rybí hejno

Jednou, a není to dávno, jsem obrátila obličej k nebi a chtěla si nechat padat studené vločky na tvář. Občas otevřít oči a pozorovat, jak padají skoro majestátně k zemi. Jak jsou jako kousky vaty, jak jsou lehké a bezstarostné. Jak pohled na ně donutí člověka zakusit takový ten pocit, že svět dokáže být i jiný, tiše umělecký a každodenně poetický. A to až do té doby, než se některý z těchto sněhových zázraků trefí přímo mezi řasy a nezasáhne oko. Celé to chvilkové, neotřepané a jaksi magické umělečno se tak rychle vytratí s potřebou mrknutí či dočasného zavření oka.

Ale tentokrát to byl pohled poněkud jiný. Mezi vločkami jsem uviděla hejno ryb. Byly stejně tiché a něžné, ale zároveň i stejně samozřejmé jako padající sníh. Pohybovaly se velice pomalu, zadními ploutvemi házely ze stranu na stranu mírně strnule. Celé jejich chování bylo takové mechanické a odevzdané, jakoby ani nechápaly, že jejich tělo je schopno nějaké akce a ani se nesnažily to pochopit.

Chtěla jsem udělat něco, čím bych je z jejich nepřítomnosti vytrhla, čím bych je povzbudila na jejich cestu, ať už plavaly kamkoli. Ale nemohla jsem přijít na ta správná slova.

Stála jsem tam snad půl hodiny s polootevřenou pusou, s neustále mrkajícíma očima a hlavou plnou rybích myšlenek. A nade mnou se stále vznášely další a další ryby a odplouvaly kamsi za obzor. Začala jsem se bát, že všechny proplujou tou bílou zimní oblohou a já jim nestihnu nic říct, nijak vyjádřit svou účast, svůj náhlý pocit pochopení a propojení.

„Není vám zima?“ zeptala jsem se nakonec jedné z posledních ryb, když jsem uviděla konec hejna.
„Je,“ odpověděla.

A pak byly všechny pryč.

Takový ten nedělní podvečer

Takový ten den, kdy začne opět sněžit. Taková ta zima na nohy, když v lehkých botách přimrzají k chodníku. Takové to počasí, kdy přes mlhu není možno rozpoznat, kde začíná obloha a kde zem. Taková ta nálada, která nutí zabít volné odpoledne nikamnevedoucími úvahami. Takový ten čas, který by se dal, či přímo měl, nějak využít, přesto zůstane promarněn. Taková ta snaha zachytit to všechno do slov...

s kým sdílím lože

chtěla bych rozumět dlouhým větám

Příliš mnoho věcí jsem zažila, byla jsem na příliš mnoho místech na to, abych o tom psala. Takže je budu zase postupně zapomínat, a až jednou zavítám po letech sem, abych si přečetla o období svého života s datem tohoto roku zjistím, že jsem sice mnoho věcí zažila a na mnoho místech byla, ale že jsem o nich nepsala a už jsem postupně všechny zapomněla, takže jakoby se vůbec nestaly a bylo zbytečné je prožívat... A jelikož mě tato úvodní věta přivedla do chmurné nálady, což nebylo jejím účelem, narozdíl od uvedení smysluplného článku, nebudu psát nic a o mé touze rozumět dlouhým větám napíšu příště, pokud se mi do té doby nepodaří je pochopit...

Řešením by možná bylo zmínit všechny ty věci, co se mi udály, aspoň ve zkrácené zkratce. Nebo bych si mohla nějaké věci vymyslet a až si to tedy budu na svá stará kolena a své staré jiné části těla číst a snažit se rozpomínat, nepoznám už, jestli se ty věci skutečně staly a já je zapomněla, nebo zda-li jsou od základu vymyšlené a já je jen přijímám za vlastní a skutečně prožité.

A pokud jste si toto museli přečíst víckrát, abyste to pochopili, pak jsem stala tvůrcem takových dlouhých vět, které já se tu zoufale snažím pochopit a nemusím o nich již tedy psát žádný další článek, tudíž nevim co a venku je kurva zima...