na Korfu. Bude to taková ta dovolená, z níž člověk přiveze tisíc fotek, na každé druhé z nich bude spokojený páreček k sobě se tulící, vyvolávající závist a u nezadaných chuť najít si protějšek, u zadaných přemluvit svůj protějšek již nalezený odjet na podobně dokonalé místo, které ve skutečnosti tak dokonalé není, avšak pečlivě zvolený výběr vyfotografovaných objektů nasvědčuje tomu, že ano. Budu typickým turistou, ležícím na pláži, navštěvující typická turistická místa, fotící typické turistické památky a výhledy, připravujícím si typicky turisticky Dobré hostince na malém vařiči v apartmánu. Už se na to těším a měla bych si zbalit svůj gigantický kufr, jež bude z poloviny zaplněn páry bot, jelikož si nedokážu vybrat! Yeah!

chmýří bílých pampelišek

2008-08-27T10:55:00.000-07:00

Brodila jsem se zamyšleně loukou, na levém rameni navlečené vodítko pro psa pobíhajícího na straně u vyšlapané cestičky, kde velmi úspěšně očůrával nejvyšší trsy trávy, v pravé ruce buclatou knížku, ukazováček pevně zabořený v houpavém moři stránek, připravený rozevřít hladinu jako Mojžíš Rudé moře. Prsty jsem tiskla pevně k šedé podrážce sandálů, aby se mezi ni a nohu nedostaly kobylky či jiná nevinná luční stvoření. Občas mi některé zvířátko vklouzlo do smrtonosné obuvy krajem, tam kde se zdvihá klenba chodidla. Snažila jsem se nedošlápnout a přenesla jsem celou váhu těla na patu vzadu a palec vepředu a doufala, že hmyz zůstane v malé jeskyni mé nohy nedotčen a tudíž i vyklepán z boty života schopný. Nevím, kolikrát se mi to podařilo a kolik tvorů bylo vyrovnáno s povrchem mé sandály, přitisknuto chodidlem.

Byla přesně ta doba, kdy to bylo skoro jako včera, kdy celá zeleň luk byla pokryta žlutými hlavičkami pampelišek a člověku se z té krásy a nezvyklosti po bílé zimě a hnědém sychravém jaru tajil dech a zastavovaly nohy uprostřed kroků, aby dopřály zrakům trochu osvěžení a mysli bezstarostného uvolnění. Byla to ona doba, kdy se žluté vody porostu přeměnily v malé padáčky čekající na odvážný vítr, pobíhající zvířata a na jiná procházající stvoření.

Vyndala jsem prst z knihy, bylo zbytečné předstírat úmysl začít na dnešní pochůzce číst, ta podívaná mě natolik upoutala, že jsem se nechtěla vrátit na černobílé stránky a topit se v jejich obsahu, chtěla jsem ten obsah vstřebávat přímo z barev. Na straně, kde se louka trochu snižovala a vedla až k úzké rokli zaplněné odpadky poblíž cesty a zarostlé trnitými keři dále od civilizace, jsem viděla hejna žlutých květů, které se ještě nestačily přeměnit a vyčkávat na naplnění svého rodičovského údělu. Jejich doba už končila, většina jejich vrstevníků dospěla a zmoudřela, pochopila, že život jde dál. Staly se neporazitelnou bílou armádou, která s každým poryvem větru vypouštěla nadýchané střely.

Přendala jsem knížku do druhé ruky, urovnala si vodítko na rameni, přehodila visící konec přes krk k rameni druhému a volnou rukou utrhla bílou pampelišku. Několik chmýříček u stonku se prudce oddělilo od mateřské koule tím, jak tělo rostliny neodolalo mým neohrabaným prstům. Zbytek padáčků jsem si opatrně přitáhla k obličeji a zabořila do nich nos. Cítila jsem, jak se provázky bělostných ochlupení prohly a trsy maličkých peříček se mi o trochu silněji přimáčkly k pokožce. Odtáhla jsem pampeličku od nosu a položila si ji na ústa. Opět jsem mírně zatlačila a nechala se chomáčkem hladivě popíchat.

Oddálila jsem neúplnou kopuli dál od úst a našpulila rty. Jemně jsem foukla. Trs chmýři z vrchu se ve společném obláčku vznesl a odplouval nahoru, kde narazil do větru, který ho rozdělil na jednotlivé tečky na obloze, rychle mizící za svým údělem a povinností. Foukla jsem znovu. Tentokrát se spojila pouze dvě semínka, klesala společně k zemi, zatímco jejich nebojácní společníci se jednotlivě vydaly k obloze, kde se jich opět zmocnil vítr a odnášel je směrem k lesu. Na zelenavém penízku pokrytém dolíky, ještě před chvílí pevně držící semínka i s jejich chocholatými hlavami, zůstával poslední bílý chomáček. Mléko z utrženého stonku mě lepkalo mezi prsty.

Zdvihla jsem ruku s pampeliškou a mírně zaklonila hlavu, abych nasměrovala posledního letce přímo k nebesům. Nadechla jsem se otevřenou pusou, na nepatrnou chvíli zadržela dech, aby se proud vzduchu mohl obrátit a já mohla vyfouknout a popohnat opozdilého svěřence na vlastní cestu. Mezitím se ale zdvihl vítr, rozpuštěné vlasy mi navál do obličeje a zakryl mi výhled. Upustila jsem knížku, kovový konec vodítka mi sjel z ramene a zastavil se u znovu pokrčeného loktu, z hruhého ramené se pomalu sesunulo plátené zakončení provazu. Volnou rukou jsem se pokusila urovnat vlasy za uši, abych opět viděla. V pravé ruce jsem držela jen prázdný penízek pampeliškového květu. Chmýří bylo pryč, vzal ho vítr. Přejela jsem si mrňavými krátery pokrytým povrchem zbylé koule rty a potom zahodila rostlinu kousek před sebe. Pohlédla jsem nahoru, jestli neuvidím posledního přeživšího mého vadnoucího květu, i když jsem tušila, že bude již dávno pryč.

Strnula jsem, když jsem místo maličkého padáčku uviděla padák velký. Stejně nadýchaný, stejně bělostný, stejně jemný. Rozpínal se po obloze jako obrovské chlupaté kolo. Vítr ho nesl stále výš, jakoby tušil, že letec musí překonat les, aby se nezasekl ve vysokých korunách pohupujících se stromů. Z krajů velkého kulatého chmýří vedly skoro průsvitné provazy, spojující semínko. Spojující to, co semínkem mělo být. Místo hnědé, podélné fazolky na padáku visela postava. Byla nehybná, neviděla jsem její tvář, nedívala se dolů. Zdálo se mi, že se nedívá nikam, že jakoby tvář ani neměla. Možná natolik spoléhá na sílu a směr větru, že se ani dívat nepotřebuje. Ruce měla nahoře a držela se křečovitě lanek. Očividně netoužila spadnout dřív, než klesne její bílý chomáč.

Chtěla jsem něco zakřičet. Chtěla jsem vědět, jestli je to náhoda a nějaký parašutista zkouší nový model padáku, jestli je to jenom klam mé fantazie topící se ještě před chvílí v pampeliškových orgiích či jestli je to zkrátka obrovské chmýří hledající úrodnou půdu. Přiložila jsem pravou ruku k čelu, aby mi slunce nebránilo ve výhledu. Otevřela jsem ještě více ústa. Ale neřekla jsem nic.

Dívala jsem se, jak padák i s tím, co nesl, jen tak tak přeletěl vršky stromů a zmizel za obzorem. Ruce jsem spustila podél těla a chvíli zůstala tiše stát. Vodítko mi sjelo z ramen a s opatrným zaduněním se stočilo na zem jako postrašený had. Sebrala jsem ho a sehnula se i pro knížku. Otevřela jsem ji na nedočtené straně a zanořila se celá do černobílých stránek. Pro dnešek bylo barev dost, pomyslela jsem si a pokračovala v procházce.

satira k 1968

2008-08-20T09:30:00.000-07:00

časopis Dikobraz, převzato z www.idnes.cz

kdyby lejno mělo křídla

2008-08-17T08:59:00.000-07:00

Obří nafukovací lejno šokovalo, utrhlo se z výstavy

10:58 | Dnes | Korzo, krw

Bern - Umělecké dílo, které znázorňovalo ohromné nafukovací psí lejno, vyvolalo v Bernu paniku.
Nafukovací exkrement velikosti rodinného domu je dílem kontroverzního amerického umělce Paula McCarthyho.
Poté, co se utrhl ze svého zakotvení před muzeem, ho vítr nekontrolovatelně unášel celých 200 metrů.
Po cestě létající exkrement zpřetrhal elektrické vedení a rozbíjel okna. Tento umělecký artefakt, nazvaný Complex Shit, sice obsahoval bezpečnostní systém, který jej měl v případě špatného počasí vyfouknout, ten ale selhal. Po dobrodružném výletě se výkal vrátil k bernské galerii Zentrum Paul Klee a pokud počasí dovolí, zůstane tam až do 26. října. Jak uvádí agentura Ananova, McCarthy je svými nafukovacími výtvory znám z výstav po celém světě.

slovinsko a chorvatsko

2008-08-16T13:03:00.000-07:00

kuriózní chcaní

2008-08-16T11:58:00.000-07:00

Párkrát jsem u sklenky alkoholického nápoje byla, a čile jsem se i zapojovala, svědkem debaty na téma chcaní. Mezi oblíbené podtéma tohoto námětu jsou i kuriózní místa, na kterých byla činnost vypouštění nadměrných tělních tekutin uskutečněna. Dodávám, že následující seznam je ve zkrácené, však zajímavější verzi a trochu váhám, jestli mám dodat, že doufám, že se brzy rozšíří. Ale asi jo. Na zveřejnění kdo a kde se těchto činů dopustil si počkám, až se budu chtít pomstít nebo se zkompormitovat. Nebo až se mi prostě bude chtít.

na půdě budovy sboru církve bratrské, jelikož dámské záchody jsou až dole a daleko
v nejmenovaném pražském kině, mezi sedačky, navzdory tomu, že ten film byl více než nudný
na Staroměstkém náměstí o půl šesté ráno po maturitním plesu
do napuštěné vany, ve které následovně pokračoval proces očisty těla
při stopování na kopci kousek od silnice, čímž valná část tekutiny sjela přímo na vozovku před stopující dvojici

malý příběh školního rozhodování

2008-08-07T14:28:00.000-07:00

část první - humanitní studia

Psal se pátek, nevímkolikátého a kdybych to věděla, nic se tím nezmění, jelikož mě jakákoli symbolická, tajemná, nešťastná i sebevíce veselejší čísla obsažená v konkrétním datumu nechávají zcela chladnou, byla jsem v Praze, práci jsem zatim neměla, hlavu zcela jasnou a otevřenou nepřebernému množství školních a rozhodovacích informací, ve schránce mejl o předletní škole.

Vešla jsem spolu s Mirčou, jež z nedostatku zábavných aktivit v dohledné době šla se mnou býti mi oporou nebo něčím takovým, byla jsem trochu zklamaná, že střecha, která se dá za krásného počasí (které bylo) poodhrnout a skrz sklo pak do místnoti proudí optimistické paprsky, zůstala zatažená. Vypadalo to tam poněkud nehostiněji než jsem byla zvyklá z předchozích návštěv této školy.

Usadily jsme se a s tichými komentáři hodnotily nastalou situaci. Za pultem tak daleko od nás, že můj zrak ostříže je viděl skoro jen jako rozmazané skvrnky, seděli dva pánové. Jeden z nich založil tuto fakultu a ten druhý byl jistě také velmi chytrý. Následující půlhodinu mluvil jistě také velmi chytrý pán o pozdních příchodech, o tom, jak je v povaze průměrných Čechů nesedat do prvních řad, častoval popichlivými, dloubavými a na můj vkus přespříliš hlasitými poznámkami nově, tedy pozdně příchozí, kteří se ovšem svým nevčasným vpádem na scénu ochudili, jistě s těžkým srdcem a nemizejícími výčitkami svědomí, o uplynulou půlhodinu, tudíž nebylo v jejich silách odhadnout nastalou situaci a s hrdě vztyčenou hlavou a s rozhodným krokem vkráčet majestátně do prvních řad, nýbrž usedli tiše a pokud možno nenápadně, zbaběle a anonymně do řad zadních, naplněných již skoro k přetečení okraje, čímž si vysloužili jen další dávku poznámek a výčitek a jejich nechápavé pohledy nasvědčovaly údivu, proč je pozornost celého sálu věnována pouze jim, když o to nestáli. Po chvíli mě to začalo štvát.

Pán, který tuto školu založil se jal vysvětlovat opdvěď, kterou dává chtivým novinářům na otázku "A co tahle škola studenty naučí" a já jeho jatí se vysvětlování nepochopila. Nevím, co chtěl říct a nevěděla to ani Mirča, přičetla jsem to své neschopnosti rozumět dlouhým větám obsahující složité či z cizích jazyků přejaté výrazy (nevím, čemu to přičetla má společnice, ale myslím, že ničemu, bylo to jí to celkem jedno).

Následovala přednáška. A po ní chvíle na dotazy. Přihlásila se dívka, vypadala starší než já a také poněkud silnější. Pozvedla ruku a s celkem sympatickým hlasem se zeptala, zda může pronést i polemiku. Její dotaz byl kladně zodpovězen. Napadlo mě, že bych se s ní mohla zkamarádit.
"Tak já začnu od začátku," řekla, obrátila tři popsané strany velikosti A4 a podívala se na horní okraj první z nich. V sále zašuměl překvapený smích.

Sympatická slečna mluvila dlouho, úsečně, skákala chytrým pánům do řeči, naštvávala se, rudla, vyprošovala si, používala slova, o jejichž existenci jsem neměla ani tuchu a ani jsem netoužila ji kdy mít. V průběhu její řeči mě napadlo, že se s ní vlastně zkamarádit nechci, později, že jediné, co je na ní sympatického je jen její hlas, ještě později, ať jde i s tím svým hlasem někam. Ale ona tam nešla, znudila nás všechny průměrné vzadusedící Čechy natolik, že se v aule začaly ozývat hovory ignorující něčí snahu ukazát své nepřeberné množství znalostí.

Oba pánové brzy pochopili, že tato dívka je námi hrubě nepochopena a netuším, do jaké míry jí chápali oni. Utli její polemiku, po několika mírných pokusem, nemilosrdně tvrdě. Byla jsem jim vděčná a napadlo mě, že tahle škola nemůže být zas tak špatná.

Následovaly, podle jednoho z pánů, tři nejdůležitější body, které by čertsví studenti měli vědět. Netrpělivě jsem se dívala na hodinky, celé tohle sezení mělo skončit již před půl hodinou a já za další dvě půlhodiny měla být už jinde. První dva body, o kterých mluvil dlouho, skoro tak dlouho jako o pozdních příchodech a vychcanosti zadních řad, jsem vyhodnotila jako zbytečné, pro mě nedůležité, nudné a nehodné býti vůbec body. Čekala jsem netrpělivě na bod poslední, jež byl vyzdvihován pro svou veledůležitost až k zatažené střeše, jež by celé tohle dopoledne udělala veselejší a pro mé rozhodování jistě závažněji argumentující, kdyby byla v jiném, než zataženém stavu.

"Tak tedy, posledním bodem je, že universitní kočce se narodila koťátka", (následuje popis roztomilosti zmiňovaných mláďat) "hledají se zejména studentky, jež by se o koťátka zospovědně staraly, samozřejmě by se pro ně našlo , pro studentky myslím, i nějaké to bodové ohodnocení. Že by dostaly bod při převzetí kotěte do vlastní péče a další po půl roce, kdyby ho přinesly ukázat živé." (Vylíčení několika konkrétních případů studentek a jejich koťat.)

Zvedly jsme se a odešly. Napalo mě, že jsem se nedozvěděla nic, co bych nevěděla. A kočky nemám ráda.

část druhá - peďák

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
PEDAGOGICKÁ FAKULTA

O několik dní později, když jsem stále byla v Praze, ale již pracovala, bylo úterý opět nevím kolikátého a opět ze stejného důvodu mi to je jedno, byl zápis na druhou z mých nevysněných škol. Pustili mě z práce dřív, upravila sem se na záchodě, rychlým krokem prošla Národní, zařadila se do fronty, která se utvořila před aulou a cítila se unaveně a nicotně. Snažila jsem se v houfu budoucích učitelů najít některé, kteří se s nikým nebaví, postávájí sami a snaží se nevypadat tak nicotně jako já. Dlouhou chvíli se mi to nedařilo, což podpořilo můj pocit samoty a nicotnosti. NICOTNOST!! Skvělý slovo...

Dveře od auly se otevřely, řekla jsem své jméno a kouzelná slůvka angličtina-společenský vědy, vzala si index a posadila se vedle dívky, která jediná stála ve frontě zdánlivě bez povšimnutí. Prohodila s ní pár slov. Nicotných dalo by se říct.

Slova se ujal pán. Napadlo mě, že má sympatický hlas, ale z předchozích zkušeností jsem čekala i na obsah jeho slov a nehleděla pouza na zvuk, sebevíce lahodný. Povídal systematicky a na rozdíl od pánů z FHS jasně a jednoduše. Musím zajít do pojišťovny, udělat si vstupní zdravotní prohlídku a pozor - důležité - nechat se vyšetřit na tuberkulózu. Zasmála jsem se a byla jsem skoro jediná.

Zapsala jsem se, bylo to snad poprvé, co v Praze někdo neskomolil mé typické církevní východočeské příjmení, celý proces mě překvapil svou jednoduchostí a rychlostí. Podepsat se a vzít si kupón. A kvůli tomuhle já tolik váhala.

Už mě to nebaví popisovat, stejně je to nuda...

nečekané..

2008-07-07T13:43:00.000-07:00

..se stalo SKUTEČNÝM!!

Jsem přijatá na dvou vysokých školách, rozhoduji se, ani na jednu vlastně nechci a zároveň chci na obě, jsem opálená a opilá!!
Tři dny se radujme!!!

Říkají, že sem chodí...

2008-06-25T08:54:00.000-07:00

Říkají, že sem chodí lidé za trest. Že jsme něco provedli a tak nás dali sem. Ale kdo přesně to říká nevím, natož jestli je to pravda. Nepamatuju si, že bych byla někde jinde a že bych potřebovala potrestat. Říkají, že jsem pracovala na ministerstvu životního prostředí, tak tam pracuji i teď. Nedávno vešel v platnost zákon vydaný podle mého návrhu. Jedná se o zákaz zelené barvy. Mám za to, že přílišné přírodní vlivy odvádí pozornost jedinců od vyšších cílů společnosti.

