Při pohledu na mou slibně rozjetou kariéru mě napadlo zaznamenat zde postupně mé pracovní úspěchy, abych si jednou, až budu slavná, namyšlená, ještě sobečtější než jsem teď, zkažená, nechutně bohatá, lehká, tlustá po pozdních večeřích v luxusních podnicích a podobná přídavná jména, vzpomněla na své začátky pracující vrstvy.
Zkrátka pár z mých brigád:
SBÍRÁNÍ ŠÍPŮ NA LUKOSTŘELECKÝCH ZÁVODECH VOZÍČKÁŘŮJe tomu již dávno. Trochu jsem se obávala atletického prostředí a soutěživého duchu všude kolem mě, jelikož to je přesně to, co mě děsilo a co jsem děsila já. Nicméně mě představa kuriózně stráveného dne ve vodou obalené trávě s plátěnými teniskami na nohou a se sportovními vtípky všech sportu
milujících sportovců kolem mé ryze nesportovní líné kostry obalené masem, sádlem a kůží naladilo vskutku dostatečně kuriózní směsicí sportu akceptující nálady, takže mi ani nevadilo, když jsem všechny vydělané peníze z tohoto dnu dala za posezení v cukrárně s mou sport praktikující a s trenéry flirtující společnicí a za cestu autobusem domů.
Dostala jsem na starost jednu paní, která mě i přes svou sympatičnost začala mírně rozlaďovat, když se ukázalo, že její lukostřelecké schopnosti jsou na začátečnické úrovni a že tedy místo vytahování šípů a počítání dosažených bodů jsem se většinou brodila trávou, v delších vzdálenost již poněkud vyšší a hledala zatoulané střely. Když jsem byla již jediná, kdo se pohyboval na poli, připojil se k mým hledačským snahám zbytek šípomilů. Ale i to ne vždy znamenalo úspěch.
NOČNÍ INVENTURA V KAUFLANDU
Tato práce patřila k těm vydělávajících si na letošní dovolenou u moře. První noc strávená u dámských vložek a tampónů mi přinášela poměrné uspokojení, jelikož kdo si již někdy položil hlavu na regál naplněný dámskými potřebami, posadil se u toho na bedýnku od piva ví, že v této poloze se dá dostatečně pohodlně odpočívat, popřípadě na chvíli upadat do spánkové činnosti. Dalším uspokojovým faktorem se stal nad mé očekávání vysoký počet bývalých spolužáků odkládající své hlavy na podobně pohodlná místa, což je důkazem jedině toho, že vyskytne-li se v malém městě jakkoli nudná, nepříliš dobře (přesto alespoň dostatečně) placená, přes noc probíhající, na výskyt veledůležité většiny postarších spoluobčanů bohatá práce, sejde se tam každej vůl.
KANTÝNSKÁ V PRÁDELNĚ Nejdelší brigáda letošního léta s vidinou moře. Odjela jsem se svou milou spolenicí do čarokrásné Prahy a tam jsem s ní proválela víkend na rozkládacím gauči u Big Bang Theory s o
bčasným odběhnutím si k internetu a vyhledáváním stránek s pracovními nabídkami. Pondělím naše válení se a večerní navštěvování hospod skončilo, natoupila jsem do jedné nejmenované prádelny do kuchyně, poslouchat po dva týdny nespokojené hlasy pracujících dam, které nemohly pochopit, že si skutečně nepamatuju, kdo z nich má jaký hrníček, kolik lžiček jaké kávy si tam obvykle dává, kolik si denně kupuje makových koláčků a podobně. Miluju lidi, co se snaží dokázat si svou zdánlivou důležitost na totálně nedůležitých věc
ech a tím dodat své beznadějně stereotypní, bezvýznamné a neuspokojující práci nádech důležitosti. (A to možná proto, že se potom sama cítím o trošku méně marně a zoufale se utěšuju, že má budoucí práce někde v nedohledných dálavách časů budoucích taková nebude a jestli bude, že mi nebude do hlasu a vystupování vkládat nutkání projevovat všem za každou cenu, jak důležitou a nepostradatelnou práci mám.)
POUŤOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Do malebného městečka na východu Čech přijela pouť, což se stalo snad největší kulturní a společenskou událostí roku. A já jsem dostala nabídku na jeden den vypomoci s rozdáváním koláčků v průvodu městem a s organizací her pro děti. Přijala jsem a to i s vidinou volných vstupenek na pouťové atrakce. A jelikož jsem měla ten den nějaké štěstí a potkávala jsem neustále hlavní organizátorku, která mi podstrkávala neustále další volňásky, můj stav se brzy přiblížil k "nenávidím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt", tudíž má pomoc při aktivitách pro děti nebyla nějakým velkým přínosem. Sice jsem za tento den nedostala ještě slibované peníze a už asi nikdy nedostanu (vlastně si je ani nezasloužím, já vím), ale aspoň jsem se podívala na náměstí z úrovně nejvyšších střech budov. Krásnou tečkou večera byl sraz se spolužáky (nebaví mě psát pořád bývalými, i když tomu tak vlastně je, ale po včerejší seznamovací akci prvních ročníků fakulty, která se konala v gay baru a stála za HOVNO se mi nechce nazývat mé nynější spolužáky spolužáky, tudíž tento titul stále ještě přenechávám mým bývalým spolubojovníkům na cestě spravedlnosti, pravdy a cti), před nímž jsem opět potkala hlavní organizátorku, takže se můj stav rozšířil na "nenávdím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt, pojďte radši normálně do hospody".
A tak se z velkých plánů stala skutečnost.. I když vlastně to ani velké plány nebyly. Spíš takové nadšenecké, kdy jsme se snažily pivem ovlivněný výkřik "Tak jo, tak pojedem do Budapeště" uvést do reality. S vyčerpaností po učení rostla i potřeba myšlenkově si odpočinout, čímž rostla i pravděpodobnost opravdu do Maďarského hlavního města odjet. A tak se z velkých plánů stala skutečnost..
