zbabělé dny letošního léta

Bylo léto a byly prázdniny. Takový nenáročný čas nicnedělání. Ležela jsem na lehátku u bazénu a opalovala jsem si záda. Hlava se mi začínala motat a já čekala na konec kapitoly, abych se mohla jít smočit. Tělem mi projelo malé vzrušení a připomnělo mi, že má přijít Danny a že jsme se pár dnů neviděli a že by to vlastně mohlo být dneska pěkné. Nadzvedla jsem bradu z vyleženého a propoceného důlku na matračce a přesunula se kousek doprava. Kůže mě trochu zapálila, jak byla matračka vyhřátá.

Myslela jsem na Dannyho, jak se minule omlouval. Seděl vedle mě na lavičce a díval se na mě s očekáváním, jak se budu na něj tvářit. A já se tvářila smutně a mrzutě. Odpustila jsem mu už sice když jsem nastupovala do autobusu, ale to on nevěděl. Takže jsem se tvářila naštvaně. Na klín mi vyskočil jeho jezevčík a měl radost, že mě vidí. Kňučel štěstím a byl celý rozjívený. Danny mlel něco omluvného. Opatrně mě objal. Já jsem zabořila hlavu do jeho ramene a nechala se objímat. Myslela jsem na to, jaké se mu dělají svaly, co začal hrát ten tenis a jak vypadá teď mužně a hlavně jak je to na pohlazení cítit. Ale pak jsem si uvědomila, že teď jsem tu od trucování a omlouvání a že mám hlavu na tom rameni kvůli tomu, že si šel raději s kamarády zahrát na kytaru, i když mi sliboval, že budeme spolu a že se na mě těší. A já jsem mu brečela do telefonu, protože na mě do toho mamka křičela a teď mě z toho bylo trochu trapně.

Na druhou stranu to byl ovšem on, kdo mi nasliboval milé uvítání po odloučeném týdnu. Tato druhá strana se mi zamlouvala trochu více. A najednou mi to přišlo tak nějak líto, že tu takhle sedíme místo bouřlivého uvítacího objetí a že jsme se pohádali dřív než jsme se viděli a že je vlastně hrozně hloupej a že jsem jen jeho časová výplň, a tak jsem se litovala a přála každému, aby byl v mé kůži a cítil, jak moc vlastně musím s Dannym zkusit. Napadlo mě, že bych se mohla rozplakat. Cítila jsem se v tu chvíli zranitelně a ublíženě, tak jsem se tedy rozplakala. Danny ucítil slzu na krku, oddálil něžně můj obličej a když viděl, že skutečně brečím, zesílil intenzitu omluvných řečí a ještě něžněji mě znovu objal.

„Já sem tě nechtěl hnedka naštvat,“ říkal pořád dokola.
„Ale povedlo se ti to.“
„Sem to zase zvoral.“
„Jo.“
„Já vím.“
„Hm.“
„Já sem si řek, že na tebe musim bejt hodnej, po tom jak sem to zvoral minule.“
„Hm.“
„Vždyť sme se tejden neviděli a já tě hnedka takhle naštvu.“
„No.“
„Tak se na mě už nezlob.“
„Ale já se zlobim.“
„Já na tebe chci bejt hodnej.“
„Ale nejseš, seš zlej.“
„Já už nebudu.“
„Ale teď seš.“
„Tak už nebudu, budu hodnej.“
„Já ti nevěřim.“
„Věř mi, budu na tebe hodnej.“
„Seš zlej.“
„Nejsem.“
„Seš.“
„Ale já tě mám rád.“
„Ale stejně seš zlej.“
„Ale já už na tebe nechci bejt zlej.“
„Tak nebuď.“
„Tak nebudu.“
„Tak jo.“
„Tak jo.“

Utřela jsem si slzy a odstrčila jezevčíka na zem. Šli jsme k němu domů a já věděla, že se budeme milovat a že to po tom týdnu bude hezké a intenzivní. Danny mě pořád ještě objímal a já jsem věděla, že na to taky myslí.