Včera mi zemřel plot. Objednala jsem si nový, měl by přijít do konce týdne. Jeden můj známý slíbil, že mi pomůže s naložením jeho mtrvého těla. Víte, tady umírají věci. Prý je to jinde jiné. Každá věc, naplní-li se její čas, začne slábnout, ohýbat se, vlastně jakoby gumovatět. Nahýbá se stále níž, až zkrátka zemře. Mrtvoly se odváží do doliny za město. Je-li pohřebiště plné, jednoduše se zaleje betonem. Vlastně ani nevím, jestli ten beton sám nestárne. Ale doufám, že tomu tak není, protože je z něj uděláno celé naše město. Od chodníků, přes silnice, až po domy se zahradami. Někdy mě napadá, že jednou zestárne město natolik, až bude potřeba ho celé překrýt vrstvou šedé hmoty. A na něm vybudovat město nové. A my budeme žít pod tím novým, mladším městem v ohýbajíích se budovách a brouzdat se měkkými zestárlými silnicemi. Budeme se dívat nahoru a uvidíme šeď, občas nějaký kanál, to kdyby bylo potřeba sejít z toho nového k nám. A bude se muset vydat zákon, který bude zakazovat volný průchod kanály, aby nedocházelo k nechtěnému prolínání kultur. A když nad tím tak přemýšlím, možná takový zákon už je. Musím se někoho zeptat.
A taky by mě zajímalo, jestli se někde rodí děti. Nepamatuju si, že bych viděla někoho těhotného. Pořád jen ty samé děti, co vypadají pořád stejně a nestárnou. A já asi taky nestárnu, nevím, cítím se pořád stejně. A vypadám normálně, asi. Stárne jenom svět kolem mě. Věci pod rukama i nohama.

Nedávno jsem slyšela, že se odněkud ze západu (to je takový často používaný pojem, ani nevím, jestli tam někdy někdo byl) se do města přivalila móda jakéhosi spolku Šťastných alkoholiků. Říkala jsem si, že by to mohla být dobrá příležitost poznat nové lidi. Nakoupila jsem si hromady alkoholu a teď tvrdě pracuju na požadované úrovni závislosti k přijetí do společenství. Ještě pár dnů a dostanu členskou kartu.

Říkají, že jsme kdysi žili ve světě, kde byly věci naopak. Hodně přírody, dětí, barev, technika se vyvíjela lidským přičiněním a ne sama, ministerstva měla opačnou funkci a podobné věci. Ale já si myslím, že to je blbost. To by přece nemohlo fungovat.

dostihy u martiny...

2008-06-21T12:08:00.001-07:00

...s trochu upravenými pravidly

looking for a summer job

2008-06-21T11:20:00.000-07:00

Tentokrát už nebylo tolik dusno a tak se pobyt v Praze přes pracovní dny jednoho týdne stal více než snesitelným zážitkem. Ba přímo dobrým. Nezapomenutelným. Nebo aspoň takovým, který si budu ráda připomínat. Odjela jsem z milovaného maloměsta do ještě milovanějšího a naprosto slepě obdivovaného velkoměsta pražského v pondělí brzy ráno, což zapříčinilo prospání celé cesty.

Cíl mé nebezpečné a tajemné výpravy byl vskutku velmi nezvyklý pro někoho z maloměsta, kde se nedá bez známosti sehnat ani ta nejpotupnější práce, s možností prázdninového bydlení ve možnostmi přetekající metropoli. Tedy najít si brigádu.

Po několika hodinovém zotavení se v maličkém, špinavoučkém kolejním bytečku (tři zdrobněliny skoro za sebou, och, kam ten svět spěje) jsem se vydala naplnit svůj záměr a kochat se představou závratného množství peněz.

Paní za pultem v agentuře zprostředkovávající práci všem penězchtivým studentům se na mě chladně podívala. čekala asi něco víc. Někoho, kdo by ji vytrhnul z denního stereotypu, možná ze stereotypu celého života, světa, vesmíru i toho, co by mohlo být nad tím vším. Pocítila jsem vlnu studu, že jsem ji pocit vyjímečnosti a vlastní důležitosti nepřinesla ani já. Snad ten s číslem 82 bude oním zázračným zachráncem. Dívala se na mě stále dál. A nevnímala co říkám. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. A ona se na mě dívala stále dál. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. A ona jen přimhouřila oči jako člověk, který si není jistý, zda rozuměl dobře a zaměřuje svůj pohled na rty protimluvícího, aby si jeho pohybem úst ověřil, zda říká skutečně to, co si myslí, že říká. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. Přimhouřila oči ještě víc. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. Čára mezi horními a dolními víčky se pomalu zužovala. Vykašlala jsem se už na opakování jakýchkoli monologů a pozorovala, jestli se víčka navzájem dotknou a nechají tak oči za sebou tiše čekat na otevření.

Po chvíli se tomu tak skutečně stalo. Chvíli jsem čekala, jestli paní za pultem, čekající útrpně na svou záchranu, otevře své zraky či nikoliv. Nikoliv. Otočila jsem se odešla. Bez brigády.

A tak mně ubohé nezbylo než dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, a teď už by se možná dalo napsat a tak dále. A nebo vlastně ne, protože jsem v pátek jela domů.

Břevnov - snově dokonalé a dokonale snové místo kousíček od koleje. Je tam klášter, zahrada a hospoda, chich. V pozadí poslední fotky kupa zbytků jídla, jež omamně voněla našim hladovým myslím a toužícím žaludkům, však patřila jiným nenasytným tvorům.

Večer židovské hudby v rámci festivalu 9 bran. Možná jsem mohla vyfotit i nějakou kapelu. A možná jsem nemusela potom zpívat naprosto nežidovsky nežidovské karaoke. V baru ovšem, ne již v této úchvatné Valdštejnské zahradě. Ale možná jsem musela. Jo, asi jo.

Další večer se hudba přestěhovala na ostrovy, tak jsme se přestěhovali za ní. Marcel Flemr band v kamenném Blues sklepu.

Kolej, mí milí, s mým milým.

ruralistický začátek prázdnin

2008-06-09T12:03:00.000-07:00

A konečně vysvitlo slunce. Po zamračeném a uplakaném dni mi krk, uvolněný díky dvěma již rozcuchaným copánkům, zahřívaly žluté paprsky. Hřejivě a něžně, jak to umí jen v podvečerní letní den. Držela jsem košík plný třešní, krášela v ovocné aleji a mhouřila slastně oči při pohledu na pole. Klasy stály nehybně a místo poletování ve větru vydávaly slabou vůni. Nasála jsem vzduch silněji, abych si vychutnala tyto idylické vesnické chvilky. Nasála jsem ho tak silně, že vůni pole pohltil pach kravína. Ale i to mi přišlo idylické. Taková ta chvíle, kdy člověk odsuzuje město a vidí čistotu všude kolem sebe, všude kolem v přírodě. Cítila jsem se jak zhýralá ruská šlechtična, co odjela na venkov začít nový život a smysl své existence nalezla v pomoci chudým mužikům a jejich rodinám.

Jeden z těch mužiků se jmenoval Maximovič Ivanov. Měl dětský obličej i dětské vystupování, však jeho tělo překypovalo mužnou energií (vždycky jsem se chtěla živit psaním vysoce literárně kvalitních děl v nepevné vazbě s kýčovitým obrázkem dvou dokonalých a dokonale šťatných lidí překypujících vášní a touhou). Maximovi před rokem zemřela žena a tím strádal nejen on, ale i jeho syn. Ale tento příběh sem bohužel nepatří.

Nepatří sem vlastně žádný příběh. Jen mi při trhání třešní podél prašné cesty uprostřed polí bylo dnes moc pěkně...

och má praho

2008-06-08T13:48:00.000-07:00

Miluju Prahu a miluju lidi v ní, miluju tu atmosféru, miluju ty možnosti. A nesnáším pocit, že jsem posrala všechny přijímačky a že se tudíž můj sen o Praze vytrácí.. Ale jinak jsem se minulý týden v Praze měla krásně.

A tak na louce...

2008-05-25T05:17:00.000-07:00

A tak na louce, na kopci nad usínajícím městem, nedaleko domova důchodců, na ušlapaném kousku...

"Ty na nás tak budou zvědaví."
"Právě, že budou."
"To je vlastně pravda."

Rozprostřel na zem svoje sako, vedle rozprostřel to moje. Propadla jsem se do měkkosti látek, přimáčkla se k zemi. Podemnou se vytvořilo zelené lože obalené svršky, překvapivě pohodlné a prostorné.
Pohltila mě tráva. Chvíli sem viděla jen ji a nebe. Trávu a nebe. Prsty studily a já viděla jen trávu a nebe. Ústa hřála. Trávu a nebe. Tyčila se k obloze jako neohrožená armáda. Jazyk lehtal. Přívírala jsem oči z požitku výhledu. Obloha byla zatažená. Trávu a nebe. Brala sem jeho hlavu do dlaní a poslouchala, jak dýchá. Občas roztržitě odrhnul trs, který se ho dotýkal na tvářích. Trávu, nebe a jeho. Kolem pobíhal můj pes. Občas se vytratil, občas čmuchal kolem. Upocené čelo vonělo. Na nebi svítila jen jedna vyčítavá hvězda, všimla jsem si ji až později. Trávu, nebe a jeho. A všechno tohle bylo mojí součástí.

Vstal a zalil naší zelenou postel. Pes přiběhl a zkoumal celou událost.

"Díky."
"Ale za tohle se přece neděkuje."
"Já vím, ale.."

Šla jsem domů, abych byla zase jenom já...

választ

2008-05-24T01:30:00.000-07:00

Üzenez létrehozása Bejövö A bejövö üzeneteket tartalmazza Beállítások Indít

Visszaállítja a stopperórát? Igen
Saját hivatkozások Jobb oldali választógomb Számológép
Adóvevö Alkalmazások Általános Ébresztóóra Fogad.hívások

odcházíme s panem havlem

2008-05-23T02:24:00.000-07:00

novinky.cz: "Pražské Divadlo Archa bylo ve čtvrtek večer místem světové premiéry hry Václava Havla Odcházení. Inscenace režiséra Davida Radoka vznikla během intenzivního šestitýdenního zkoušení. Představení začalo v osm hodin večer. Publikum hru na závěr ocenilo deset minut trvajícím potleskem."

Chachá!! A kdyby někoho zajímalo, kdo je onen rozverný tleskající mladík ve vykutálené stěhovácké čepici, tak je to můj kamarád Honza, který dělá v Arše zvukaře a bude mě brát na představení zadarmo!!!

čtvrteční hermeneutický kruh

2008-05-22T10:23:00.000-07:00

MUSÍM SE KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT
CHCI-LI SE KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT, MUSÍM PÍT VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE
PIJU-LI VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE, MÁ TO PROJÍMAVÉ ÚČINKY
MUSÍM CHODIT ČASTO NA ZÁCHOD, ABYCH SE MOHLA VKLIDU KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT

CHCI-LI SE KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT, MUSÍM PÍT VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE
PIJU-LI VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE, MÁ TO PROJÍMAVÉ ÚČINKY
MUSÍM CHODIT ČASTO NA ZÁCHOD, ABYCH SE MOHLA VKLIDU KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT

CHCI-LI SE KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT, MUSÍM PÍT VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE
PIJU-LI VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE, MÁ TO PROJÍMAVÉ ÚČINKY
MUSÍM CHODIT ČASTO NA ZÁCHOD, ABYCH SE MOHLA VKLIDU KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT

CHCI-LI SE KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT, MUSÍM PÍT VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE
PIJU-LI VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE, MÁ TO PROJÍMAVÉ ÚČINKY
MUSÍM CHODIT ČASTO NA ZÁCHOD, ABYCH SE MOHLA VKLIDU KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT

CHCI-LI SE KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT, MUSÍM PÍT VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE PIJU-LI VELKÉ MNOŽSTVÍ KAFE, MÁ TO PROJÍMAVÉ ÚČINKY MUSÍM CHODIT ČASTO NA ZÁCHOD, ABYCH SE MOHLA VKLIDU KONCENTROVAT A HODNĚ SE UČIT

.................

oranžová teorie svatého týdne

2008-05-21T01:55:00.000-07:00

Konečně jsem mezi nicneříkajícími, navzájemsiodporujícími, nelogickyseprolínajícimi, neustálesepletoucími filozofickými teoriemi a směry přišla na něco převratného! Oranžová barva smrdí! Když se ustálí, nechá v klidu ležet (ovšem zde je podmínka, že na ní musí být na určitou dobu zapomenuto), začne zapáchat! Jako zvratky, jako oranžový písek na čištění záchoda se zdánlivě meruňkovou přívoní, jako zapomenuté mrkve kdesi na dně tašky a podobné věci.

Och jak revoluční a dechberoucí!

očima druhých

2008-05-19T09:52:00.000-07:00

Dnes jsem se byla přihlásit na letní English camp. Když jsem podávala přihlášku paní za recepčním pultem, vykřikla překvapením, když uviděla moje jméno. Zjistilo se, že mě zná. Nebo spíš zná někoho s mým jménem, bydlící v mém domě a mající mé prarodiče.
"Vždyť ty jsi shodila tak polovinu kil!"
"No to snad ne."
"Ale joo, babička mi říkala, že jsi zhubla, ale o tolik!"
"Hm."
Vyšla jsem ven, pohlédla na město, scházela ze schodů a přemýšlela o své váze. Nedávno jsem se vážila, měla jsem 54 kilo. Musela bych tedy někdy v záhadné minulosti mít přes metrák. Nejvíc jsem však kdy měla kil 57.

Vrátila jsem se domů k snaze rychloučení, jež je možná rychlé, ovšem neefektivní. Za chvíli přišla domů mamka.
"Ty jo, co ti je?"
"Nic."
"Vždyť seš úplně žlutá!"
"Fakt?"
"Jo!"

Až někdy potkáte pochybné metrákové stvoření se žloutenkou nebo s čínským původem, řekněte mi něco zajímavého, ať mám o čem psát. Trala!!

Anglie 19.-27.4.

2008-05-18T11:23:00.000-07:00

...

2008-05-14T09:08:00.001-07:00

táááblo

2008-05-14T05:41:00.001-07:00

Cesta k tomuto tablu byla velice dlouhá, složitá, strnitá, vyčerpávající, důstojnostberoucí, hádající se, nenávidící se navzájem, nadávající si do obludných a raději neopakovaných stvoření a ztracených existencí, kreativní co se týče vymýšlení neobjektivních hodnocení návrhů některých jedinců či jedinců samotných, a tak dále. Já jsem byla ale nemocná, tak jsem se toho nezúčastnila, tudíž plná elánu po pobytu v Anglii a následnovně v posteli přispěla jsem pomocnou rukou. A výsledek celého výše popsaného procesu zde:

všechny fotky použité na tablu a pod ním zde:

http://picasaweb.google.com/sara.pralovszka/FinLnVerzeFotekNaTablo

malá předmaturitní báseň

2008-05-04T08:00:00.000-07:00

CÍTÍM JAK MI Z UČENÍ

ROSTE PRDEL VÁŽENÍ

má paměť k 2.5.

2008-05-02T10:24:00.000-07:00

že paměť mi prý nevezmou

a kdyby přeci jenom ano

tak je překvapím
a nic si do ní nedám

Před dvěma lety jsem byla na konci dubna v Anglii. Vrátila jsem se a byla jsem nemocná. Začala Prima sezóna a já se seznámila s dlouhovlasým kytaristou.

a teď pozor!!!

Tenhle rok je všechno stejně!!! Jen se můj kytarista nechal ostříhat....

následuje báseň poněkud avantgardnějšího ražení:
blablabla
blalalblalaaaaaaablaaaa
blaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
bléééééééééééééééééééééé
musím se uči na maturitu
nasráááááááááááááááááát

konec jedněch časů - vyprávění bez nostalgie

2008-04-17T08:44:00.000-07:00

Dnes jsem dostala zpět opravenou svoji naprosto poslední písemku z matematiky!!! Mocnou trojkou jsem podtrhla svou třináctiletou průměrnost a jsem šťastná!!! Už nikdy více!!! Juchůůů!!!

zatmění broskve

2008-03-17T12:53:00.000-07:00

Jednou kdysi dávno došlo k zatmění Slunce. Slunce byla žlutá velká věc kulatého tvaru, která hřála.

Tehdy ještě lidé nevěděli, že se na takovouto událost nesmí dívat holýma očima a neměli černá sklíčka ani diskety, takže několik z nich následky osleplo. Možná oslepli něčím jiným, ale je to přičítáno právě této události. Okolo poledne, kdy bylo Slunce v největší síle, ho začalo ubývat. Lidé mysleli, že se do práce natolik zabrali, že uplynul celý den a chýlí se k večeru. Pohlédli na oblohu a zjistili, že tomu tak není. A jelikož nikdy nic podobného neviděli, k práci už se nevrátili a dívali se nahoru. Když byla Slunce už jen polovina, napadlo někoho, že by to mohlo být zkázonosné. Ale tu myšlenku nahlas nevyslovil. Když svítila už jen pětina, řekl to někdo jiný, než koho to původně napadlo. A začala se šířit panika. Ale v tehdejší době lidé neměli o panice příliš tušení, a tak jen bezmyšlenkovitě pobíhali, až se unavili, posadili se a opět obrátili zraky k obloze. A Slunce se mezitím zatmělo celé. A jelikož byla tehdy Země placatá, byla všude tma.

Lidé byli příliš unaveni předchozí vlnou chaotického pobíhání, že se nezmohli na nic jiného než na zoufalé výrazy, které však nikdo jiný neviděl. Dlouho to netrvalo, brzy se po kraji rozhostilo šero. Černá skvrna z oblohy ustupovala. Všichni byli zmateni, ale cítili se zachráněni. Ti, co seděli blízko sebe se radostí objali, ostatní se jen objímavě smáli. Když dosti naradovali a chtěli se pomalu vrátit k práci a ponechat tuto událost přetřásání za dlouhých zimních večerů, napadlo je podívat se opět vzhůru.

A místo Slunce spatřili velkou broskev. Tehdy ještě nevěděli, co to broskev je, ta začala růst až po tomto dni. Zářila podobně jako Slunce, jen trochu oranžověji. Těžko vylíčit reakci lidí. Bylo dlouhá a udivená, ale stejně se nakonec vrátili se ke své práci začali se s tím smiřovat. Doufali ještě, že se dožijí nového zatmění a návratu Slunce. Když byli staří, tak doufali, že se toho dožijí jejich děti. A

když byli ty staré, doufali v to samé. Jejich potomci už nedoufali, jelikož této povídačce nevěřili a tak to ani svým dětem nevyprávěli. A na Slunce se zapomnělo.

A proto dnes z nebe padá broskvový nektar místo vody, jak tomu dříve bývalo. Proto sněží malé chloupky a je peckobití. Proto je dnes tolik sekt hlásající nový příchod Slunce a konec světa potopou způs

obenou vodou padající z nebe. A proto mají hodně staré fotografie nažloutlý odstín.

A to je konec broskvového příběhu.

chlápek v slunečnicích

2008-03-16T13:00:00.001-07:00

Vysvětlí mi někdo, proč si stvoření mužského pohlaví svlékne šaty a vleze si do rozkvetlého pole slunečnic a vyfotí se, nemyslíce nebo ignorujíce fakt, že to bude vypadat teple? A řekne mi někdo, jestli to vážně chci vědět?

o květech a o nostalgických věcech co se mi zrovna teď honí hlavou

2008-03-14T12:37:00.000-07:00

Jako Květy přikrýt novinami, chci spát a nechat si zdát, že kolem je listí pdzimní.
Jako kdysi za pultem, chci vidět běžící holku s melounem v uměleckém okouzlení.
Jako v máji položit zas hlavu a podívat se na oblohu na kvetoucí astry.
Jako v hlavě ranč a hovořit s plyšáky o věcech kolem dětských domovů.
Jako houpat se a uhýbat v puntíkaté sukni a nechat si tiché pochopení Dnů poezie.

