Brodila jsem se zamyšleně loukou, na levém rameni navlečené vodítko pro psa pobíhajícího na straně u vyšlapané cestičky, kde velmi úspěšně očůrával nejvyšší trsy trávy, v pravé ruce buclatou knížku, ukazováček pevně zabořený v houpavém moři stránek, připravený rozevřít hladinu jako Mojžíš Rudé moře. Prsty jsem tiskla pevně k šedé podrážce sandálů, aby se mezi ni a nohu nedostaly kobylky či jiná nevinná luční stvoření. Občas mi některé zvířátko vklouzlo do smrtonosné obuvy krajem, tam kde se zdvihá klenba chodidla. Snažila jsem se nedošlápnout a přenesla jsem celou váhu těla na patu vzadu a palec vepředu a doufala, že hmyz zůstane v malé jeskyni mé nohy nedotčen a tudíž i vyklepán z boty života schopný. Nevím, kolikrát se mi to podařilo a kolik tvorů bylo vyrovnáno s povrchem mé sandály, přitisknuto chodidlem.
Byla přesně ta doba, kdy to bylo skoro jako včera, kdy celá zeleň luk byla pokryta žlutými hlavičkami pampelišek a člověku se z té krásy a nezvyklosti po bílé zimě a hnědém sychravém jaru tajil dech a zastavovaly nohy uprostřed kroků, aby dopřály zrakům trochu osvěžení a mysli bezstarostného uvolnění. Byla to ona doba, kdy se žluté vody porostu přeměnily v malé padáčky čekající na odvážný vítr, pobíhající zvířata a na jiná procházající stvoření.
Vyndala jsem prst z knihy, bylo zbytečné předstírat úmysl začít na dnešní pochůzce číst, ta podívaná mě natolik upoutala, že jsem se nechtěla vrátit na černobílé stránky a topit se v jejich obsahu, chtěla jsem ten obsah vstřebávat přímo z barev. Na straně, kde se louka trochu snižovala a vedla až k úzké rokli zaplněné odpadky poblíž cesty a zarostlé trnitými keři dále od civilizace, jsem viděla hejna žlutých květů, které se ještě nestačily přeměnit a vyčkávat na naplnění svého rodičovského údělu. Jejich doba už končila, většina jejich vrstevníků dospěla a zmoudřela, pochopila, že život jde dál. Staly se neporazitelnou bílou armádou, která s každým poryvem větru vypouštěla nadýchané střely.Přendala jsem knížku do druhé ruky, urovnala si vodítko na rameni, přehodila visící konec přes krk k rameni druhému a volnou rukou utrhla bílou pampelišku. Několik chmýříček u stonku se prudce oddělilo od mateřské koule tím, jak tělo rostliny neodolalo mým neohrabaným prstům. Zbytek padáčků jsem si opatrně přitáhla k obličeji a zabořila do nich nos. Cítila jsem, jak se provázky bělostných ochlupení prohly a trsy maličkých peříček se mi o trochu silněji přimáčkly k pokožce. Odtáhla jsem pampeličku od nosu a položila si ji na ústa. Opět jsem mírně zatlačila a nechala se chomáčkem hladivě popíchat.
Oddálila jsem neúplnou kopuli dál od úst a našpulila rty. Jemně jsem foukla. Trs chmýři z vrchu se ve společném obláčku vznesl a odplouval nahoru, kde narazil do větru, který ho rozdělil na jednotlivé tečky na obloze, rychle mizící za svým údělem a povinností. Foukla jsem znovu. Tentokrát se spojila pouze dvě semínka, klesala společně k zemi, zatímco jejich nebojácní společníci se jednotlivě vydaly k obloze, kde se jich opět zmocnil vítr a odnášel je směrem k lesu. Na zelenavém penízku pokrytém dolíky, ještě před chvílí pevně držící semínka i s jejich chocholatými hlavami, zůstával poslední bílý chomáček. Mléko z utrženého stonku mě lepkalo mezi prsty.
Zdvihla jsem ruku s pampeliškou a mírně zaklonila hlavu, abych nasměrovala posledního letce přímo k nebesům. Nadechla jsem se otevřenou pusou, na nepatrnou chvíli zadržela dech, aby se proud vzduchu mohl obrátit a já mohla vyfouknout a popohnat opozdilého svěřence na vlastní cestu. Mezitím se ale zdvihl vítr, rozpuštěné vlasy mi navál do obličeje a zakryl mi výhled. Upustila jsem knížku, kovový konec vodítka mi sjel z ramene a zastavil se u znovu pokrčeného loktu, z hruhého ramené se pomalu sesunulo plátené zakončení provazu. Volnou rukou jsem se pokusila urovnat vlasy za uši, abych opět viděla. V pravé ruce jsem držela jen prázdný penízek pampeliškového květu. Chmýří bylo pryč, vzal ho vítr. Přejela jsem si mrňavými krátery pokrytým povrchem zbylé koule rty a potom zahodila rostlinu kousek před sebe. Pohlédla jsem nahoru, jestli neuvidím posledního přeživšího mého vadnoucího květu, i když jsem tušila, že bude již dávno pryč.
Strnula jsem, když jsem místo maličkého padáčku uviděla padák velký. Stejně nadýchaný, stejně bělostný, stejně jemný. Rozpínal se po obloze jako obrovské chlupaté kolo. Vítr ho nesl stále výš, jakoby tušil, že letec musí překonat les, aby se nezasekl ve vysokých korunách pohupujících se stromů. Z krajů velkého kulatého chmýří vedly skoro průsvitné provazy, spojující semínko. Spojující to, co semínkem mělo být. Místo hnědé, podélné fazolky na padáku visela postava. Byla nehybná, neviděla jsem její tvář, nedívala se dolů. Zdálo se mi, že se nedívá nikam, že jakoby tvář ani neměla. Možná natolik spoléhá na sílu a směr větru, že se ani dívat nepotřebuje. Ruce měla nahoře a držela se křečovitě lanek. Očividně netoužila spadnout dřív, než klesne její bílý chomáč.
Chtěla jsem něco zakřičet. Chtěla jsem vědět, jestli je to náhoda a nějaký parašutista zkouší nový model padáku, jestli je to jenom klam mé fantazie topící se ještě před chvílí v pampeliškových orgiích či jestli je to zkrátka obrovské chmýří hledající úrodnou půdu. Přiložila jsem pravou ruku k čelu, aby mi slunce nebránilo ve výhledu. Otevřela jsem ještě více ústa. Ale neřekla jsem nic.
Dívala jsem se, jak padák i s tím, co nesl, jen tak tak přeletěl vršky stromů a zmizel za obzorem. Ruce jsem spustila podél těla a chvíli zůstala tiše stát. Vodítko mi sjelo z ramen a s opatrným zaduněním se stočilo na zem jako postrašený had. Sebrala jsem ho a sehnula se i pro knížku. Otevřela jsem ji na nedočtené straně a zanořila se celá do černobílých stránek. Pro dnešek bylo barev dost, pomyslela jsem si a pokračovala v procházce.