V tom jsem procitla ze svého snění. Nemělo už cenu dočítat kapitolu, když se stejně nesoustředím a myslím jenom na Dannyho, tak jsem zaklapla knížku a zvedla se z lehátka. Udělalo se mi špatně z toho vedra kolem, ale do vody se mi nechtělo. Byla moc studená. Domotala jsem se ke schůdkům a jak byly bílé, tak nebyly tak rozžhavené a dalo se na nich jen tak sedět a máchat si nohy ve vodě.

Mohla bych mu jít naproti, i když říkal, ať nechodím. Stejně bych měla vyvenčit psa, ať se zase nevydělá na zahradě a já to nemusím sbírat...

čundrovnice na cestách

Nevím, jestli slovo "čundrovnice" existuje, ale každopádně jsme ho od 30. do 2. značně používaly ve smyslu osoby ženského pohlaví zůčastňující se tzv. pobytu v přírodě s batohy, spacáky a karimatkami - neboli čundru. (Nečekala jsem, že se mi na úvod podaří tak dlouhá věta.)
Po neúspěšném plánování práce v Londýně jsme začly úspěšněji plánovat tenhle výlet po Českém ráji. Nedbaly jsme počasí ani hrozeb svých blízkých a statečně a neoblomně jsme vyrazily. Byly jsme čtyři. Martina, Venďa, Bětka a já. Čerstvé a nezkažené, chtivé a roztoužené, něžné a bezbranné, kruté a divoké, sladké a nezkrotné, a spoustu dalších takovýchto slov. Nasedly jsme do vlaku a radostí jsme zavískly.

Abych celé toto dobrodružství shrnula do pár více či méně výstižnách vět:
Vypily jsme spoustu piv, napovídaly jsme mnoho věcí, prochodily nespoustu kilometrů, proválely dlouhé hodiny, zkrotily nejeden kopec, nejednou se také nehorázně přejedly, viděly jsme spoustu věcí, z nichž hodně nikdy nezapomeneme a hodně také ano.

K těm, co se ovšem nezapomenou (jelikož mi budou sloužit jako historka v hospodě přinášející mi slávu a nesmrtelnost) patří i příběh ze závěru celého čundru. Jely jsme takovým novým vlakem. Všechno moderní, vybavené,všechny dveře se otvíraly na čudlíky, apod.. Když jsem pocítila silné tlačení na svém močáku rozhodla jsem se, že je čas zkusit i moderní záchod. Přišla jsem k obrovským dveřím a zmáčkla čudlík otevřít. Dveře se začaly pomalu a majestátně otvírat. Bylo to jak v nějaké kosmické lodi. Vešla jsem obřadně dovnitř a na protější straně vyhledala skupinu čudlíků a zmáčkla zavřít. A dveře se opět pomalu a majestátně začly hýbat. Byla jsem nadšená. Svlékla jsem si kalhoty a začla provádět věci, které se obvykle na těchto místech provádějí. A asi v polovině tohoto procesu se náhle dveře začly opět otevírat a opět tak pomalu a majestátně. A za nimi stál chlap a koukal na mě. A koukala na mě i polovina vlaku, jelikož ty dveře byly opravdu obrovské. A tak jsme na sebe tak všichni koukali a já si řekla, že je to velmi trapné. Jelikož se dveře daly zavřít pouze zevnitř, musela jsem se zvednout a z holým zadkem udělat asi dva kroky ke skupině tlačítek a zmáčknout knoflík oddělující mě od čumilů. A v té chvíli jsem si všimla i kouzelného tlačítka "zamknout".
Nutno podotknout, že můj pocit trapnosti sílil až do momentu, kdy jsem zjistila, že druhou polovinu procesu budu muset provést někde jinde..
Vyšla jsem ven, prošla kolem smějící se poloviny vlaku až k smějícím se spolucestovatelkám, zasmála jsem se taky. Nejhorší byl ovšem onen chlápek, který se rozhodl, že nás tato příhoda zblížila a přišel k nám na kus krátké řeči. A přišel na další kus krátké řeči i když jsme už vystoupily. A já ho chtěla poslat někam, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by to byl asi ještě nepříjemnější zážitek...

Nevím co, dodat, tak nic dodávat nebudu...