špetka středeční erotiky

Dvacet minut uběhlo rychle a díky tlustým, mnohonásobným vrstvám mi nebyla ani příliš zima. Pomalu a těžce jsem zvedala nohy a stejně pomalu a těžce je kladla jednu přes druhou. Boty mě tížily, jak to jen zimní boty umí. Únava mi sedala na ramena a do hlavy mi byl odkudsi zatloukán hřebík. Bylo mi znenadání mokro, byl to nepříjemný pocit. Šouravým tempem jsem zašla za roh a vytáhla z batohu kapesníčky.

Řidič byl velmi milý. Prý, když tak pěkně prosím, mám to za čtrnáct korun prosí. Kolik bych asi platila, byla-li bych hrubá. Kdyby mě to v tu chvíli nebylo jedno, možná bych si usmyslela napříště to vyzkoušet. Ale mně to jedno bylo. Posadila jsem se vpředu, autobus byl nezvykle plný. Přisedl si ke mně starší pán, takový, který bývá postavičkou. Trochu se klátil a jeho pohyby mi nedávaly příliš smysl. Ale v tu chvíli jsem se cítila tak nějak filmově, jako hrdinky dívající se z oken jedoucích aut, po kterých stéká v malých potůčcích déšť a prodírá si cestu ještě netekoucími kapkami. I já odvrátila obličej k oknu a únava mi okamžitě pomohla nasadit onen zasněný výraz nepochopených. Kdyby mě napadlo trochu přemýšlet, zjistila bych, že nemám proč se cítit nepochopeně. Ale mě takové věci nenapadaly. Napdaly mě takové ty neurčité, které nikam nevedou, ale člověk díky nim cítí hloubku, a možná i vyvolenost, uvnitř sebe sama. A kdo ví, o čem mluvím také ví, že tyto nikamnevedoucí myšlenky nikam nevedou a pouze bezvýsledně zabíjí čas. Ale co jiného dělat osmnáct minut v autobuse, než zabíjet čas nikamnevedoucím tokem vzpomínek a asociací? A mokro už jsem nevnímala.


Autobus se rozjel. Zaslechla jsem zasténání. Krátké, blažené, dívčí, procítěné. Nastražila jsem uši. Autobus přidával na rychlosti. Opět zasténání. Vjeli jsme na rovinku a řidič přeřadil. "Ááách." Otočila jsem hlavu zpátky k okýnku. Před námi byl zastávka a autobus začal přibržďovat. "Áááách." Rozpoznala jsem dvě postavy čekajících kluků s hokejkami. "Ááách." Kluci nastoupili a řidič šlápnul na plyn. "Ááách." Nechala jsem svou roztěkanou hlavu, tradičně sužovanou večerní migrénou, zabloudit k odpoledním okamžikům. "Ááách." Dnes se mi moc nedařilo. Rozbila jsem omylem dárek, tak pečlivě a skutečně s láskou zabalený. Odevzdala jsem papír s přihlášenám k maturitě. Rozkmotřila jsem se se svým milým. "Ááách." Naštěstí jsme se brzy zase zkmotřli zpět. "Áááách." Leželi jsme spolu na posteli a já cítila, že mě bude zase hrozně bolet hlava. Hladil mi prstem obličej. "Ááách." A já mu potom také dávala malou masáž obličeje, můj prst klouzal rozněžněle po zpoceném čelu a tvářích. "Ááách."

Probudila jsem se a otevřela vyvoraně oči. Autobus na konečné pomalu zastavoval a já uslyšela poslední zasténání. Uvědomila jsem si, že ten slastný zvuk vydávalo řazení a ona uspokojená dívka byly pouze staré útroby autobusu. Vyšla jsem ven a zapomněla se rozloučit. Za čtrnáct korun se to třeba ani nemusí. Boty mě opět tížily, jak jen zimní boty umí. Na ramena mi seděla únava a do hlavy byl hřebík zaražen již po hlavičku. Mokro stihlo uschnout. A já se vyčerpaně šourala domů.

