Thursday, February 19, 2009
minulé i jiné životy
Tuesday, February 17, 2009
BUDA+PEST=VSL
I přes to, že jsme čekaly každá na jiném nástupišti, i přes to, že jsme neměly ani potuchy, kde se nacházíme, když nás autobus vysadil v maďarském někde, i přes to, že jsme měly pouze dvakrát přeložený papír s vtipně vypadajícími a znějícími jmény ulic, ve kterých se měly nacházet hostely, i přes to, že jsme neměly jediný maďarský forint a ani potuchu, kolik by takový peníz mohl být českých korun, i přes to, že byla nelidská zima s tím nejvlezlejším větrem, ano - i přesto.. (Zde ponechávám prostor pro fantazii, ale bylo to prostě skvělý!!)
Když nás hned v prvním hostelu přivítala sympatická dívka a nám se dostalo jisté střechy nad hlavou, vydaly jsme se ven. Naše taktika Jdeme a nevíme kam si symbioticky rozuměla s naším řešením plánování programu stylem Uvidíme. A viděly jsme spoustu věcí. Jelikož jsme bydlely asi deset minut od parlamentu, bylo velmi překvapivé, že jsme prvně (a vlastně vždycky) zamířily zrovna k němu. Budova parlamentu (Országház) je, stejně jako všechny budovy, postavena v pseudostylu. Čili vypadá jako historicky stará, ale ve skutečnosti je nepříliš dávného data. Parlament byl postaven konkrétně v roce 1902 a mám ho snad na všch fotkách. Když v roce 1988 navštívil Maďarsko Freddie Mercury, plavil se po Dunaji, pomalu si pokuřoval a upíjel ze skleničky a když loďka míjela parlament, nadzvedl konečně se zájmem obočí a pronesl něco pochvalného a dotaz, kolik tato budova stojí, že by si ji rád koupil.
Večer jsme bloudily temnými uličkami a jako zoufalé můry přitahovány pobledlým světlem jsme hledaly svítící štítky s názvem piva naznačující hospodu. Což se sice povedlo, zároveň ovšem s pocitem, že netušíme, kam jsme se dostaly a kde jsme. Rozhodly jsme se řešit tento vyskytlý otazník oblíbeným Uvidíme a jaly jsme se píti pěnivý mok. Po mnohých doušcích přinesl číšník Veně složený papír s propiskou obsahující You are so beautiful vzkaz. A tak i přes to, že autorem sladkých slůvek byl slizký svalovec v uplém triku, z jehož rukávů vyrůstaly dvě gigantické potetované ruce a i přes jeho sluneční brýle na nagelované hlavě a i přes jeho podivně vyhlížejícího spolusedícího jsme se po pár dalších papírcích rozhodly zpestřit si večer a přisedly jsme si k nim. A jelikož se Veně brzy dostalo vyznání z hluboké a nikdy nekončící lásky, nabídky k sňatku, slibu odvozu do Prahy a následovného společného života v ní, vyhrožování, že pracuje na ambasádě a že si ji najde, romantické písně s upřeným pohledem do očí a rukou na srdci, byly jsme rádi, když si k nám přisedl ještě jeden společník, vyčnívající svou normálností. A tak se stal Aron naším průvodcem další den po Budapeštských pamětihodnostech a další večer po hospodách a klubech a my jsme měly vděčně hodně piv a pálenek za jeho forinty.
Poslední den měl být slunečný. Slunečným byl pouze ráno, kdy jsme se probudily s kocovinou a ležely za klidného pochrupávání sličných Francouzů v hostelovém pokoji a snažily se najít dostatek sil na přemístění do koupelny a pak až navečer, když jsme poklidně pochrupávaly zase my v nádherných secesně-barokních termálních lázních Széchényi. Ale to počasí k tomu všemu už tak nějak patřilo. Stejně jako pivo Dreher, stejně jako secese všude, stejně jako papriky na každém rohu, stejně jako pseudo všechno, stejně jako - zde opět prostor pro individuální umělecké vyjádření.