Byla jsem včera na něčem, co mě uchvátilo. Je to kapela Květy!! Květy křtily své nové CD v Kaštanu a já tam byla a poněkud skepticky pozorovala předzpívající dámy a poněkud stejně skepticky pozorovala Magdu a její nadšení pro obřího zpěváka. Nyní sdílím nadšení stejné úrovně. Květy! Dámy a pánové, dovolte, abych uvedla následující představení. Jedná se o skupinu z Brna, která hraje, zpívá, tančí, lepí izolepu, mlátí všude kolem. Mám tu čest přivítat je zde mezi námi. Přicházejí Květy!!!
Jako sedat u driády a stávat se stromem v pokorné křesťanské slávě.

Jako chutnat poprvé tíhu středoškoleského přátelství a usínat s parníkem v hlavě, s výhledem na konečně přicházející štěstí.
Jako dávat si naivní a hrdinské požadavky s vyhlídkou na jedinečné vzplanutí.

Vážení pánové máme velký zájem o vaše lyže, řkouc Vltava...když zavřeš očička...Smutný poslyšte příběh Váni. Při jídle pohádkové chuti padla nejedna narážka. Micáááno!
Tak už mě někdo zastavte!!!! Chtěla bych se zbláznit, docela, chvílema...

9.2. jsem měla ples!

2008-03-03T08:55:00.000-08:00

9.2. jsem měla ples! Šaty jsem si koupila jako poslední na polské tržnici, kde jsem si je zkoušela za tichého padání sněhových vloček. Bradavkami jsem málem rozřízla podprsenku. Ostatní věci k šatům jsem sehnala v Hradci, který jsem touto svou návštěvou poctila vyjádřením o hnusném městě. Ale byla jsem připravená.

9.2. jsem měla ples! Těšení se na nástup a šerpování a strach z proslovu mi do těla dovolil dostat pouze dva panáky, jejich stav se však po těchto událostech rapidně zvýšil až k onomu později-po-hospodách-příběhy-z-plesu-si-vypravujícímu mlhavému prázdnu a nepamatování. A takovýto stav je jako dělaný k přejití celého města na jedinou diskotéku a hýbáním těla do rytmu bez alkoholu nesnesitelné hudby.

9.2. jsem měla ples! A kdo říká, že je to to poslední dobrý, co člověka před maturitou čeká a že je to pak na hovno a že je to jen o učení, tak mi kecal!!!

!!!Enjoy my ball!!!
oh yeah:

příprava na proslov:

nejgeniálnější nástup na světě:

šerpování, Mánina eufórie:), předávání daru, přihlížející dav, tanec s profesory a tak:

budeme mít za co pít + na plesech se i tančí

pár fotek od Martiny:
nástup, předtančení, zašlapávání šerp:

a nakonec nejdůležitější osoba celého plesu, Martinin taťka, Bronislav Zajíc:)

více fotek na http://picasaweb.google.com/gympl.00w

zničte životní prostředí

2008-02-20T08:48:00.000-08:00

How can I protect the enviroment? Was kann ich machen? What do you do for the enviroment? Was denkst du auf es? Sag mir!

Doma poctivě vymývám krabice od džusů a mlíka. Kelímky od jogurtu dávám do myčky a posléze do pytle na plast. Do školy chodím pěšky. Jezdím městskou hromadnou dopravou. Nekouřím. Můj pes poctivě hnojí půdu na naší zahradě. Země je zachráněna!

A nebo spíš naopak. Co když jsme byly stvořeni právě proto, abychom tuto planetu zahubili? Co když se panovačně a roztahovačně pohybovala po skromném vesmíru příliš dlouho? Co když máme být spasiteli, kteří obětují své vlastní životy a zachrání tak ostatní planety vesmíru před zkázonosnou Zemí?

Přestaňte třídit odpad! Palte pneumatiky na ohni! Používejte freony v každé podobě! Čerpejte naftu z každého kousku půdy! Zaplavte Nigérii ropou! Kácejte lesy a palte květenu! Stavějte velkoměsta! Klonujte vše nedokonalé! Zachraňte vesmír!

Asi jsem trochu hloupá...

rakev plná světla

2008-01-31T13:09:00.000-08:00

Podívala jsem se na černobílý portrét dokonalé polonahé dívky s vlasy pečlivě sčesanými dozadu. Včera poprvé jsem vstoupila prosklenými dveřmi dovnitř. Nikdy předtím jsem v soláriu nebyla a ani mě nikdy předtím nenapadlo, že tam někdy půjdu. A ani jsem vlastně nevěděla, kde solárium je, jak se v něm dosahuje svůdně nahnědlého odstínu a proč je ta kráska na černobílém portrétu černobílá a ještě ukazuja svá ňadra. Dostalo se mi odpovědí na všechny mé otázky krom vyfocené nahatiny. Je tam nejspíš proto, aby milí mohli hlasem plným uznání a obdivu pronést: "Hm, to sou kozy."Byla jsem zavedena do malé místnosti a zasvěcena do tajů umělého opalování. Při pohledu na velké zařízení zabírající většinu místnosti připomínajícího rakev (taky jsem tento postřeh pronesla nahlas a vzhledem k nulové reakci mé průvodkyně jsem usoudila, že to nebyl postřeh ojedinělý) jsem si vybavila svůj z dětství přetrvávající strach z pohřbení zaživa. Trošku jsem se rozklepala a začala se v duchu proklínat.

Svlíknout se, zmáčknout tohle tlačítko, zazní zvonek, vlíst si dovnitř, zavřít se, zmáčknout start, zavřít oči, po šesti minutách zazní zvonek, minuta navíc na obličej, tma, vylíst, oblíknout. Slečna odešla. Zkusila jsem si, jak je víko solárijní rakve těžké a zda ho z leže uzvednu svou svalnatou rukou, kterou normálně neudělám ani klik a to ani za pomoci ruky druhé. Váha se zdála být mým schopnostem vyhovující. Počala jsem se svlékat. Přičichla jsem si k tričku. Smrdělo Tunelem. Takhle monstrózně smrdí jen Tunel po vysvědčení.

Vlezla jsem si dovnitř a zkusmo si lehla. Umístila jsem se příliš dole a tak jsem se začala po hladkém povrchu soukat více nahoru až k podlošce na hlavu. Uvelebila jsem a pohlédla dolů na své nahé tělo. Z tohohle úhlu a v téhle situaci se mi zdálo přitažlivé, trochu jsem zalitovala, že tu není nikdo, kdo by mé zdání ocenil. Chvliku jsem ještě přemítala nad výhodami a nevýhodami focení v soláriu, ale tento nápad jsem zavrhla a přiklapla víko. Trochu mě uklidnilo, že se neuzavřelo úplně a že škvíra mi dává jednak šanci neudusit se a jednak se cítím díky ní trochu líp. Zmáčkla jsem start. Přes oči jsem přetáhla víčka.

Rakev začala vydávat mechanické zvuky. Přehlušily dokonce i rádio, které mělo nejspíš přivodit pohodovou atmosféru, což na mě ale působilo ještě křečovitěji, než kdyby bylo ticho. Byla jsem nervózní a stále se tiše proklínala. Rozsvítilo se světlo a já polačovala nutkání otevřít oči. Začaly se mi pod víčky nekontrolovaně třást a běhat s jedné strany na druhou. Nedařilo se mi tento pohyb zastavit. Na chvilku jsem si před ně dala dlaň, ale strach z nerovnoměrného opálení mi ji zase brzy položil zpět vedle těla. Cítila jsem hřání, stále silnější a silnější. Ve chvíli, kdy mě napadlo, že by to kurňa už víc hřát nemuselo, hřálo zařízení ještě víc. A rádio dál vesele hrálo. To samé rádio, které mi přes půl roku odmítalo zaplatit peníze z brigády. Zapoměla jsem na okamžik na skoro hoření mého trupu a ponořila jsem se do pocitu chvilkové nenávisti.

Jak dlouho může trvat šest minut? Vzdala jsem pokus počítat v duchu vteřiny. Jen si nenamlouvat, že to uběhne rychle, šest minut umí být zatraceně dlouhá doba. Oči mi stále kmitaly a já přemýšlela, jestli to zdárně přežijí. Cítila jsem, jak se celá bulva otáčí. Nahoru, dolu. Na pravé ruce mě začalo svědit. Nahoru, dolu. Podrbala jsem se. Nahoru, dolu. Měla jsem pocit, že vidím fialové obrazce. Vzpomněla jsem si na díl Simpsonových, kdy byl Homer s Lisou uzavřeni v nečem podobném. Ale oči mohli mít otevřené... Nahoru, dolu...

V tom se moje bulva protočila celá. Už nebylo žádné dolů. Jen jedno mohutné nahoru a pak nic. Přestaly kmitat, přestaly se netrpělivě pohybovat. Neuposlechla jsem pokynů a nadzvedla víčka. Nic jsem neviděla. Dala jsem si před oči ruce a zkusila si svoje zraky jmout. Stále nic. Možná už skončila slunící doba a soláruim zhaslo, abych mohla následovně vylést ven, svěží a o tón tmavější. Ale mechanické bzučení jsem slyšela dál. I rádio neustále opakovalo svou vlezlou znělku. Začala jsem šmátrat levou rukou po držáku na otevření víka, druhou ruku stále na očích. Než jsem ji však nahmatala, upoutalo mě, co jsem uviděla. Už ne tma, ale barvy. Spoustu barev ledabyle naskupených na dvou místech. Hromada více vlevo zářila. Vypadala jako oheň, jen kromě typicky ohňovitých obsahovala i barvy pro hořící předmět nezvyklé. Plameny, které z místa nepravidelně vyšlehávaly, měnily svou barvu. Jen co se odlepily od shluku, převzaly barvu pestrého okolí, takže se na chvíli ztratily. Brzy ale vyšlehly znovu, kousek dál než jsem je viděla poprvé. Tentokrát svítily černě. Jak může černá zářit, nevím, ale zářila. A to tak jasně, že celé mé barevné vidění se ponořilo do nevýrazna a ustupovalo před černotou. Když se plameny vracely zpět odkud přišly, přešla barva přes tmavě fialovou do světle růžové. Místo více vpravo působilo zeleno-modře, i když do sebe vtáhlo mnoho barev a odstínů.

Pozorovala jsem celý výjev se zděšeným úžasem. Ruku sahající po držáku jsem položila na kluzký povrch mojí postele a nechala ji bezvládně zapomenout na předchozí úmysl. Nechápala jsem , co mají tato barevná seskupení znamenat, ani proč je vidím a mám-li je vůbec vidět. Napadlo mě, jestli uvidím někdy ještě něco jiného. Podle zvláštního a bolestivého tlaku na očích jsem usoudila, že se mi oči protočily a já koukám někam dovnitř sama sebe. Nakonec by to nebylo možná zas tak špatné, tato nezvyklá podívaná se mi zdála zajímavější než v posledních dnech tak šedivý svět kolem mě.

V tom se obě barevná místa začala navzájem přibližovat. Plameny šlehající zleva olizovaly zeleno-modré seskupení a občas zůstal některý přilepený na druhém shluku a už se nevrátil zpět. Hromady se začaly pomalu prolýnat a ztotožňovat. Zvláštní, ale i když se barvy překryly, nezměnily se. Jen jsem na jednom místě viděla barev několik, nepozměněných vlivem té druhé. Jakoby jiné vnímání, napadlo mě. Seskupení se sloučila do jednoho, však na objemu či velikosti se nic nepřidalo. Celá tato barevná věc se pomalu začala fromovat do tvaru koule. Ze zděšeného úžasu se stal pouze úžas. Nevím, co mě dokzalo tak uklidnit, ale celý tento proces jsem sledovala bez bázně.

Když jsem měla před očima již dokonalou kouli, začaly se mi oči opět hýbat. Jezdily ze strany na stranu, nahoru a dalu. Prošmejdily takto každičký kousek mých očních důlku. Občas jsem zahlédla barevnou kouli, jak si už neměnně vyšlehuje svoje chapadla do nepopsatelného okolí. Pohyby očí se začaly sinchronizovat. Jen nahoru, dolu. Koule se začala vzdalovat. Nahoru, dolu. Byla stále menší. Nahoru, dolu. Už jsem nedokázala rozeznat plameny kolem ní. Nahoru, dolu. Zmizela.

"Tak jaký to bylo?" zeptala se mě slečna, když jsem otevřela bílé dveře a vytáhla si peněženku.
"Docela zážitek," odpověděla jsem.
Usmála se.
"Tak si zavolejte na tu sobotu."

o míru a jiných věcech, co dějí

2008-01-19T12:08:00.000-08:00

Dámy a pánové, zastávám názor, že alkohol není špatný. Myslím si, že ztratit třídnici je průser. Domnívám se, že koukat na filmy dlouho do noci a vyspávat poloviny následujícího dne je sice pocit marnosti přinášející, však svým způsobem přirozené. Mám za to, že nemít šaty na maturitní ples ani vidinu na jejich získání je zarážející a poněkud hloupé. Že využít zející prázdnotu bytu je jaksi samozřejmé. Že chodit do kina je věcí příjemnou. Že Yoko Ono je divná a zbytečná. Že snažit se spočítat, kolikrát se objevuje slovo "peace" ve filmu USA versus John Lennon je výsledku dopátrání se nemožné. Že nemít prachy a být zadlužená je trapné, ale děje se to. Že cvičit nástup a natřásat se do rytmu funky je zábavné a prospěšné. A že mít blog, kam to všechno psát je taky fajn...

PEACE

černé myšlení

2008-01-09T11:07:00.001-08:00

Možná je to nemocí, množstvím posmrkaných kapesníků, mastnými vlasy a ochablostí svalů (věřte, že i na mně je co k ochabovaní, leč se to nezdá), ale dnes mě posedlo černé myšlení. Možná je to také zkušením si přijímacích testů, možná je to mou potřebou mít už za sebou tohle středoškolské období a stýkat se jen s těmi, se kterými chci, možná je to mou nemocenskou osamělostí, možná vyhlídkou na následující plné dny, možná nevírou, že jsem schopná všechno stihnout a někam se dostat, možná tím počasím, možná tou nedefinovatelnou pochybností, kterou se musím naučit defonovat, chci-li něco změnit. A možná je to také něčím jiným. Možná je to prostě přirozené a já si tím musím projít jako každý, jen si, stejně jako každý, připadám ve svém černém myšlení tak jedinečná.

AA - FF UK a jiná písmenka

2008-01-07T12:00:00.000-08:00

Dnes byly otevřené dveře filozofické fakulty UK. A má budoucnost se začíná tiše rýsovat. Dalo by se říci, že dnešním zakoupením brožury, která dělá z hloupých chytré lidi, a přihlášením se na přípravné kurzy, které dělají z chytrých lidí poučených brožurou znalce na anglické slovo vzaté, jsem se rozhodla hlásit se na anglistiku-amerikanistiku. Vlastně to ani pořádné rozhodnutí nebylo, spíše to vyplynulo jako nejmenší zlo. Bohužel takové zlo, kterému budu muset věnovat mnoho času i úsilí.

Do Prahy jsem jela už včera, povzbuzena vyhlídkou na budoucnost, volný den, možnou koupí šatů na ples a přespáním na koleji. A domů jsem jela dnes, nemocná, zimnicí se klepající, s odřeným nosem od smrkání, bez šatů a nezapomenutelné noci na kolejním pokoji ve čtyřech. Ale stejně to bylo kurňa dobrý!

Zpověď zhýralého pianisty

2008-01-04T07:38:00.000-08:00

Marek Borsov se živil jako pianista. Rodiče z něho vždy chtěli mít váženého doktora práv, a tak, když sdělil svým milovaným živitelům úmysl odjet s jazzovou kapelou za moře, se málem zhroutili. Odmítli poskytnout jakoukoli finanční či jinou pomoc. S tím však Marek počítal. Našetřil si hraním po večerech v barech dostatek peněz na letenku. Víc nepotřeboval.

Po divokém roce plném zářivých neonů a přízně hudby chtivých dívek se kapela rozpadla a Markovi nezbývalo než nostalgicky zavzpomínat na domov. Nechal se najmout jako dělník v přístavu. Avšak jeho posedlost divokou hudbou a nevázanou společností kolem ní mu neustále vytrhávala výplatu z rukou. A tak Markovi trvalo celé tři roky, než si našetřil na cestu domů.

Domek svého dětství našel zamčený. Obešel ho několikrát kolem dokola a snažil se ze změň, které byly patrné, vyčíst osud jeho obyvatel. Špinavými okny uviděl zanedbanou kuchyň a přes křesla přehozená prostěradla. Dolík, který vytlačila váha otcova těla na pohovce v rohu, zmizel v dokonalé rovnosti matrace. U stolu stály jen dvě židle. Co si pamatoval, bylo tam vždy o jednu víc. Uvědomil si, že v době jeho nepřítomnosti nebyla již zřejmě třeba, stejně ho však toto zjištění bodlo u srdce. Odešel šouravým krokem k lavičce vedle vstupních dvéří a posadil se. Stará lavice zavrzala stejně známě, jak to dělávala, když snil o své zářivé budoucnosti klavíristy. Pes, který mu u toho vždy olizoval ruku, však tentokrát nepřiběhl.

Od sousedů se dozvěděl, že rodiče zemřeli rok po jeho odjezdu. Nezanechal prý adresu, na které by ho bylo možno kontaktovat. Je jim líto.

Markovi bylo líto také. Nikoho tu již neznal. A ti, které znal tam kdesi daleko, by stejně nepomohli. Seděl u domku až do večera. Když slunce zapadlo za protější kopec, zvedl se a zamířil do centra města. Tam, ačkoli to nikdy předtím neudělal, vyhledal kostel.

Otec Ignác naslouchal již dobrou půlhodinu jeho vypravování. Byl zvyklý na nenápadná a stále se opakující prohřešení svých kajícných farníků a se zpovědí tohoto marnotratného syna si příliš nevěděl rady. Snažil se nepředstavovat si v hlavě právě vyřčené výjevy. Ani by to nedokázal, nikdy nepřekročil hranice svého města a nejbližšího okolí.

„Milý synu, umíš se modlit Otčenáš či Zdrávas?“ zeptal se, když Markův hlas konečně utichl.
„Neumím, otče.“
„A kolik má piano kláves?“
Marek se na chvíli odmlčel.
„Padesát bílých a pětatřicet černých.“
„Nechť bílé klávesnice znázorňují milost našeho Pána a Jeho zalíbení v hudbě. Tvé činy však byly černé. Za každou černou klávesu pak odčiň jedno zlo, které jsi spáchal a učiň dobro pro bližního svého. Než se tak stane, nechť je ti zakázáno používat těchto klapek. Až budeš postupně napravovat svoje provinění, budeš moci i postupně užívat černé klávesy.“

Otec Ignác odcházel ze zpovědnice s tichým mírem v srdci. A jazzový pianista Marek Borsov, nesmějíce používat snížené tóny, zemřel hlady.