těžítko

Co stalo by se jestliže
bylo by těžítko bez tíže?

december

Tento měsíc začal takovým tím sobotním dnem, který zachraňuje pouze vyhlídka na večer. Říká se, že samotná cesta je cílem, že i Sisyfos byl i se svým balvanem vlastně šťastný, ale přes všechny mé snahy myslet si opak, neopiju-li se po celodenním mytí záchodů, koupelen, stírání a vysávání, o štěstí příliš nemluvím. Naštěstí první prosincový den takové zakončení měl. Chvíle před ním nepatřily k nejpříjemnějším, čerstvě umytý záchod byl opakovaně plněn a plněn a žaludek vyprazdňován a vyprazdňován. Než jsem uklidila byt, věnovala se Anglii v 17. století a nachystala se, nebylo v mém těle ani známky o přítomnosti hmoty získané požíváním potravin. Idelání základ na ples.. Po úvodních alkoholických setkáních na baru napomohl tento stav k dosažení dimenze, jenž se tak krásně projevovala motáním hlavy, rozmazaným okolím a uvolněnými mravy. A jelikož jsou mé mravy často uvolněné i bez požití alkoholu, nemusela jsem se zabývat přespříliš kritickými výrazy kolem mě a mohla se v klidu mravně uvolňovat. Ale jelikož jsem byla brzy uvolněná natolik, že bych ty kritické výrazy v barevné skvrně kolem těžko rozeznávala, bylo mi upřímně jedno, jak moc se okolí pohoršovalo nad uvolněností mých mravů. Jak jsem nemravná!
Má postel byla pokřtěna zbytky, které se nestihly strávit, však tentokrát ne z mých útrob. Tak dlouho jsem odpoledne drhla žluté skvrny, že se nestydím nazvat teď svou postel nejvoňavější ze všech lehacích prostorů... A příští ples je můj!!!

Třetího prosince jsem byla unavená. Má spolužačka je zrzavá a krásná a postoupila do dalšího kola České miss.

Čtvrtý prosinec přinesl stávku. A ať už byl její cíl v čemkoli, je mi to jedno. Já to celé prospala..

Šestého jsem se nechala ostříhat a není to poznat. Stálo mě to 96 korun.

Sedmého prosince jsem vyrazila do Prahy. Dala jsem přednost cestě s prarodiči před osamělým putováním autobusem. Nastala chvíle, ve které jsem zalitovala své volby a tiše si nadávala do prostpášníků. Nastala však i chvíle, kdy jsem spala a do ničeho si nenadávala. A pak byly chvíle, kdy jsem zkrátka jela se svými prarodiči do Prahy a neměla jsem potřebu vymýšlet slova jako prostopášník.
Čas mezi mým příjezdem a koncem přednášek mého milého jsem vyplnila zoufalým blouděním v okolí Vyšehradu s pomačkanou mapičkou v ruce hledající obchod s vysněnými šaty na ples. Na otázku: A našla si ten obchod? odpovím stručně ne. A na sérii otázek s vyzněním popisující mou šikovnost a neomylnost odpovídám ve svůj neprospěch.
Co mě vadí na kolejním pokoji na Větrníku není sklíčenost, smrad, nepořádek (atd..), nýbrž lednice. Její anarchistické chrčení střídající se se vzácnými chvilkami ticha je vskutku nežádoucí.
Mé celovečerní čekání na zprávu od mé sestřenice o potvrzení možnosti přespání i se stručným popisem cesty ustrnulo do stádia gastruly a já po seznámení se s Vinohradskou sokolovnou uzpůsobenou do hospodské vizáže strávila noc mezi lednicí a milým.

Osmého byla svatba. Bratranec a Eliška. Velmi jsem se přejedla.

Z osmého na devátého první oslava Vánoc. Velmi jsem se přejedla.

A teď přijde otevřený závěr, protože mě toho ještě

včerejší rozhovor dětí o kanálu

"Ach jo, teď tady bude zase ten smradlavej kanál."

"Neboj, ten takhle po ránu nesmrdí."