špetka středeční erotiky

2007-12-19T10:06:00.000-08:00

Dvacet minut uběhlo rychle a díky tlustým, mnohonásobným vrstvám mi nebyla ani příliš zima. Pomalu a těžce jsem zvedala nohy a stejně pomalu a těžce je kladla jednu přes druhou. Boty mě tížily, jak to jen zimní boty umí. Únava mi sedala na ramena a do hlavy mi byl odkudsi zatloukán hřebík. Bylo mi znenadání mokro, byl to nepříjemný pocit. Šouravým tempem jsem zašla za roh a vytáhla z batohu kapesníčky.

Řidič byl velmi milý. Prý, když tak pěkně prosím, mám to za čtrnáct korun prosí. Kolik bych asi platila, byla-li bych hrubá. Kdyby mě to v tu chvíli nebylo jedno, možná bych si usmyslela napříště to vyzkoušet. Ale mně to jedno bylo. Posadila jsem se vpředu, autobus byl nezvykle plný. Přisedl si ke mně starší pán, takový, který bývá postavičkou. Trochu se klátil a jeho pohyby mi nedávaly příliš smysl. Ale v tu chvíli jsem se cítila tak nějak filmově, jako hrdinky dívající se z oken jedoucích aut, po kterých stéká v malých potůčcích déšť a prodírá si cestu ještě netekoucími kapkami. I já odvrátila obličej k oknu a únava mi okamžitě pomohla nasadit onen zasněný výraz nepochopených. Kdyby mě napadlo trochu přemýšlet, zjistila bych, že nemám proč se cítit nepochopeně. Ale mě takové věci nenapadaly. Napdaly mě takové ty neurčité, které nikam nevedou, ale člověk díky nim cítí hloubku, a možná i vyvolenost, uvnitř sebe sama. A kdo ví, o čem mluvím také ví, že tyto nikamnevedoucí myšlenky nikam nevedou a pouze bezvýsledně zabíjí čas. Ale co jiného dělat osmnáct minut v autobuse, než zabíjet čas nikamnevedoucím tokem vzpomínek a asociací? A mokro už jsem nevnímala.

Autobus se rozjel. Zaslechla jsem zasténání. Krátké, blažené, dívčí, procítěné. Nastražila jsem uši. Autobus přidával na rychlosti. Opět zasténání. Vjeli jsme na rovinku a řidič přeřadil. "Ááách." Otočila jsem hlavu zpátky k okýnku. Před námi byl zastávka a autobus začal přibržďovat. "Áááách." Rozpoznala jsem dvě postavy čekajících kluků s hokejkami. "Ááách." Kluci nastoupili a řidič šlápnul na plyn. "Ááách." Nechala jsem svou roztěkanou hlavu, tradičně sužovanou večerní migrénou, zabloudit k odpoledním okamžikům. "Ááách." Dnes se mi moc nedařilo. Rozbila jsem omylem dárek, tak pečlivě a skutečně s láskou zabalený. Odevzdala jsem papír s přihlášenám k maturitě. Rozkmotřila jsem se se svým milým. "Ááách." Naštěstí jsme se brzy zase zkmotřli zpět. "Áááách." Leželi jsme spolu na posteli a já cítila, že mě bude zase hrozně bolet hlava. Hladil mi prstem obličej. "Ááách." A já mu potom také dávala malou masáž obličeje, můj prst klouzal rozněžněle po zpoceném čelu a tvářích. "Ááách."

Probudila jsem se a otevřela vyvoraně oči. Autobus na konečné pomalu zastavoval a já uslyšela poslední zasténání. Uvědomila jsem si, že ten slastný zvuk vydávalo řazení a ona uspokojená dívka byly pouze staré útroby autobusu. Vyšla jsem ven a zapomněla se rozloučit. Za čtrnáct korun se to třeba ani nemusí. Boty mě opět tížily, jak jen zimní boty umí. Na ramena mi seděla únava a do hlavy byl hřebík zaražen již po hlavičku. Mokro stihlo uschnout. A já se vyčerpaně šourala domů.

těžítko

2007-12-11T08:04:00.001-08:00

Co stalo by se jestliže
bylo by těžítko bez tíže?

december

2007-12-10T08:03:00.000-08:00

Tento měsíc začal takovým tím sobotním dnem, který zachraňuje pouze vyhlídka na večer. Říká se, že samotná cesta je cílem, že i Sisyfos byl i se svým balvanem vlastně šťastný, ale přes všechny mé snahy myslet si opak, neopiju-li se po celodenním mytí záchodů, koupelen, stírání a vysávání, o štěstí příliš nemluvím. Naštěstí první prosincový den takové zakončení měl. Chvíle před ním nepatřily k nejpříjemnějším, čerstvě umytý záchod byl opakovaně plněn a plněn a žaludek vyprazdňován a vyprazdňován. Než jsem uklidila byt, věnovala se Anglii v 17. století a nachystala se, nebylo v mém těle ani známky o přítomnosti hmoty získané požíváním potravin. Idelání základ na ples.. Po úvodních alkoholických setkáních na baru napomohl tento stav k dosažení dimenze, jenž se tak krásně projevovala motáním hlavy, rozmazaným okolím a uvolněnými mravy. A jelikož jsou mé mravy často uvolněné i bez požití alkoholu, nemusela jsem se zabývat přespříliš kritickými výrazy kolem mě a mohla se v klidu mravně uvolňovat. Ale jelikož jsem byla brzy uvolněná natolik, že bych ty kritické výrazy v barevné skvrně kolem těžko rozeznávala, bylo mi upřímně jedno, jak moc se okolí pohoršovalo nad uvolněností mých mravů. Jak jsem nemravná!
Má postel byla pokřtěna zbytky, které se nestihly strávit, však tentokrát ne z mých útrob. Tak dlouho jsem odpoledne drhla žluté skvrny, že se nestydím nazvat teď svou postel nejvoňavější ze všech lehacích prostorů... A příští ples je můj!!!

Třetího prosince jsem byla unavená. Má spolužačka je zrzavá a krásná a postoupila do dalšího kola České miss.

Čtvrtý prosinec přinesl stávku. A ať už byl její cíl v čemkoli, je mi to jedno. Já to celé prospala..

Šestého jsem se nechala ostříhat a není to poznat. Stálo mě to 96 korun.

Sedmého prosince jsem vyrazila do Prahy. Dala jsem přednost cestě s prarodiči před osamělým putováním autobusem. Nastala chvíle, ve které jsem zalitovala své volby a tiše si nadávala do prostpášníků. Nastala však i chvíle, kdy jsem spala a do ničeho si nenadávala. A pak byly chvíle, kdy jsem zkrátka jela se svými prarodiči do Prahy a neměla jsem potřebu vymýšlet slova jako prostopášník.
Čas mezi mým příjezdem a koncem přednášek mého milého jsem vyplnila zoufalým blouděním v okolí Vyšehradu s pomačkanou mapičkou v ruce hledající obchod s vysněnými šaty na ples. Na otázku: A našla si ten obchod? odpovím stručně ne. A na sérii otázek s vyzněním popisující mou šikovnost a neomylnost odpovídám ve svůj neprospěch.
Co mě vadí na kolejním pokoji na Větrníku není sklíčenost, smrad, nepořádek (atd..), nýbrž lednice. Její anarchistické chrčení střídající se se vzácnými chvilkami ticha je vskutku nežádoucí.
Mé celovečerní čekání na zprávu od mé sestřenice o potvrzení možnosti přespání i se stručným popisem cesty ustrnulo do stádia gastruly a já po seznámení se s Vinohradskou sokolovnou uzpůsobenou do hospodské vizáže strávila noc mezi lednicí a milým.

Osmého byla svatba. Bratranec a Eliška. Velmi jsem se přejedla.

Z osmého na devátého první oslava Vánoc. Velmi jsem se přejedla.

A teď přijde otevřený závěr, protože mě toho ještě

včerejší rozhovor dětí o kanálu

2007-12-01T05:48:00.000-08:00

"Ach jo, teď tady bude zase ten smradlavej kanál."

"Neboj, ten takhle po ránu nesmrdí."

rybí hejno

2007-11-25T10:47:00.001-08:00

Jednou, a není to dávno, jsem obrátila obličej k nebi a chtěla si nechat padat studené vločky na tvář. Občas otevřít oči a pozorovat, jak padají skoro majestátně k zemi. Jak jsou jako kousky vaty, jak jsou lehké a bezstarostné. Jak pohled na ně donutí člověka zakusit takový ten pocit, že svět dokáže být i jiný, tiše umělecký a každodenně poetický. A to až do té doby, než se některý z těchto sněhových zázraků trefí přímo mezi řasy a nezasáhne oko. Celé to chvilkové, neotřepané a jaksi magické umělečno se tak rychle vytratí s potřebou mrknutí či dočasného zavření oka.

Ale tentokrát to byl pohled poněkud jiný. Mezi vločkami jsem uviděla hejno ryb. Byly stejně tiché a něžné, ale zároveň i stejně samozřejmé jako padající sníh. Pohybovaly se velice pomalu, zadními ploutvemi házely ze stranu na stranu mírně strnule. Celé jejich chování bylo takové mechanické a odevzdané, jakoby ani nechápaly, že jejich tělo je schopno nějaké akce a ani se nesnažily to pochopit.

Chtěla jsem udělat něco, čím bych je z jejich nepřítomnosti vytrhla, čím bych je povzbudila na jejich cestu, ať už plavaly kamkoli. Ale nemohla jsem přijít na ta správná slova.

Stála jsem tam snad půl hodiny s polootevřenou pusou, s neustále mrkajícíma očima a hlavou plnou rybích myšlenek. A nade mnou se stále vznášely další a další ryby a odplouvaly kamsi za obzor. Začala jsem se bát, že všechny proplujou tou bílou zimní oblohou a já jim nestihnu nic říct, nijak vyjádřit svou účast, svůj náhlý pocit pochopení a propojení.

„Není vám zima?“ zeptala jsem se nakonec jedné z posledních ryb, když jsem uviděla konec hejna.
„Je,“ odpověděla.

A pak byly všechny pryč.

Takový ten nedělní podvečer

2007-11-25T09:03:00.000-08:00

Takový ten den, kdy začne opět sněžit. Taková ta zima na nohy, když v lehkých botách přimrzají k chodníku. Takové to počasí, kdy přes mlhu není možno rozpoznat, kde začíná obloha a kde zem. Taková ta nálada, která nutí zabít volné odpoledne nikamnevedoucími úvahami. Takový ten čas, který by se dal, či přímo měl, nějak využít, přesto zůstane promarněn. Taková ta snaha zachytit to všechno do slov...

s kým sdílím lože

2007-11-23T05:57:00.001-08:00

chtěla bych rozumět dlouhým větám

2007-11-20T06:32:00.000-08:00

Příliš mnoho věcí jsem zažila, byla jsem na příliš mnoho místech na to, abych o tom psala. Takže je budu zase postupně zapomínat, a až jednou zavítám po letech sem, abych si přečetla o období svého života s datem tohoto roku zjistím, že jsem sice mnoho věcí zažila a na mnoho místech byla, ale že jsem o nich nepsala a už jsem postupně všechny zapomněla, takže jakoby se vůbec nestaly a bylo zbytečné je prožívat... A jelikož mě tato úvodní věta přivedla do chmurné nálady, což nebylo jejím účelem, narozdíl od uvedení smysluplného článku, nebudu psát nic a o mé touze rozumět dlouhým větám napíšu příště, pokud se mi do té doby nepodaří je pochopit...

Řešením by možná bylo zmínit všechny ty věci, co se mi udály, aspoň ve zkrácené zkratce. Nebo bych si mohla nějaké věci vymyslet a až si to tedy budu na svá stará kolena a své staré jiné části těla číst a snažit se rozpomínat, nepoznám už, jestli se ty věci skutečně staly a já je zapomněla, nebo zda-li jsou od základu vymyšlené a já je jen přijímám za vlastní a skutečně prožité.

A pokud jste si toto museli přečíst víckrát, abyste to pochopili, pak jsem stala tvůrcem takových dlouhých vět, které já se tu zoufale snažím pochopit a nemusím o nich již tedy psát žádný další článek, tudíž nevim co a venku je kurva zima...

špetka zoufalství při nedělním večeru

2007-10-07T12:11:00.000-07:00

Neznám smysl života a nevim, kam mám jít na školu!!!

Dám půlku království a svoji ruku za ženu tomu, kdo mi odpoví alespoň na jednu z těchto otázek...ale pokud možno spíš na tu universitní, protože smysl života si najdu, až se mi bude chtít!!!

čekání na šestou fázi

2007-10-04T09:17:00.000-07:00

Nepříliš tělesně nadaný jedinec prochází při povinném běhání dlouhých tratí v zimě a dešti několika fázemi:

Fáze první: nepříjemné brnění v rukách
Fáze druhá: bolest v rukou a jejich postupné znecitlivění
Fáze třetí: motání hlavy (možné objevení se již u fází 1,2)
Fáze čtvrtá: okolí se mění v mlhu
Fáze pátá: neschoponost nadechnout se (doprovázená bolestí hrudníku)

Štěstí, že nemusím běhat dlouhé tratě v zimě a dešti a že nepatřím mezi tělesně nepříliš nenadané jedince. Tohle bych zažít opravdu nechtěla...(otázka na zamyšlení: Jaká je šestá fáze?)

invaze barbarů

2007-10-02T11:10:00.000-07:00

Mnoho mraků přeběhlo po obloze, mnoho vody proteklo řekami, mnoho času bylo promeškáno, mnoho času bylo zúročeno, mnoho věcí bylo řečeno, mnoho věcí zůstalo nevyřčeno, mnoho nápadů bylo napadnuto, mnoho napadnutí bylo znápaděno, mnoho vlasů vypadalo na hlavě mého bratra, mnohé přátelství bylo utuženo, mnoho nerozvážností vykonáno, událo se toho mnoho od dob, kdy jsem pobývala v zemi německé. A vskutku dobře jsem se tehdy měla. Léhavala jsem v červeně vymalovaném pokoji a ze spánku mě budily zvuky z jídelny. Ve volných chvílích jsem mrzla a v ještě volnějších chvílích jsem se nahřívala u rodinného krbu. Dělala jsem hloupé anglicko-německé vtípky a byla jsem stejným způsobem i vtipkována. Jedla jsem jídla nezvyklých kombinací a hrála Člověče, nezlob se pochybných pravidel. Přesvědčovala "svou" rodinu, že nemluvím německy né proto, že se stydím, ale že to opravdu neumím. Dívala se na Germany next top model a přemýšlela, proč se na to dívám. Hrála jsem počítačovou hru nazvanou námi fuck the sheep a obšťastňovala coby beran roztoužené ovečky. Lezla jsem po stěně a zoufale pozorovala má klepající se kolena. Bruslila jsem na nejtupějších bruslích v mém životě. Byla jsem v nejsnobovatějším baru na světě, kam jezdil průhledný výtah. Byla jsem v nejkýčovitějším, v arabském stylu vyzdobeném baru, kam žádný výtah nejezdil. Spoustu věcí jsem dělala a pramálo se starala o bídu okolního světa.

Teď však přišel čas zúčtování. Oko za oko se říká, podobně tomu bývá i s chrupem. Pivo za pivo, vstupné za vstupné, pokoj za pokoj, večeře za večeři... Jelikož mi bylo dáno pochopit princip výměnného pobytu, vím, co bude dál. Příští středu přijede parta mladých, rozjuchaných německých dítek. A jelikož mi bylo dáno pochopit i jiné věci, tuším, že parta mladých, rozjuchaných německých dítek s velkým kapesným v Čechách bude mít mírně rozjuchané sklony. juchů!!!

Má Němka se jmenuje Eva, sedmnáctého tu oslaví patnácté narozeniny. Ja, ja. Ich möchte noch kurz dienen Bauch abtasten...

shrnutí

2007-09-30T08:40:00.000-07:00

Dá se víkend shrnout do jednoho slova?

ó ano, dá...

NAHOVNO

(píše se to zvlášť, že jo.. můj život nemá smysl:)

profesionálním hráčem na květináče

2007-09-24T11:26:00.000-07:00

Co hodina baskytary, to perla. Nemohu říct, že bych se nudila. Možná to přijde a možná to přijde brzy, ale prozatím to dřímá kdesi v mém nudícím se centru, již značně rozvinutém a zabírajícím velkou část mé osobnosti.

Dnes jsem se dozvěděla, že ze školního řádu naší umělecké školy je vyloučeno, abych navštěvovala pouze hodiny. Musím docházet do nauky nebo do nějakého souboru. A milý pan profesor se svou kreativní naivitou mi zasvěceně hned nabídl netradiční projekt, jehož je samozřejmě autorem. Abych to zkrátila, jednou za čas ve středeční podvečer půjdu rozvíjet své hudební já hrou na květináče.

Na zem se rozestaví pět hliníkových květináčů a různými paličkami, či jak to nazvat, se do nich něžně a s šibalskou úctou dotýká a bouchá. Přes špejle, umělohmotné tyčinky až k nejčastěji používané pilce na železo. Zvuky jsou to přímo kouzelné:)

Zdá se tedy, že si své hudební vzdělání rozšířím do nečekaných obzorů. Spolu s hráči na sporák, sirky, s přelívači vody z hrníčků do hrníčků, házeči gumových kachniček na vodní hladinu, hráči na kuchyňská náčiní, s chrastiči se štěrkem a pískem, s mlátiči kladiv do kovadlin, s hráči na koňské podkovy, se zpěváky mlátící se do prsou, (začínáte se ztrácet ve smyslu této věty? já jo), se skleničkovými mágy a s mnohými dalšími užiju spoustu legrace.

Aby legrace nebylo málo, bude se prý nacvičovat metalová mše. Nezbývá než dodat chá-chá. (Přesto je to prý vše myšleno smrtelně vážn - asi umřu:). Pokud se marně zabýváte otázkou, co má hliněný květináč společného s baskytarou, pak nic...Chá-chá!

naše dobrodružná já

2007-09-23T11:19:00.000-07:00

již dlouho

2007-09-22T04:33:00.000-07:00

Již dlouho přemýšlím, že bych měla opět probudit svou virtuální aktivitu... Ta doba ticha nebyla způsobena nedostatkem zážitků, spíše jejich nadbytkem. A jak to tak bývá, baví-li se člověk a má-li co dělat, nemá přílišnou potřebu psát to na internet.

Nejnovější zážitek: Nemám na sobě podprsenku, je to nezvyk a bolí to, když jdu ze schodů...

!!!Olalala!!!

zbabělé dny letošního léta

2007-08-09T05:34:00.000-07:00

Bylo léto a byly prázdniny. Takový nenáročný čas nicnedělání. Ležela jsem na lehátku u bazénu a opalovala jsem si záda. Hlava se mi začínala motat a já čekala na konec kapitoly, abych se mohla jít smočit. Tělem mi projelo malé vzrušení a připomnělo mi, že má přijít Danny a že jsme se pár dnů neviděli a že by to vlastně mohlo být dneska pěkné. Nadzvedla jsem bradu z vyleženého a propoceného důlku na matračce a přesunula se kousek doprava. Kůže mě trochu zapálila, jak byla matračka vyhřátá.

Myslela jsem na Dannyho, jak se minule omlouval. Seděl vedle mě na lavičce a díval se na mě s očekáváním, jak se budu na něj tvářit. A já se tvářila smutně a mrzutě. Odpustila jsem mu už sice když jsem nastupovala do autobusu, ale to on nevěděl. Takže jsem se tvářila naštvaně. Na klín mi vyskočil jeho jezevčík a měl radost, že mě vidí. Kňučel štěstím a byl celý rozjívený. Danny mlel něco omluvného. Opatrně mě objal. Já jsem zabořila hlavu do jeho ramene a nechala se objímat. Myslela jsem na to, jaké se mu dělají svaly, co začal hrát ten tenis a jak vypadá teď mužně a hlavně jak je to na pohlazení cítit. Ale pak jsem si uvědomila, že teď jsem tu od trucování a omlouvání a že mám hlavu na tom rameni kvůli tomu, že si šel raději s kamarády zahrát na kytaru, i když mi sliboval, že budeme spolu a že se na mě těší. A já jsem mu brečela do telefonu, protože na mě do toho mamka křičela a teď mě z toho bylo trochu trapně.

Na druhou stranu to byl ovšem on, kdo mi nasliboval milé uvítání po odloučeném týdnu. Tato druhá strana se mi zamlouvala trochu více. A najednou mi to přišlo tak nějak líto, že tu takhle sedíme místo bouřlivého uvítacího objetí a že jsme se pohádali dřív než jsme se viděli a že je vlastně hrozně hloupej a že jsem jen jeho časová výplň, a tak jsem se litovala a přála každému, aby byl v mé kůži a cítil, jak moc vlastně musím s Dannym zkusit. Napadlo mě, že bych se mohla rozplakat. Cítila jsem se v tu chvíli zranitelně a ublíženě, tak jsem se tedy rozplakala. Danny ucítil slzu na krku, oddálil něžně můj obličej a když viděl, že skutečně brečím, zesílil intenzitu omluvných řečí a ještě něžněji mě znovu objal.

„Já sem tě nechtěl hnedka naštvat,“ říkal pořád dokola.
„Ale povedlo se ti to.“
„Sem to zase zvoral.“
„Jo.“
„Já vím.“
„Hm.“
„Já sem si řek, že na tebe musim bejt hodnej, po tom jak sem to zvoral minule.“
„Hm.“
„Vždyť sme se tejden neviděli a já tě hnedka takhle naštvu.“
„No.“
„Tak se na mě už nezlob.“
„Ale já se zlobim.“
„Já na tebe chci bejt hodnej.“
„Ale nejseš, seš zlej.“
„Já už nebudu.“
„Ale teď seš.“
„Tak už nebudu, budu hodnej.“
„Já ti nevěřim.“
„Věř mi, budu na tebe hodnej.“
„Seš zlej.“
„Nejsem.“
„Seš.“
„Ale já tě mám rád.“
„Ale stejně seš zlej.“
„Ale já už na tebe nechci bejt zlej.“
„Tak nebuď.“
„Tak nebudu.“
„Tak jo.“
„Tak jo.“

Utřela jsem si slzy a odstrčila jezevčíka na zem. Šli jsme k němu domů a já věděla, že se budeme milovat a že to po tom týdnu bude hezké a intenzivní. Danny mě pořád ještě objímal a já jsem věděla, že na to taky myslí.

V tom jsem procitla ze svého snění. Nemělo už cenu dočítat kapitolu, když se stejně nesoustředím a myslím jenom na Dannyho, tak jsem zaklapla knížku a zvedla se z lehátka. Udělalo se mi špatně z toho vedra kolem, ale do vody se mi nechtělo. Byla moc studená. Domotala jsem se ke schůdkům a jak byly bílé, tak nebyly tak rozžhavené a dalo se na nich jen tak sedět a máchat si nohy ve vodě.

Mohla bych mu jít naproti, i když říkal, ať nechodím. Stejně bych měla vyvenčit psa, ať se zase nevydělá na zahradě a já to nemusím sbírat...

čundrovnice na cestách

2007-08-04T10:45:00.000-07:00

Nevím, jestli slovo "čundrovnice" existuje, ale každopádně jsme ho od 30. do 2. značně používaly ve smyslu osoby ženského pohlaví zůčastňující se tzv. pobytu v přírodě s batohy, spacáky a karimatkami - neboli čundru. (Nečekala jsem, že se mi na úvod podaří tak dlouhá věta.)
Po neúspěšném plánování práce v Londýně jsme začly úspěšněji plánovat tenhle výlet po Českém ráji. Nedbaly jsme počasí ani hrozeb svých blízkých a statečně a neoblomně jsme vyrazily. Byly jsme čtyři. Martina, Venďa, Bětka a já. Čerstvé a nezkažené, chtivé a roztoužené, něžné a bezbranné, kruté a divoké, sladké a nezkrotné, a spoustu dalších takovýchto slov. Nasedly jsme do vlaku a radostí jsme zavískly.

Abych celé toto dobrodružství shrnula do pár více či méně výstižnách vět:
Vypily jsme spoustu piv, napovídaly jsme mnoho věcí, prochodily nespoustu kilometrů, proválely dlouhé hodiny, zkrotily nejeden kopec, nejednou se také nehorázně přejedly, viděly jsme spoustu věcí, z nichž hodně nikdy nezapomeneme a hodně také ano.

K těm, co se ovšem nezapomenou (jelikož mi budou sloužit jako historka v hospodě přinášející mi slávu a nesmrtelnost) patří i příběh ze závěru celého čundru. Jely jsme takovým novým vlakem. Všechno moderní, vybavené,všechny dveře se otvíraly na čudlíky, apod.. Když jsem pocítila silné tlačení na svém močáku rozhodla jsem se, že je čas zkusit i moderní záchod. Přišla jsem k obrovským dveřím a zmáčkla čudlík otevřít. Dveře se začaly pomalu a majestátně otvírat. Bylo to jak v nějaké kosmické lodi. Vešla jsem obřadně dovnitř a na protější straně vyhledala skupinu čudlíků a zmáčkla zavřít. A dveře se opět pomalu a majestátně začly hýbat. Byla jsem nadšená. Svlékla jsem si kalhoty a začla provádět věci, které se obvykle na těchto místech provádějí. A asi v polovině tohoto procesu se náhle dveře začly opět otevírat a opět tak pomalu a majestátně. A za nimi stál chlap a koukal na mě. A koukala na mě i polovina vlaku, jelikož ty dveře byly opravdu obrovské. A tak jsme na sebe tak všichni koukali a já si řekla, že je to velmi trapné. Jelikož se dveře daly zavřít pouze zevnitř, musela jsem se zvednout a z holým zadkem udělat asi dva kroky ke skupině tlačítek a zmáčknout knoflík oddělující mě od čumilů. A v té chvíli jsem si všimla i kouzelného tlačítka "zamknout".
Nutno podotknout, že můj pocit trapnosti sílil až do momentu, kdy jsem zjistila, že druhou polovinu procesu budu muset provést někde jinde..
Vyšla jsem ven, prošla kolem smějící se poloviny vlaku až k smějícím se spolucestovatelkám, zasmála jsem se taky. Nejhorší byl ovšem onen chlápek, který se rozhodl, že nás tato příhoda zblížila a přišel k nám na kus krátké řeči. A přišel na další kus krátké řeči i když jsme už vystoupily. A já ho chtěla poslat někam, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by to byl asi ještě nepříjemnější zážitek...

Nevím co, dodat, tak nic dodávat nebudu...

šnění

2007-07-29T06:17:00.000-07:00

O č e m v l a s t n ě s n í š n e c i ?

(kvůli nepřesnostem v překladu zanechano v původním šnečím jazyce)

Ešňoula diladá el chaelš čeň. Kčouřak úloň miť šnujaminalina jes kužali pleňomuč ou klaďy. Flaně eš ui leamouch slou slouň. Guvarňo šuplan užiť nělita vilaštri žinamiťa hou. Bluzňa šušnirkaď dělmaništrof ketloši luňa. Níša ou lanostra žeťylon kálooparšiče ňúňa. Ešlouch fidoůaň ďublůna iš kaškor omaňogatia ťyla. Vanoň žil ou málat. Gulaď hělemé ijeiv heifšatoň maló. Loaožtě ďůkvat fšomanoliř žiman jiť ši ou raťař. Šňoumalin kouň mi dývon felicočimáž kutvařig quiď. Kilaň šnou ňúň min.

boj se žraloky

2007-07-18T14:27:00.000-07:00

V podvečer jsem opět ulehla na lehátko k bazénu a jala se číst. Pro vysvětlení slova opět nutno podotknout, že tato bohulibá činnost byla velmi častou v dnešních podmračeném dni. Dočetla jsem kapitolu s názvem Ples a chvíli jsem se sentimentálně zahleděla na vodní hladinu. Po chvíli jsem zanechala své usměvavé nostalgie a dofoukla si člun. V bazénu plavaly dvě zelené umělohmotné pálky z předchozího dne. Bylo to jako znamení. Sedla jsem si na schůdky a pomalu ponořovala nohy hloub a hloub. Při zjištění úlevného pocitu ochlazení jsem se odvážila postavit se na dno a nechat vodu jemně mi pohladit břicho. Udělala jsem pár nesmělých kroků po špičkách a namočila si ruce. Po chvilce přemlouvání jsem dovolila hladině dotknout se mého krku. Dostavil se pocit studeného intimního štěstí.

Doplavala jsem ke schůdkům a vlezla si do člunu. Posadila jsem se do tureckého sedu a ruce jsem ponořila zpět do vody. Dostala jsem se k pálkám, jejichž umělohmotná výplň se dokonale hodila pro má nová pádla.

Skrz vlny pronikalo slunce a vrhalo na modré zdi bazénu plameny světel. Dojela jsem na opačnou stranu k lehátku a natáhla se pro ručník, přehodila jsem si ho přes ramena, aby mi nebyla zima. A ta mi skutečně nebyla. Povzbudilo mě to. Uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nezachránila svět, tak nezbývalo než začít pádlovat od kraje ke kraji. Brzy jsem se naučila zacházet s pálkami a cítila jsem jistotu ve svých pohybech. Rozjela jsem se co největší rychlostí a před opačnou stěnou jsem udělala rychlou zatáčku, zde dostaly mé vypracované ruce možnost ukázat svou sílu. Nic mě nemohlo zastavit. Točila jsem se dokola, nejprve napravo, pak na opačnou stranu. Jezdila jsem podél stěn i křížem. Probudila jsem v sobě nemilosrdnou fatální ženu se srdcem neohroženého dobrodruha. Cítila jsem na svých ramenech kromě ručníku i tíhu celého světa. Záleželo jen na mně, zda se mi podaří zkrotit tento nemilosrdný vodní živel.

Nepočítala jsem ovšem s problémy. Pravda, s těmi se nikdy nepočítá. Ale s dvěma žraloky se zkrátka předem počítat nedá. Přesto tam najednou byli. Na chvíli jsem strnula. Cítila jsem, jak začínám panikařit. Na okamžik slunce osvítilo oči jednoho z nich a já uviděla zlověstný záblesk. Ve stejném okamžiku po gumovém člunu chňapl druhý netvor a já uslyšela jen hladové zkousnutí zubů. Měla jsem chuť zběsile doplavat ke břehu a vyškrábat se na něj. Cestu mi však zkřížil jeden z žraloků. Hlavou mi proběhla vzpomínka na minulé číslo Maxima. Útočit na oči a nos, to mě zachrání, matně se mi vybavovalo. Vší silou jsem pálkou udeřila právě znovu chňapajícího žraloka do nosu. Prudce obrátil směr a já viděla, že se voda za ním začíná zbarvovat rudě. To nejspíš přivábilo druhého žraloka, který ze zoufalého vyhladovění šel za pachem krve. Omámený slastnou vůní zahájil útok proti svému vlastnímu druhovi. Využila jsem chvilku volnosti a rychle se obrátila opačným směrem. Z množství vln okolo mě jsem vytušila právě odehrávající se zápas. Zmocnil se mě neovladatelný strach provázený nezadržitelným třesem. Z levé ruky mi vypadla pálka a já se začala točit. Dlouhou chvíli jsem nebyla schopná usměrnit své pohyby. Když se mi konečně podařilo zázrakem dostat do blízkosti upuštěného pádla spatřila jsem, že boj již skončil. Ale krvelačná bestie zůstala neukojenou. Bez nejmenšího zaváhání vyrazila prudce mým směrem. Stačilo jí pár záběrů ocasem a byla v mé těsné blízkosti. Popadla jsem pálky a zuřivě jsem pádlovala směrem na stěnu.

Kdyby se čas zastavil uvědomila bych si, že mi po tváři už pěknou chvíli tečou slzy. Ale čas běžel nemilosrdně dál a zdálo se, že se naopak několikrát zrychlil. Neměla jsem na vybranou. Buďto se mi podaří těsně před hrazením uhnout s tím, že žralok takové štěstí mít nebude, nebo budu ztracena. Kraj se nezastavitelně blížil. Hlavou mi najednou začaly běhat nesouvislé vzpomínky. Viděla jsem sama sebe, jak sedím na lavičce a hlavu pokládám na něčí rameno, jak ležím v postýlce s mříží a toužím spatřit matčinu tvář, jak pozoruji ohňostroj, jak pláču na červeném koberci. Zavřela jsem oči. Pálku v levé ruce jsem postavila vzdorně ve vodě a pravou rukou pořádně zabrala. Všechny svaly v těle se mi napnuly a já očekávala konec. Místo toho jsem ale uslyšela tupý náraz. Na hladině ještě chvíli šplouchaly vlny a tříštily se o stěny bazénu, nakonec ale i to utichlo.

Odvážila jsem otevřít oči. Místo průzračné vody byla kolem mě jen rudá tekutina. Na hladině plavala dvě mrtvá těla. Sklonila jsem vyčerpáním hlavu a opřela ji o člun. Rozplakala jsem se.

Těla žraloků plavala ve vodě ještě dvě hodiny, než je pohltil filtr. Zahlédla jsem jen zbytek hlavy jednoho z nich, jak se točí v malém víru, než byl také vcucnut.

Nakrmila jsem psa a uklidila člun...

letní setkání

2007-07-18T12:52:00.000-07:00

červený a rudý

2007-07-14T05:57:00.001-07:00

Mé dvě brigády spojuje několik věcí. Těmto věcem ovšem vévodí červená barva, nenávist a mizerné (nebo žádné) peníze.

Příběh první - "Ochutnali jste již nové hitrádio Magic?"
Ano, s těmito slovy jsem oslovovala neúnavně unavená bezbranné kolemjdoucí. V rukou tahajíc krabici plnou posamolepkovaných jablek, která s přibývajícími hodinami byla zázračně těžší a těžší; v podpaží červené desky a v nich propagační cdčka. Na mé tělo (které se mohlo místo toho opalovat na zahradě) bylo navlečeno červené teamové tričko. A tak jsem zastavovala, oslovovala, usmívala se, mlela stále stejné věty a všemožně se pracovně uspokojovala. Zde by mohl příběh skončit, ale tím by se nevysvětlila ona nenávist v úvodu. Ta přišla až včera. Na zahrádce U Lípy pod červeným slunečníkem došla Bětce trpělivost a napsala zprávu plnou rozhořčených otazníků. Odpověď byla mnohem více rozhořčení způsobující. Vedení nebylo s provedenou prací spokojeno, tak neuvolnilo pro brigádníky žádné peníze. Dokonce se nám dostalo i seznamu provedených chyb (nutno podotknout, že ještě dříve, než brigáda skončila). Pro představu mé oblíbené provinění: nošení beden s jablky na hlavě.

Příběh druhý - pod pevnou rukou paní Věry
Zaručený způsob, jak si znepřátelit jistý druh ovoce, je pokoušet se ho výdělečně sbírat. Kdo touží vídat ve svých snech stromy obsypané višněma, má jedinečnou možnost právě teď v Dolanech. Opravdu milé dvě postarší dámy (z nichž jedna se jmenuje Věra a té druhé jsme říkaly zrovna tak) chodí napříč sadem a kontrolují velikost a barvu višní a dokonalost obraného stromu. Jednou za čas jejich nespokojenost vyvrcholí a vyústí do křiklavých, sedmkrát opakovaných monologů.

Zkrátka není nad mé brigády...

jak jsem se měla v karlových varech

2007-07-11T11:20:00.000-07:00

!!!DOBŘE!!!

o státnicích a severním pólu

2007-05-10T08:31:00.000-07:00

Včera ráno jsem se probudila s velkolepým, důležitým a zodpovědným pocitem. Dnes je onen den, který má být celý zasvěcen angličtine, pomyslela jsem si. Zamítla jsem myšlenku na návštěvu školy, vlezla jsem si do županu a skutečně se začla učit. A učila jsem se a učila, sice nepříliš velkolěpě, důležitě, ani zodpovědně. Pouze tak nějak normálně. Celý den jsem zakončila hodinou a půl v jazykové škole. I když ruku na srdce i na jiná místa, pěkně mě štvalo, že jsem tam šla. Jediné, co jsem si z tohoto drahoceného času odnesla bylo, že na severním pólu kompas nefunguje a že tahat s sebou nádobu na vodu s obsahem či bez něj je zbytečné, neboť voda v ní vždy zmrzne na led. Ale kdo ví, třeba mi tato informace jednou zachrání život a dokladem o své anglické inteligenci si pak vytřu řiť.

týden s názvem Prima sezóna

2007-05-08T11:18:00.000-07:00

Kdo byl někdy studenem a kdo už někdy organizoval studentský festival ví,

že to bývá zábavné,
že po pár dnech začne jedinec usínat na jakémkoli místě, kam jen na chvilku spočine jeho unavené tělo,
že po bohatém požívání alkoholu se druhý den špatně vstává,
že chlapci provozující divadlo bývají mladí a krásní,
že i mladí a krásní chlapci provozující divadlo mohou být namyšlení,
že ne všichni maldí a krásní chlapci provozující divadlo umí hrát,
že nikdo nikdy nic neví,
že to co někdo ví, je zrovna druhému na nic,
že první máj je nejneromantičtější den,
že v Náchodě se točí jedině pivo a malinovka,
že dívat se hodinu na polské představení je nuda
a taky spoustu dalších věcí...

A já toho vím ještě mnohem víc!

(poznámka pro náhodné čtenáře: dál již není třeba číst, jedná se pouze o mé malicherné zážitky podané nepříliš zábavnou formou, které si ale přesto chci uchovat na stálejším místě než pouze v mé hlavě, doporučuji spokojit se s úvodem... Fotky jsou z procházky po stopách Josefa Škvoreckého)

Po-30.4. Celé mé festivalové dobrodružství začalo v den pálení čarodějnic. Sešla jsem se s Kubou za účelem dopravit se na Dobrošov. Jediná možná cesta byla stopem. A jelikož patří stopování k mým oblíbeným činostem, nebyla jsem příliš pohoršena. Lidé, co berou stopaře, je berou ze dvou důvodů. Buďto vzpomínají, jak sami kdysi stáli u silnice se zdviženými palci a z jakésy nostalgie či lítosti zastaví, nebo je jim jaksi smutno a chtějí si s někým popovídat. A jelikož dotyčný stopař nemá šanci na první chvíli rozpoznat, do jaké skupiny patří jeho nový řidič (neznačne-li zrovna slovy To když já jsem stopovala), měl by ho automaticky zařadit do skupiny druhé, čili povídavé. A tak jsem ze zadního sedadla rozebírala počasí, které zdá se nebude přece jen tak nepříznivé, jak to na první chvíli vypadalo. Naše druhá hostitelka používala až nepřirozeně často větu "Nemělo by pršet" na to, že měla hned vedle mě celou hromadu deštníků.

Út-1.5. Po veselení se a skotačení na Dobrošově a na Brance jsem se druhého rána probudila v Déčku na duchně. Cítila jsem se poněkud křenovitě a provinile. Křenovitě kvůli Tomášovi a Aťce, provinile kvůli nevím čemu. Promítala jsem si v hlavě včerejší večer a noc. Stopování, malinovka, oheň, břišní tanečnice, cesta v přeplněném autě, pivo, Veckova milostná zpověď, pod vlivem alkoholu přespříliš tulení chtivý Petr, Martinovo srdcervoucí tisíckrát za sebou trapně hrané a zpívané Wish you were here..Ne, zkrátka nebylo proč se cítit provinile. Nechala jsem se odvést domů, oblékla jsem na sebe vypůjčené modré šaty a běžela do Port Arturu. Tam na nás již čekal pan fotograf a kameraman. Pózovaly jsme s Janou až jsem se upózovaly k upózování. Když dorazila konečně skupinka nadšenců, kteří se vydali po stopách Josefa Škvoreckého, měly jsme úsměvy na tvářích již značně strnulé. Zjistila jsem, že mám hrozně dlouhé chlupy na rukou.

Vrátila jsem se domů. chlupy se mi zimou naprosto ustály, trčely jak stromy v lese. Snědla jsem zbytky, co upadly od úst ostatním členům rodiny, jelikož se mnou nikdo nepočítal, a šla jsem dospat svoje noční tango.

Večer byl v Déčku Multižánrový hudební večer. Dala jsem si do ateliéru věci a šla si na autobusák vyzvednout svého milého. Byl první máj, lásky čas, potkali jsme Gustu, šli jsme s Aťkou a Janou na pivo, vrátili jsme se na koncert. Hráli zrovna 6 NaChodníku, autorský chanson z Náchoda. Nechápala jsem, jak se dokáže učitel hudebky u basy tak pěkně kroutit, konečně se mi zdál ve svém živlu; jak může člověk vyřvávající jednoduché věty plné neslušných slov v jiné, na poněkud jiný druh hudby zameřené kapele sedět melancholicky u kláves a svými obřími prsty mačkat tak lehce klávesy; jak jeho sestra, kterou si kdekdo plete s chlapem, díky jejím pohybům, vyjadřování, stylu chůze, věčně chraplavému hlasu, může zpívat a ještě k tomu tak pěkně, procítěně, žensky a sexy. Ó ano, i tak. Celkově jsem seděla a nechápala. Hlavu jsem měla v oblacích, díky hudbě, díky pivu, díky máji...

Pak ovšem nastala ta část večera, která veškerou krásu a romantiku ukončila, což paradoxně bylo políbení pod rozkvetlou třešní. Nepřítomnost rozkvetlé třešně hravě nahradila již v pokročilém stádiu opadávání nedaleká magnólie. Pusy se mi dostalo. Uvedena byla něžními slůvky "Doufám, že se tu někdo nepoto". A já v to doufala taky. Musela jsem se smát. Usedli jsme na lavičku. Byl první máj, lásky čas, však hrdlička nikde. Pouze Hugo s Tomášem prošli kolem, strávili s námi chvilku v roztodivné konverzaci a odešli hledat své štěstí někam jinam. A pak bylo řečeno něco pěkného, na co se dostalo té nejhorší reakce ze všech hrozných reakcí. Poprvé se mi stalo, když nepočítám pád z hrazdy, že jsem měla vyražený dech. V krku se najednou objeví jakýsi předmět, velký, oválného tvaru, ve své podstatě tvrdý, však na povrchu obalený něčím jako slabá vrstva molitanu. Tento předmět má několik vlastností. Jednou z nich je, že neexistuje, přesto je, dále že zacpává krk a znemožňuje mluvu, způsobuje otevřená ústa, lapání po dechu a vyjeveně tupý, rozhořčeně vyděšený výraz v obličeji. Někdy dokonce vhání do očí slzy. Takovýto ovál vzniká právě na prvního máje, kdy se zamilované dívky dozvídají něco, co by se ani nenadály. A tak mi snad padající kvítek magnólie zacpal pusu právě touto věcí a já se po dlouhé chvíli zmohla pouze na "Tak půjdem dovnitř, ne?"
"Teď?"
"Jo, teď."
Zalezla jsem si na záchod a začala pravidelněji dýchat. Oválná věc se začala pomalu zcvrkávat, z několika slzami zmizela úplně. Zkrátka ten, kdo někdy organizoval studentský festival ví, že první máj je nejneromantičtější den.

Trvalo mi dvě posezení v hospodě v tiché společnosti (nutno dodat, že společnost ztichla vždy, když jsme se k ní přidali my), než jsem byla schopná opět obejmout svého milého. A ani pak to nebylo ono.

St-2.5. Dnes začala divadelní přehlídka. A jelikož má tzv. práce na tomto festivalu se úzce vázala právě k divadlu, začalo i brzké vstávání. Skočila jsem si k mamce do práce pro účastnickou kartu, nejdůležitější ze všech kart, kterou jsem si možná právě pro její důležitost zapomněla doma a spěchala jsem do divadla. Tam již mé pomoci nebylo třeba, Aťka s Janou se statečně zmocnily úkolu uvést první divadlo beze mě. Mohla jsem se tedy v klidu rozloučit s milým, což se odehrálo stále ještě tak nějak podivně.

Divadlo bylo uvedeno pěkně, spíše výstižně. R.U.R. jméno jeho. V polovině inscenace (tohle slůvko divadelnického znění jsem se naučila na rozborovém semináři, kde bylo užíváno vskutku bohatě) mi začal neúnavně zvonit mobil. Zazvonil a já ho ignorovala. Zazvonil a já ho ignorovala. Zazvonil a já si řekla, že by to mohlo být důležité. Odešla jsem ve chvíli, kdy byla továrna obklíčena roboty a hrozilo vyhlazení všech pracovníků. To se prý pak také stalo, ale to já byla na koláči a na čaji dole v divadle. Onen vytrvalý volající byl vedoucí jednoho souboru, který se prý opozdí a poradí si beze mě. Takových bych mělo být víc. V době, kdy mezi roboty přeskočila jiskra a vznikla láska čistila jsem si zuby na záchodě u zubařky. A v době, kdy se herci ohýbali v pase a diváci plácali jednou rukou o druhou, zatínala jsem už tiše prsty a počítala bolestně vteřiny. Zas tak hrozné to nebylo, ale já opravdu nemám ráda vrtání, tak proč to trochu nedramatizovat.

Podařilo se mi stihnout další představení. Jak důležité míti Filipa a Bětka se zasmála a smála se i dál a smáli se i jiní. Ale nesmáli se dlouho, jelikož to zas tak s míchu nebylo. Nebyla jsem příliš nadšena, přesto jsem byla přímo nenadšena, když mi znovu začal zvonit mobil. Rozhodla jsem použít předchozí taktiku ignorace. Ale za chvíli se otevřeli dveře na jeviště a v nich stál Tomáš s jakýmsi mladým hezkým divadelníkem (bohužel to byl ten typ, co bývá i namyšlený) a pokynul mým směrem. A tak jsem nedokoukala ani toto představení, ale vzhledem k tomu, že nevím, v jaké chvíli jsem ho opouštěla soudím, že mě opravdu příliš nezaujalo.

Vyřídila jsem pár věcí, které by byly stejně dobře vyřiditelné i bez mé přitomnosti a sešla jsem se s mým milým. Když jsem na něj čekala u kašny, unaveně a pozvláštně koukající na kolemjoucí napadlo mě, že mám nějak přemiléhováno, že bych potřebovala trochu alkoholu, hudby a lehkovážných rozhovorů a že by mi aspoň na chviličku stačil pouze pocit, že milého mám, než jeho fyzická přítomnost. Přesto přišel a usmíval se, dal mi lízatko za statečnost v zubařském křesle. Udělal mi radost. Zašla jsem s ním na oběd a on zašel se mnou. Zdál se rozladěný. Byl rozladěný. Nebavilo již pobývat ve společnosti, chtěl pobývat poněkud intimněji. A tak jsme tak také pobyli. Moc pěkně intimně. Rozladěný už nebyl a mně se povedlo zničit ten pocit podivnosti.

Ve dvě hodiny jsem si uvedla své první divadlo. Od původních plánů s kreativními, veselými, společnými úvody se protentokrát ustoupilo. A já popřála jen dobrý den, i když mi vlastně bylo celkem jedno, jaký den přítomní zrovna mají. Dámy a pánové, LiDi z Liberce a jejich Lampa. Bylo to moc pěkné, podle poroty s příliš jasnou pointou a závěrem. Možná jsem tedy více než amatérský divák, rozpoznala jsem-li konce až v samotném závěru. A možná jsem právě takový divák, jakým jsem měla být. Každopádně tam hrál onen mírně namyšlený (podotýkám souzeno pouze z mých minisetkáních s ním) herec. Kdybych uměla to co on, byla bych ještě namyšlenější. A asi by mě to i bavilo.

Doprovodila jsem milého na autobus a znovu potkala Gustu. Asi je mi souzeno prohodit s ním pár vět vždy, když mířím na náměstí od zastávek. Pozvala jsem ho na večerní koncert. Že prý nepříjde. Nepřišel. Nechala jsem ho tedy odejít a sama jsem pokračovala dál. Poslechla jsem si Sboreček projednou z uctivé vzdálenosti a znělo mi to zvláštně.

Odskočila jsem si dát sprchu, najíst se a všemožně se posilnit. Tenhle týden se pro mě celkově stal místem, kde se člověk stává z nevoňavého voňavým a z hladového sytým. Jinak něco jako teplo a atmosféra rodinného krbu šlo tentokrát do pozadí. Možná by tomu mohlo být jinak, míti krb.

Večer byl ve Vatikánu JAZZ and BLUES koncert.

výlet za Sárou

2007-04-28T13:16:00.000-07:00

Včera jsem jela na kole. Kdo mě zná, řekl by, že svět se zbláznil. Ale skutečně se tak stalo a svět zůstal stále stejný. Nejdřív jsem si možná trošku naivně dala sprchu. Potřebovala jsem se zbavit jehliček a lístků, které jsem měla na všech nejnepravděpodobnějších místech, ale když nad tím tak přemýšlím, nebylo to zas tak nepravděpodobné, vzpomenu-li si na odpoledne se svým milým. A tak jsem si tak potichu vzpomínala, poslouchala hudbu a jela vedle řeky, ve zvláštním vlhkém chládku. A nadchla jsem se.

Dnes jsem jela stejnou cestou zpět. Chládek byl stejný, pouze místo večerního pozměnil se na ranní. Řeka tekla druhým směrem než včera a kopce se otočily. Svět se tedy skutečně zbláznil. Byla jsem nevyspalá a žíznivá po návštěvě mé milé Sáry, které bylo v osamoceném bytě tak nějak osamoceně. A tak si pozvala pár lidí, připravila dýmku a nakoupily jsme spoustu pití. A z osamocení se stalo hlučné beztvaré nic, které vlezlo do dýmky a příjemně bublalo.

Po dvaceti minutách cesty jsem vytáhla sluchátka z uší a nechala pana Kerndla, ať si vesele zpívá dál a vybíjí mi baterky. Byl neúnavný. Za to já byla únavná až přespříliš. Příjemná vůně vody se začla měnit v solidní smrad, jak jsem se blížila k čističce. Odnadchla jsem se.

Toto je jedno z vyprávění, které nemá děj, zápletku, závěr, zkrátka cokoli, co by ho dělalo zajímavým. Snad jen, že jsem večer upekla dvě buchty. A kdo mě zná, řekl by, že svět se zbláznil. Ale tady mě nikdo nezná, takže se říkejte, co chcete...

čekání na Prima sezónu

2007-04-25T13:11:00.000-07:00

čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám čekám

(a dnes mi volali z divadla v Liberci a chtěli po mně spoustu věcí. A já jen tupě seděla v autobuse a s tupým výrazem ve tváři jsem tupě poslouchala a tupě koukala z okna. Příliš se toho ode mě nedozvěděli, milí divadelníci, narazili na ztělesnění tuposti... A já se dneska milovala)

víkend s názvem Prima víkend

2007-04-22T10:26:00.000-07:00

Kdo byl někdy studentem a kdo už někdy organizoval studentský festival ví, že to bývá zábavné. A kdo byl někdy studentem a organizoval už někdy studentský festival a ví, že to bývá zábavné, tak také ví, že na takovou událost je třeba připravit se. A kdo byl někdy studentem a organizoval studenstký festival a ví, že to bývá zábavné a je třeba připravit se, jezdí občas na víkend, kde se tento festival chystá a kde se dělá taky spousta jiných věcí. A jelikož splňuji všechna tato kritéria, byla jsem o víkendu v Orlických horách kreativně fungovat i se nekreativně veselit.

polituj si svého bígla

2007-04-16T09:41:00.000-07:00

Máme ve škole opět novou výzdobu. Všechny minituarní hlavy Lenina byly dávno strhány, transparenty z demonstrací sundány, čísla s obětmi kominustického režimu zapomenuty. A přišel Den země a přišli ekologičtí nadšenci s novými čísly. Tentokrát se od ostatních konzumních jedinců odlišovali bílými tričky s obrázky vyhynulých živočichů. Jeden vypadal jak hrochoryba, celkem mě pobavil.

A s ekologickými nadšenci přišla i skupinka silně zmalovaných, do náhražek kožešinových sukní či bot oblečených dívek. Vyzdobily "moje" patro gigantickými plakáty, na kterých je vzor dokonalosti v ženském podání s jakousi vadou. Rána na puse - pro plné rty, rána na spánku - pro větší objem vlasů, a tak dále. A mezi těmito plakáty a obrázky zohavených myší, potkanů a krys jsou vylepeny roztomilí bíglové. A tak si říkám, taky fajn.

Ale když na mě roztomilý bígl vrhá smutná očka i ze dveří záchodové kabinky, cítím se poněkud rozladěně. Na co tahle výstava vlastně kurňa je? Že je týrání zvířat špatné? No to je ale novinka. Že si můžu koupit make-up, který nebyl testovaný na zvířatech? Převratné. A
že jsou štěňátka bíglů roztomilá? Cítím se tak obohaceně..

A tak mi nezbývá, než se zdržovat spíše v ekologických patrech...

obtížnosti křesťanského bytí

2007-04-15T10:41:00.000-07:00

Dnes byla u nás ve sboru skupinka mladých, pohledných, ze závistlosti vyléčených kluků. Byli tam a povídali o svých životech. O drogách, pití a tak. Prvním svědectvím byl každý pohnut a otřesen, ale člověk začně z těch velkých příběhů jaksi lhostejnět. A taky to začně znít všechno tak nějak podobně. Ale stejně to bylo nezapomenutelné (možná už jen pro tu pohlednost).
A ještě k tomu bylo venku krásně. Byli jsem na zmrzlině a trochu zevlovat. Dokonce jsme rozbili houpačku.
Chtěla jsem tu skupinku mladých, pohledných, ze závislosti vyléčených kluků nějak pozdravit. Oslovit, zapříst rozhovor, popovídat si, prohodit pár slov, říct jim, že to bylo fajn, popřípadě, že jsou pohlední (i když nevím, jestli je to pro sborovou půdu únosné:).. Ale někdy zkrátka nevím, co říct. Zvlášť, když jsem ještě podobnou skupinku nikdy neoslovala.

A tak jsem prošla kolem a dva z nich se na mě usmáli. Usmála jsem se taky.

A tak jsem znovu prošla kolem a další z nich se usmál. Usmála jsem se taky.

A tak doufám, že se skupince mladých, pohledných, ze závislosti vyléčených kluků mé dva úsměvy líbily... Jsem to ale blbec...

rozmar jarní oblohy

2007-04-13T09:14:00.000-07:00

Dnes mě všichni dali košem. Odešli prožívat bouřlivé mládí na narozeninovou oslavu, kam mě nikdo nepozval, odjeli do Prahy, zapíjet teplo a chladit se v divadle. Nebo jim přelítly přes nos cholerické geny mého otce a zrušili naplánovaný víkend se slovy Víš, já tě tady vlastně nechci, tak nejezdi...A tak jsem byla po dlouhé době sama se sebou, vskutku podivná společnost.

Trošku zahořkle jsem si roztáhla deku na zahradě a válela se pod oblohou. Byla modrá, bez mráčku. Rozvalila jsem se ještě víc. A to tak, že na mě spadla. Tlačila mě k zemi takovou silou, až mi křuplo v zádech. Vykřikla jsem. Snažila jsem se vzepřít rukama, ale ty se propadaly do země. Stále hlouběji. Když jsem cítila prohřátou půdu až u loktů, zašimrala mě tráva na nose. Obloha mě tlačila pořád hloub a hloub. Za chvíli jsem měla pusu plnou hlíny. Přestala jsem křičet a začala jsem se dusit. V hlavě mi probleskla vzpomínka na díl Supermana, který se viděla jako velmi malá, kde byl někdo pohřben zaživa. Vybavily se mi bezesné noci.

Docházeli mi síly a já se přestala snažit. Kdybych neměla hlavu hluboko v zemi, byla by má poslední slova poněkud laciná a zevšednělá: "Ne, já nechci umřít!"

Najednou ale tlak povolil. Obloha se nenuceně nanebevzala. A tak jsem se vyhrabala ze svého hrobu a vyčerpaně se roztáhla na deku. Jen co jsem trochu popadla dech, zařvala jsem směrem k modré ploše: "Ty děvko!" a šla jsem vyvenčit psa. Poplašeně běhal po zahradě. Kousek od jámy od mého těla jsem uviděla přibližně stejně hlubokou díru i od něj. "Taky se dnes trochu nudíš?" zeptala jsem se ho, když přestal zmateně pobíhat. "Trochu," odpověděl.

9.2. budu mít ples!

2007-04-13T09:01:00.000-07:00

9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!8.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!9.2. budu mít ples!

9.2. budu mít ples!

slova - pouze slova

2007-04-10T09:41:00.000-07:00

neposkytuji běžné úvěry

jen pokojně svrhuji pumy

zanotoval pasivní voják v zákopu

sufixnice parmská libuje si v klišé

labutě letí šachovnicí
pod ní nahromadě Terezín
a paláce se převrací a srvhují

myslím, že zítra spasím svět

pod ní nahromadě Terezín

aventure galante

2007-04-09T06:50:00.000-07:00

Jo, takhle Francouzsky to zní pěkně. A pěkné to bylo, mé milostné dobrodružství. Tajné, utajené, tající.. Snad to tak i zůstane...A kdo chce vědět víc, tak by se měl naučit číst mezi řádky (vždycky sem to chtěla někdy použít, číst mezi řádky, taková rádoby důležitá fráze)..ha, jsem tak tajemná:)) no dobře, no....

zpytuji svědomí

2007-04-09T06:31:00.000-07:00

Dlouho jsem sem (sem jsem sem) nic nenapsala. A dlouho jsem si vymýšlela výmluvu. Pak mě napadlo, že je to můj blog a že ho stejně nikdo nečte, takže si sem můžu nepsat jak dlouho chci. Ale to mě neuspokojilo, takže teď přemýšlím, čím prolomit to dlouhé ticho. Tralala.

Made in Deutschland

2007-03-22T10:50:00.000-07:00

Právě jsem se navrátila ze země německé. Deset dnů hřálo se, spíš mrzlo, mé meziplanetární ego v německé rodině, v německém baráčku, u německého krbu. Jedlo německé jídlo, trpělivě odpovídalo na otázky, zná-li Nutelu či špageti, konverzovalo a všemožně si hrálo na vtipného, dokonalého a silného jedince.

Jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní ani negativní, ale silný. Ale také se říká, že stokrát nic umořilo osla. Nebo že teď se láme chleba, že není čas na hrdinství, že umění musí šokovat, že darovanému koni na zuby hledeti se nemá, že pozdě bycha honit, že láska bolí, že sex je zábavou chudých, že šaty dělaj člověka, a spostu dalších chytrých věcí.. Každopádně, můj zážitek byl pozitivní...

Každého, kdo strávil dvanáct hodin v autobuse, přepadá občas pocit nanicovatosti. A jelikož ten každý, kdo strávil dvanáct hodin v autobuse a cítí se teď poněkud nanicovatě jsem nečekaně právě já, jdu potěšit své tělo horkou vanou s kupou kýčovité pěny. Může být pěna kýčovitá? Cítím se tak nanicovatě...

chapadlová záležitost

2007-03-05T10:56:00.000-08:00

Konečně jsem po nemoci vyšla mezi lidi. A poprvé se mi stalo, že jsem vyšla někam, kde jsem to měla celkem blízko. U Jany v bytě se konala malá třídní sešlost. Popadla jsem malou láhev šampaňského, od někoho někomu k něčemu darovanou, byla v průhledné fólii svázaná gigantickiou stříbrnou mašlí. Snad ta mašle vykompenzuje rozměr oné láhve. Nesla jsem ji střídavě v pravé a levé ruce a cítila jsem se neohroženě.

Přišla jsem tam jako druhá, chvilku po Zubinovi. A po nás dlouho nikdo. Nechali jsme si přinýst malé sklenky a jednu láhev zelené tekutiny. Chutnala po jablkách. Upíjeli jsme a upíjeli.

Ráno jsem se probudila v posteli Janiččiný sestry a zjistila jsem, že mi přes noc vyrostlo chapadlo. Nevím proč, ale ze začátku mi to nepřišlo divné. Otočila jsem se na druhý bok a spala dál. Zdál se mi podivný sen. Byl tam můj milý a já. A chapadlo. Znovu jsem se probudila a zjistila, že tam můj milý není. Přišlo mi to líto. Schoulila jsem se do klubíčka, pravou ruku pod polštářem, levou venku z podpeřiny, chapadlem jsem si obejmula nohy. Přísavkama jsem si přejela lýtka. Měla bych se oholit.

Pravou ruku jsem měla od váhy hlavy poněkud přeleželou, začala mě bolet. Chrujdila jsem se a převalovala, až jsem zaujala polohu na zádech. A v tu chvíli mě napadlo, že mám chapadlo. Vyděsilo mě to. Nemám ráda přílišné anomálie na svém těle. Co se týče anatomie, shovávám se ráda do průměru. Přišlo mi, že chapadlo vyrustající kousek pod levou rukou příliš průměrné není.

Vymrštila jsem se na posteli zoufale se rozhlížela po pokoji. Všichni kolem ještě spali. Vzbudila jsem nenápadně Aťku a ukázala jí můj přírustek. Zdála se být ještě vyděšenější než já. Osahávaly jsme mojí novou ruku. Je dlouhá stejně jako ta levá. Z jedné strany slizká a mokrá, z druhé plná kulaťounkých přísavek. Slizká strana je tmavě zelená, vypadá poněkud nechutně. Strana druhá je růžovoučká. A je hrozně lechtiná. Když jsme prohmatávaly jednu přísavku za druhou, musela jsem často ucukávat. Jinak perfektně reaguje na moje pokyny, lépe než mé staré končetiny.

Rozhodla jsem se neděsit zbytečně ostatní. Rychle jsem se oblékla a vyklouzla tiše ven. Chapadlo jsem zastrčila do kapsy od kalhot a zapla bundu až ke krku. Doma jsem byla během tří minut. Sesypala jsem se na gauč a přemýšlela, jak se to mohlo stát a co teď budu dělat. Jak už to tak bývá ve vypjatých situacích, nevyřešila jsem vůbec nic. Snad jen, že tuhle zelenou chapadlovitou věc mohla způsobit ona zelená tekutina chutnající po jablkách, co jsme se Zubinem večer vypili, než přišli ostatní. Vytočila jsem jeho číslo. Ráno tam nebyl, odešel uprostřed noci dorazit se do non-stopu, vypadal poněkud ovlivněn alkoholem. Nezvedal mi to. Třeba ještě spí a ještě neví o chapadlovém překvapení.

Seděla jsem takhle dlouho. Zkoušela jsem nejrůznější pohyby a triky. Přistihla jsem se, že mě to začíná bavit. To mě opět vyděsilo. Člověk by neměl začínat den tolika vyděšeními se, i když se probudí s chapadlem. Vždyť chapadlo je vlastně dobrá věc. Dalo by se s ním dobře krást či se na někoho letmě přisávat a zanechávat cucfleky na nejnečekanějších místech. Ponořila jsem do světa slizkých a přísavkovitých snů...

Měla bych jít k dokotorovi, přesvědčovala jsem se. Ale čím víc jsem se přesvědčovala, tím víc jsem byla přesvědčená, že tu návštěvu odložím. Aspoň na prázdniny si ho nechám. Pokud do pátku samo nezmizí, někam zajdu. Když už mi jednou narostlo, má to třeba nějaký důvod.

Naobědvala jsem se a vysprchovala. Chapadlu se ve vodě líbilo. Bylo jako ve svém živlu. Kroutilo se a vlnilo, přisávalo se na stěny vany a laškovalo s kohoutkem.

Odpoledne jsem šla s milým do kina. Cítil, že na něj něco leze, včera celý den proležel. Počkala jsem tedy se svou novinkou až po filmu. Ze začátku byl zděšený. Asi si budu muset na tento typ reakce zvyknout. Ale po chvíli objevil lechtivou stránku mojí třetí ruky a začal se celkem bavit. Myslím, že se mu mé chapadlo celkem líbí.. Uvidíme, co bude dál..

...a ovládnu celý svět!!!

2007-03-04T07:55:00.000-08:00

Já mám první komentář!! Dovolte mi z toho být vyplácaná.. Nemožné se stalo možným, neskutečné skutečným, nečekané překvapivým, překvapivé ještě překvapivějším!! Jakýsi tajemný rytíř přijel na virtuálním koni virtuálně potěšit mé virtuální já!!! Joo, vždycky mě slovo VIRTUÁLNÍ dostávalo.. A zítra mi sem začnou psát virtuální já všech lidí a já je svými články začnu manipulovat a nutit dělat nejrůznější čuňačinky. A odtud už jen krůček k ovládnutí celého světa!!! oh yeah...

hororová koupel

2007-03-02T12:46:00.000-08:00

Okolo poledne jsem pojala úmysl vysprchovat se. A okolo poledne jsem pojala úmysl svůj pojatý úmysl uvést do praxe. Svlékla jsem si pyžamo, zamkla se v koupelně (zajímavé, že i když je člověk doma sám, zamyká se - nebo právě proto), vlezla si do vany a pustila na sebe teplou sprchu. Nechala jsem vodu, jak je mým zvykem, nejprve stékat po zádech. Až se dostatečně prohřálo a nabažilo celé tělo, pustila jsem si proud i na hlavu..

A v tu chvíli se to stalo. Bušení. Znělo to jako z chodby. Co to jen mohlo být? Kdo to jen mohl způsobit. Zmocnil se mě strach. Srdce mi poskočilo až do krku. Slyšela jsem, jak bije. Ztuhla jsem.(Á, napětí houstne.. Třeba, když budu používat ještě tisíckrát kratší věty, bude to i působit:) Vyp. La js. Em. Sprchu. A ček. Ala, co. Se bud. E dít. Neby. La jsem. Schop. Ná poh. Ybu. (hmm)

Sebrala jsem zbytky odvahy či odvahu celou a zvedla se. Naskočila mi husí kůže. Přehodila jsem přes sebe župan a zavázala ho v pasu. Od téhle chvíle jsem se cítila jako hrdinka nějakého hororu. Neohrožená mladá dívka vyjde z koupelny vstříc nebezpečí. Kdyby byla noc, určitě bych si taky zapomněla rozsvítit...Už jsem chtěla odemknout, když v tu jsem na skříňce s ručníky spatřila troje manikúrní nůžky. V první chvíli jsem je chtěla uklidit. Pak jsem si ale uvědomila, že teď jsem jako herečka z laciného hororu na začátku filmu, která stejně vždycky umře, aby přivodila dostatečně hororovou atmosféru. A jako taková jsem popadla jedny z nich a chtěla si je dát do kapsy. To mi přišlo ale příliš nefilmové, tak jsem si chtěla přes celou ruku nenápadně přehodit župan. Ale rukáv byl moc krátký. Dnešek očividně nebyl stvořen pro laciné horory.

Prošla jsem pomalu celý byt, nahlížela s vykulenýma očima do každé místnosti (jen v ložnici jsem nebyla, nechtělo se mi do schodů). Nečekaně nikdo nidke nebyl. Vrátila jsem se do koupelny, zamkla se, shodila ze sebe promočený župan a vlezla si opět do vany. Měla jsem dobrý pocit. Těžko říct, proč vlastně...

rozhodnuto

2007-03-01T10:19:00.000-08:00

Tak jsem zůstala doma. Ani nevim, proč jsem to dala do posmutnělý hlavy, nejspíš proto, že toho budu litovat. Nebo proto, že se mi nechtěla zakládat složka pro hlavu nerozhodnou. Jako bych očekávala, že už nikdy nebudu nerozhodná...

A tak tady opět usedám v modrém županu, ve svém teplém a okoukaném domově...Sladký nudný domov...

nemůžu se rozhodnout

2007-03-01T01:53:00.000-08:00

Jet do Opavy? Bavit se a simulovat zdraví.

Zůstat doma? Nudit se a vyležet.

NÁVRAT PÁNA TVORSTVA

2007-03-01T01:38:00.000-08:00

Včera večer se po měsíci vrátil můj taťka. Objevoval krásy Malajsie a Thajska. Ztloustl a je opálený. Přijel, objal nás, obdaroval, zavtipkoval a vedl svůj dvojhodinový monolog na téma své dobrodružné výpravy. Občas přerušen zbytečnou otázkou mé matky, máchal rukama, přešlapoval, šklebil se a kulil oči, přejížděl si rukou po pleši, střídavě zvyšoval a snižoval hlas podle potřeb příběhu..Když vše utichlo, žačlo za chvilku znovu.

Když definitivně dopovídal, napustil si vanu a začal vyvádět, kam jsme zas daly jseho žiletku. Že tady si ji teda nenechal. Jo, některé věci se nezmění, i když svět bude stát na hlavě...

plavky

2007-02-28T01:35:00.000-08:00

Mám teď poněkud víc času, tak si pěkně brouzdám po netu a vybírám si plavky. Nemůžu najít své vysněné. S mírně vystuženým trojuhelníčkovým vrškem, zavazování za krk (to opticky skvěle zvětšuje prsa), normálním spodkem, žádny tanga, žádný tlustý gumy až k pupíku. Barva při nejlepší taková nějaká batikovaná, červeno-oranžovo-žlutá, nebo modrá.

Mimo několika modelů jsem našla i rady, jak si plavky vybírat. A pozor: rada čislo jedna a rada hlavní: vybírejte podle své postavy..Ale jelikož jsem prošla kurzem sebevědomí, který sem si pro sebe stvořila, nemusím se na tohle vůbec ohlížet. Kurz spočívá v neustálem vsugerování si, že jsem krásná. Jsem krásná, jsem krásná, jsem krásná. A třeba to někdo uvede v takovou dokonalost, že to začne i fungovat a opravdu si to bude myslet.

Zajímavé, že když jsem někde na veřejném koupacím se místě, mračím se, jakmile si sundám šaty. Ale není to tím, že bych nevěřila v dokonalost svého těla. Pouze se mi nelíbí mé plavky. A proto, další krok v kurzu sebevědomí je vybrat ten správný plavací úbor. A o to se právě snažím.

chich

Je vtipný, čím se člověk baví, když se nemocensky nudí...

můj věrný virí přítel

2007-02-27T00:48:00.000-08:00

Tak tohle pěkné kulaté stvoření si ve mně hnízdí. Stalo se mým novým milencem. A nutno říct, že mnohem žárlivějším a vášnivějším než byl můj milenec dočasný. Pokud jsem si někdy stěžovala, že nevytáhnem paty z domu (a to jsem si opravdu stěžovala, poslední dobou poněkud častěji pouštěla jsem ze rtů nespokojená "ach"), pak jsem nezažila pelešení se s věrným virem. Nenechá mě ani chvilku pro sebe, chce se jen válet. Zalézá si se mnou pod peřinu a tam mě škádlí a škádlí, až se rozklepu touhou (nebo spíš narůstají teplotou, že). Pak se pustí do virího milování. A miluje se tak důkladně, až z nás obou tečou proudy potu.
Zakazuje mi stýkat se s přáteli. Dokonce mě na půl dne i připravil o hlas, abych s nimi nemohla hovořit ani telefonicky...
Zkoušela jsem ho někam pozvat. Na čaj, na večeři. Že prý nemá chuť, prý později. Prý stihnem ještě jedno číslo. A tak se znovu klepem a znovu potíme. Začíná mě náš vztah opravdu vyčerpávat. Bojím se, že mu jde jen o jedno. Naivně jsem věřila, že je jiný. Že by to mohl být ten pravý. Ach jo, zdá se, že je to jen další z těch sebestředných šovinistických virů.
Nechce mě nikam pustit. Mám jet pozítří na čtyři dyn do Opavy, klasická dámská jízda. A on? Prý, že když jsem si s ním jednou začala, nemůžu ho takhle suše opustit. Že před ním utíkám a že ho už nemiluju. Tak to ale není!!! On je jenom chorobně, ale skutečně chorobně žárlivý!!!
Proč já se na něj jenom nevykašlu? Kdyby nebyl aspoň tak krásnej!!!

Zašlápni si svého Lenina

2007-02-20T08:02:00.000-08:00

Máme ve škole novou výzdobu, tentokrát na téma druhé světové války a komunismu. Všude visí červené praproky, známě výroky známých lidí, mapy, čísla, popisy bitev, profily vůdců, příběhy obětí...Než dojdu do třídy, musím projít kolem Marxovy zdi, vyjít Leninovy schody a ignorovat depresivní obrazy zohavených mrtvých těl.
Mojí nejoblíbenější částí cesty jsou prozatím Leninovy schody. Na každém druhém je nalepena zmenšená podobizna jeho obličeje. Tyto "stopy" vedou do auly, kde se o velké přestávce promítjí vybrané konustické projevy, vskutku veselá záležitost. Oblíbenou činností je dojít tam přesně po Leninových hlavách. Nevím proč, ale každému činí jakési potěšení šlapat někomu do obličeje.
Když jsme si dnes šli místo němčiny prohlédnout do auly fotky města, kam za tři týdny pojedeme, šlápla jsem si na svého Lenina a čekala, až nás pustí dovnitř. Byl to jeden z Leninů, kterému izolepa nepokrývá celý obličej, takže měl prostředek hlavy už řádně ošlapaný. Na tělo se chodí dívat, po hlavách mu šlapají.
Zalezla jsem si s Veňou do poslední řady a lehla si na zem, pod hlavou tašku. Rozdělaly jsme si sušenky a bavily se infantilními fórky. Uvažovaly jsme, že si z téhle naší poslední řady utvoříme vlastní svět. Občas vykoukneme a necháme se ovlivnit okolním děním. Budeme se řídit nepsanými pravidly. Smyslem života se stane odstraňování drobečků odcvrnknutím do předchozí řady. Naše hlavy budou sdílet společné lože mojí tašky, dokud nás smrt nerozdělí. Rozdělíme si úzkou řadu na dvě pomyslné poloviny. Moje bude ta blíže k oknům s těžkými závěsy, což by znamenalo přístup k topení. Abych Veňóze vynahradila nedostatek tepla, budu jí třít dlaně, protože na všech ostatních místech je nesnesitelně lechtivá. Podle svých slov nejvíce prý na zadku. Nuže, tam ať se tře sama.
Vymyslíme si valstní řeč. A systém.Budeme soudit jednotlivá sedadla za zločiny proti lidskosti. Budeme na ně vytahovat staré činy a připomínat jim dobu jejich nerozvážného mládí. Na každé liché nepromluvíme dlouhé roky ani slovo, jelikož si to, jako stvořitelé, můžeme dovolit. Budeme jim pomalu a s potěšením vytrhávat čalounění. Jedno z nich určíme, aby trpělo za celý svůj rod a budeme s částí na sezení mlátit tak dlouho, až upadne.
Sudé budeme vyvyšovat, jelikož si usmyslíme, že sudá rasa je vyvolená. Obě se prohlásíme za děti štěstěny a sudosti.
Pohádáme-li se mezi sebou, odebereme se každá na druhý konec dlouhého pruhu mezi řadami. Zjistíme, že náš svět skýtá sudý počet sedadel, což nás ujistí v naší vyvolenosti. Později si ale uvědomíme, že ta místa, která jsou z jedné strany lichá, jsou z té druhé strany sudá. A jelikož se nebudeme moct dohodnout, jaká ze stran je ta vyvolenější, začneme se nenávidět. Rozpůlíme řadu na dvě poloviny přesně veprostřed a poštveme je proti sobě. Kruté spory vyvrcholí velkým bojem, ve kterém bude dřevo lítat. Žádné sedadlo nezůstane nerozbito. Jejich dřevěné zbytky zavalí naše vyvolená těla.
O několik let později, až si nějaká třída půjde místo němčiny prohlédnout do auly fotky z Německa, postaví se dvojice dívek na mou a Vendinu hlavu. Izolepy se budou od kroků lidí na krajích odlepovat. Dívky si vlezou do poslední řady a a lehnou si na zem. Pod hlavu si dají tašku...

bez komentáře

2007-02-15T09:12:00.000-08:00

Závěr jedné laborky

2007-02-14T12:27:00.000-08:00

(nutno poznamenat, že celý vymyšlený, přesto zdárně odevzdaný)

Celé moje fyzikální dobrodružství se událo jednoho sychravého dne, koncem roku 2006. V době, kdy bych si měla užívat zbytky svojí dětské naivity a plácat se na sněhu či stavět gigantické sněhuláky. Jelikož tento osudný rok však proslul nedostatkem sněhu, oblékla jsem, společně s nepříliš teplou bundou, i tíživé břemeno dospělosti a vydala se směrem k zářivé budoucnosti nadějného fyzika.

Žernov. Pro mnohé místo neznámé a tajemné, pouhý bod na mapě nebo průměrná česká vesnice. Kdo měl však to štěstí a tu čest poznat blíže mentalitu obyvatel a místa samotného, musí mi dát za pravdu, že není místa lepšího v celé zemi české, na provádění všemožných pokusů a hrátek. A tak jsem se i já vydala do této metropole intelektuálů.

Úterní ráno jsem si přivstala, popadla malý plotýnkový vařič, na kterém za normálních okolností vařím jídlo pro psa, a vydala se na autobus, ignorujíc nechápavé pohledy kolemjdoucích. Cesta to byla vskutku převeselá. Můj nově nabitý optimismus s vyhlídkou na den plný zábavy při měření nezchladil ani fakt, že mi autobus ze Skalice ujel. Vše jsem nápaditě a bravurně vyřešila. Postačil pouhý telefonát mé milé kolegyni, slečně Vlčkové, a její milý bratr ukončil mé trápení ve formě mrznutí s vařičem kdesi na zastávce a dovezl mě do požadovaného útočiště.

Vendula Vlčková je pověstná několika věcmi. Vášnivě miluje Beatles, její taťka pracoval dlouhá léta ve Skaličanu, má pěkného bratra, její mamka dělá výbornou koprovku a řízky, chodí pozdě spát. Málokdo zná však i její hlubší stránky, jako například nezměrný zápal do plotýnkových vařičů. Proslýchá se dokonce, že sbírá jejich fotografie a plánuje uskutečnit skromnou výstavu někde v zapadlých pražských končinách, z jejíhož výdělku chce následně ovládnout celý svět. Proto ji můj kousek velmi nadchnul. Hned přinesla několik hrnců, pokliček a podobných náčiní a jala se provádět všemožné rituály potřebné před vyfotografováním dalšího kousku. V překladu: začala měřit.

Jelikož jsem pověstná znalostí a schopností přesně vědět, co mám zrovna dělat, trvalo mi chvíli, než jsem pochopila zákeřnosti požadovaného úkolu a i přesto jsem plnila funkci spíše pozorovatele a podávače nejrůznějších věcí. Chvílemi byla však má účast až překvapivě užitečná, čímž jsem zaskočila nejvíce sebe samu.

Začaly jsme malým, vcelku roztomilým hrnečkem. Slečna Vlčková změřila průměr jeho dna na (podala jsem jí metr, cítila jsem se potřebně) a zapsala. Naplnila ho vodou () , postavila na vařič a začal ohřívat. Po každé minutě vložila do vody teploměr a změřila. Tvářila sem při tom natolik vědecky zaujatě, že jsem ji chtě nechtě musela tiše obdivovat. Mé tiché rozjímání o jejím talentu bylo přerušeno vyřčením teploty, kterou jsem poctivě zapisovala. V přestávkách mezi psaním a obdivováním jsem stihla změřit průměry ostatních hrnců, u kterých jsme postupovaly stejným způsobem.

To vše se dělo bez pokličky a s čistou hlavou. Jakoby po výborném obědě (vepřo-knedlo-zelo) přišla společně s pokličkami i jakási pochybnost o naší genialitě. Či pouze pozornost byla snížena? Neustálé pobíhání do pokoje, kde jsme hodnotily album George Harissona , mělo za příčinu spoustu nepřesností. A tak se nejednou stalo, že jsme dobu potřebnou pro okamžité změření vody zmeškaly a musely jsme hrnec na chvíli odloučit od vařiče. To se ukázalo jako větší problém, než jsme si původně myslely. Za tu krátkou dobu naší laboratorní práce si spolu stačily udělat láskyplný vztah a odmítaly se nechat odloučit. Cítily jsem se mizerně, když jsme proti jejich vůli oddělily dno od povrchu vyhřáté plotýnky. O to veselejší bylo opětovné shledání. A jak se říká, vzdálenost vztah posiluje.

Doměřily jsme s vypětím všech sil. Připadaly jsme si fyzikálně vyčerpaně. Rozhodly jsme se prodloužit si naše dobrodružství. Po krátkém rozhovoru s mými rodiči bylo dohodnuto, že na Žernově přespím. Počítání tedy počkalo do dalšího dne.

A byl to den vskutku nevšedního rázu. Stalo se spoustu věcí, které navždy změnily chod dějin. My jsme bohužel u žádné z těchto věcí nebyly, jelikož jsme žhavily kalkulačky. Ve spěchu jsme výsledky zapsaly do připravených tabulek a já jsem pospíchala na autobus. Tkanička od levé boty se mi ve spěchu rozvázala a noha mi celou cestu podivně čvachtala.

Závěr závěru nechť zní: Odchylky jsou způsobeny nepřesnostmi měření a spousta dalších chytrých slov.

štafle

2007-02-14T12:23:00.000-08:00

Tys nikdy neviděl štafle?

Právě, že jo.

Věrka-Nevěrka-Odměrka-Prověrka

2007-02-14T12:02:00.000-08:00

Zní ten nadpis žertovně? Předevčírem jsem se zrovna žertovně necítila. Celý večer a kus noci mi volali rodiče mé kamrádky Věrky, střídavě s jejím milým. Věra se ztratila. Hledala se celou noc. Všichni byli obvoláni, nikdo nemohl usnout. A Věrka si suše přišla do školy!!!
Toulala se celou noc po Náchodě a spala na nádraží. Chtěla si hrát na Annu Kareninu.
Vskutku žertovná historka..

Začátek i konec jednoho Extempore

2007-02-12T11:11:00.000-08:00

Dnes jsme měli první zkoušku s uskupením. Píšu s uskupením, protože naše pokusy a společná odpoledne probíhala spíše jako utužování kolektivu než zkouška kapely. Ale po dnešku bych to tak možná i nazvat mohla. Hrajeme v hudebce, v krásné místnosti č. 2, s jedním pánem, hudebníčkem, který má dar vidět za každým génia. Myslím, že mi to brzy začne lízt na nervy.

Jediné, co naše kapela má, vlastně do teď měla, byl dobře utužený kolektiv a název. Vymyslel ho Kubík se svou sestrou, kdysi dávno, pro své imaginární sdružení. Převzali jsme ho a moc se nám líbil. Extempore. Dnes mě napadlo podívat se do kouzelného googlu, co mi na to slovo poví. A řekl mi toho mnoho, více než jsem chtěla vědět. Řekl mi například, že kapela s takovým jménem již existuje. Extempore band. Nebo také jenom Extempore.

A tak zbývá jen dobře utužený kolektiv. Po dnešku vlastně i vidina na hudbu. A co více si má kapela "mladých intelektuálních géniů" přát, že...

nuda

2007-02-12T09:15:00.000-08:00

nuda nudu hledá
nuda k nudě sedá

až ta nuda nudu najde
pak ta nuda nudou zajde

na klávesnici sedí hmyz

2007-02-11T12:18:00.000-08:00

na klávesnici sedí hmyz
ať mu říkám zmiz a zmiz
tak stále tykadly rozpustile
mává něžně mává mile

v mezírce nad číslem pět
objevil si hmyzí svět
a teď nechce k číslu šest
do svých starých hmyzích měst

nejspíš umře tady zítra
možná nedočká se jitra
za pokroky v technice
padla další jepice

Naše malé usmíření

2007-02-11T12:10:00.000-08:00

Nemá cenu psát, proč jsem se nakrátko rozkmotřili, jsou to stejně vždy podobné příběhy, nezábávné a jejich podrobnější popis bývá nudný a zdlouhavý...Z toho plyne, že to popisovat nebudu...
Miluju něžné kajícné pusy...

Příběh mojí první antikoncepce

2007-02-07T13:10:00.000-08:00

Sebevědomí a krása jsou přirozené, jen akné je prázdné slovo,...

Stojí napsáno na první stránce malé brožurky mé první antikoncepce, spolu s fotkou sebevědomé a krásné dívky, jak plaše hledí do země a na krk ji něžně líbá seběvedomí a krásný mladík. Oba jsou bez akné.

Říct mamce, že jsem se svým milým začala spát se mi zdálo neproveditelné a nemožné. Vyrůstám a pořád rostu v křesťanské rodině, kde jediná sexuální příležitost je až po svatbě. Už jen tím, že jsem začala chodit s nevěřícím klukem jsem se stala černou ovcí. Bála jsem se, jak to mamka vezme. Rozohovory na téma sex se stávaly častějšími a častějšími. A tak, když jsem seděla nic netušíce v křesle a ona zatím také nic netušíce za mnou na gauči, rozohodla jsem se, že tentokrát musím věty typu "To je dobře, že tě do ničeho nenutí, to obdivuju. Nebo on by snad už chtěl?" přerušit. A jak lépe je přerušit než pravdou. Odvaha byla pryč, cítila jsem úplně tu vlnu, co se ve mně nebojácně zvedla a vzápětí ustrašeně ustoupila.

Vzala to dobře. Poslala mě pro antikoncepci.

Zvedla jsem se, šťastná, že je to venku a že se nemusim již déle vykrucovata šla jsem nakrmit psa. Srdce mi ještě bušilo, ale když jsem scházela ze schodů, musela jsem se usmát. Tenhle okamžik vyrovnanosti a spokojenosti nejspíš zatemnil mou paměť, zapomněla jsem, že mé milé stvoření si kouzelně načůrává do kastrolu a celý obsah voňavoučké tekutiny jsem si vylila na nohu. Snažila jsem si vsugerovat, že to, co mi čvachtá v bačkoře je jen voda, ale tentokrát jsem se vlastní fantazií neuspokojila.

A tak jsem dnes ráno nasedla do autobusu a jela do malé oprýskané vesničky, kde je moje gynekologie. Pozorovala jsem auta. Některá měla na střeše vrstvu sněhu. Když projely kolem, táhl se za nimi bílý závoj vloček. Další auta, která po většinou bílou střechu neměla, musela usilovně otírat okna.

Dojela jsem na konečnou a kus jsem došla. Chvíli jsem čekala v čekárně. Vypadá nevlídně a stroze. Snaží se svou nevlídnost a strohost zakrýt secesní výzdobou. Nikde jinde nepůsobí secese tak nevlídně a stroze jako v čekárně gynekologie.

Nechala jsem se slyšet, proč přicházím. Nechala jsem se vyšetřit. Nechala jsem se poučit. Nechala jsem se obdarovat letáky. Nechala jsem si nabrat krev. Nechala jsem se odporoučet.

Každá dívka, která si byla pro svou první antikoncepci a má hodinu čas v malé oprýskané vesničce, se snaží najít místo, kde se zahřát pitím čaje. Obyvatelé malé oprýskané vesničky však ani sami neví, kde by si taková dívka měla posedět. A tak mi nezbývalo než se toulat malými oprýskanými uličkami. Po chvíli mě přivábil obrovský půllitr na vývěsním štítu a já vešla do malé oprýskané vesnické hospody.

Dala jsem si čaj, probrala s hospodskou výhody a nevýhody muže gynekologa a začetla se do svých letáků. Paní hospodské přišla mezitím zákaznice, objednala tři gigantické vodky, dvě kopla do sebe, třetí ponechala známé za pultem a odešla za závěs zahrát si na automatu.

Byl čas, abych šla. Zaplatila jsem a rozloučila se. Řekla mi "Nascheanou". A já měla pocit, že to musela říct. Že to k tomu neodlučitelně patří. Že každý, kdo si jde pro svou první antikoncepci to potřebuje a musí slyšet. Druhá paní mi z druhé strany závěsu řekla jen Nashle. To mi připadalo zbytečné. Dívky, které si jdou pro svou první antikoncepci nepotřebují slyšet nashle zpoza závěsu u automatů.

A přesně touhle dívkou já jsem dneska byla.

opět něco o špatné básni a o broskvích

2007-02-05T09:29:00.000-08:00

vyhozena špatná báseň
do konzervy od broskví
tam si hoví v husté šťávě
než ji básník opět sní

Mé město leží ve vysočině

2007-01-31T11:56:00.000-08:00

Mé město leží ve vysočině, řekl dnes můj učitel zeměpisu. Bylo mi to jedno, válela jsem se po lavici. Bylo mi špatně. Nemít zrovna menstruaci, bála bych se těhotenství. Bratr mého milého se měl stát otcem, ale včera o dítě přišli. Neberou prý telefon. Dana si dítě už moc dlouho přála. Byla šťastná, když konečně otěhotněla.

Mé město leží ve vysočině, řekl dnes můj učitel zeměpisu. Vzpomněla jsem si na to, když jsem šla večer z autobusu domu. A jako vždy, když se silnice přehoupne na vrcholku kopce a otevře se výhled do údolí a v něm i na můj domek, prudce zafoukal vítr. Snad nikde v mém městě ve vysočině nefouká vítr tolik jako tady. Vždy mě to zaskočí. Byla hrozná zima.

Mé město leží ve vysočině, řekl dnes můj učitel zeměpisu. Dal mi na vysvědčení dvojku, jsem mu vděčná. Celkově jsem všem za ta rádoby důležitá slůvka na rádoby důležitém papíru (asi si oblíbím slůvko rádoby) vděčná. Připadám si tak vysoce a vysočansky.

trochu křiku

2007-01-30T11:11:00.000-08:00

možná z touhy po rozkoši
možná z mého-tvého přání
možná z štěstí ve tvých očích

křičela jsem při milování

od pátku až po neděli

2007-01-29T10:05:00.000-08:00

Pátek - ochranný

Není činnosti pozoruhodnější a zároveň nudnější než je zpívání české, posléze studentské hymny na předávání diplomů. Není osob vtipnějších a zároveň uzoufání hodnějších osob než ty, které toto předávání komentují rok co rok stejnými (nutno dodat, že dlouhými) proslovy. A není přirovnání trefnější a zároveň nesmyslnější než nazvat školu ochranným deštníkem. A jelikož jsou třídy dvě, jsou i deštníky dva.

Není lepšího ukončení školního dne než se do školy nevrátit a posedět si se spolupěvci na čaji. Vyzvedl mě můj milý, odvezl si mě domů a položil na postel. Pustil film a smál se jiným scénám než já. Vždy se směje jindy než ostatní. Film jsme nedokoukali. Chránili jsme se.

Večer jsem byla u své přítelkyně, která sezvala další dvě přítelkyně a přátelsky jsme se přátelily. Popíjely, povídaly, tančily, popíjely.

Sobota - popíjející

Není rannějšího ptáčete než jsem byla já. Popíjení, povídání, tančení a popíjení prodloužilo se do do ranních hodin. Není projevu více vlastního pro dospívající než ulehnutí a opětovného vstávání s myšlenkou na bezvýchodnost situace. I když, ruku na srdce i na všechna ostatní místa, cítila jsem se čile, celkem.
Není bláznů větších a plesuchtivějších než jsou ti, co sešli se v divadle na ples stavebky. A mezi nimi i já, i když jsem se příliš netěšila a toužila jen se někde s někým válet. A kmému velkému potěšení přesně vím kde a přesně vím s kým. Ples byl ze začátku nudný, odešla jsem na chvíli za třídou, posedět si nad mokem pěnivým, vrátila jsem se poněkud lépe společensky připravena. A vskutku, nechť se propadne ten, kdo říká, že zábava z alkoholu je špatná a pouze pro zavrženíhodné. Pokud se onen ten nepropadne, jsem tedy pro tento večer zavržena.
Tančila jsem, pila, mluvila krásné, zbytečné, později jen zbytečné řeči. Mám takové povídání ráda. Mluvím tak často. Ale pouze na plesích a na podobných, alkoholem provázených místech nejsem sama takto mluvící.

Neděle - pohádková

Není člověka důvěřivějšího než jsem byla já, když jsem se vracela. Na kopec jsme byla odvezena bratrem mé přítelkyně, který vypadá jak George Harrison. Sejít dolů jsem však musela sama. Našlapovala jsem jistě do neprošlapaného sněhu, který překryl všechny nerovnosti cesty, všechny díry a drny. Věřila jsem slepě, že mi noha neuklouzne a já dojdu domů suchou nohou i suchým tělem. Slepý slepého vede a tak i když déle jdou, přesto zdárně dokráčí.
Není křesťana sebesvatějšího, aby se mu někdy nechtělo vstávat. Nechtělo se ani mně, i když mé činy neopravňují nazvat se křesťanem. Ve sboru jsem byla rozklepaná a milá. Čím více jsem milá a co se sborového společenství týče společenská, tím více správnější a lepší jsem v očích sborových. Cítím se šťatně a neměla bych.
Není dítěte, které by nemělo rádo pohádky. A není dospělého, který by uvnitř nezůstal dítětem. A tak není divu, že jsem z odpoledního divadelního představení o kocourovi Modroočkovi byla více než nadšená. Cítila jsem se tak rodinně, s mým kamrádem, jeho sestřičkou, jeho bratrancem a sestřenicí. Jak jsem se kdysi obávala chvíle, až se ve mně ozvou rodinné pudy, chtěla jsem se opájet hesly jako svoboda a nezávislost, dělat velké věci a velikášsky převelice velmi žít. Směju se sama sobě. A těším se, až se budu smát i svému nynějšímu já.

seděla satira na terase

minulé i jiné životy

BUDA+PEST=VSL

jaký to bylo, když byl podzim

próóóóóč?

MONEY

Korfu, Kerkyra, Corfu a víc jazykama už to neumim

Student močil z okna kolejí a vypadl ven

malý pozdrav

včera, dnes a zítra

chmýří bílých pampelišek

satira k 1968

kdyby lejno mělo křídla

Obří nafukovací lejno šokovalo, utrhlo se z výstavy

slovinsko a chorvatsko

kuriózní chcaní

malý příběh školního rozhodování

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZEPEDAGOGICKÁ FAKULTA

nečekané..

Říkají, že sem chodí...

dostihy u martiny...

looking for a summer job

ruralistický začátek prázdnin

och má praho

A tak na louce...

választ

odcházíme s panem havlem

čtvrteční hermeneutický kruh

oranžová teorie svatého týdne

očima druhých

Anglie 19.-27.4.

...

táááblo

malá předmaturitní báseň

má paměť k 2.5.

konec jedněch časů - vyprávění bez nostalgie

zatmění broskve

chlápek v slunečnicích

o květech a o nostalgických věcech co se mi zrovna teď honí hlavou

9.2. jsem měla ples!

zničte životní prostředí

rakev plná světla

o míru a jiných věcech, co dějí

černé myšlení

AA - FF UK a jiná písmenka

Zpověď zhýralého pianisty

špetka středeční erotiky

těžítko

december

včerejší rozhovor dětí o kanálu

rybí hejno

Takový ten nedělní podvečer

s kým sdílím lože

chtěla bych rozumět dlouhým větám

špetka zoufalství při nedělním večeru

čekání na šestou fázi

invaze barbarů

shrnutí

profesionálním hráčem na květináče

naše dobrodružná já

již dlouho

zbabělé dny letošního léta

čundrovnice na cestách

šnění

boj se žraloky

letní setkání

červený a rudý

jak jsem se měla v karlových varech

o státnicích a severním pólu

týden s názvem Prima sezóna

výlet za Sárou

čekání na Prima sezónu

víkend s názvem Prima víkend

polituj si svého bígla

obtížnosti křesťanského bytí

rozmar jarní oblohy

9.2. budu mít ples!

slova - pouze slova

aventure galante

zpytuji svědomí

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
PEDAGOGICKÁ FAKULTA