(nutno poznamenat, že celý vymyšlený, přesto zdárně odevzdaný)
Celé moje fyzikální dobrodružství se událo jednoho sychravého dne, koncem roku 2006. V době, kdy bych si měla užívat zbytky svojí dětské naivity a plácat se na sněhu či stavět gigantické sněhuláky. Jelikož tento osudný rok však proslul nedostatkem sněhu, oblékla jsem, společně s nepříliš teplou bundou, i tíživé břemeno dospělosti a vydala se směrem k zářivé budoucnosti nadějného fyzika.
Žernov. Pro mnohé místo neznámé a tajemné, pouhý bod na mapě nebo průměrná česká vesnice. Kdo měl však to štěstí a tu čest poznat blíže mentalitu obyvatel a místa samotného, musí mi dát za pravdu, že není místa lepšího v celé zemi české, na provádění všemožných pokusů a hrátek. A tak jsem se i já vydala do této metropole intelektuálů.
Úterní ráno jsem si přivstala, popadla malý plotýnkový vařič, na kterém za normálních okolností vařím jídlo pro psa, a vydala se na autobus, ignorujíc nechápavé pohledy kolemjdoucích. Cesta to byla vskutku převeselá. Můj nově nabitý optimismus s vyhlídkou na den plný zábavy při měření nezchladil ani fakt, že mi autobus ze Skalice ujel. Vše jsem nápaditě a bravurně vyřešila. Postačil pouhý telefonát mé milé kolegyni, slečně Vlčkové, a její milý bratr ukončil mé trápení ve formě mrznutí s vařičem kdesi na zastávce a dovezl mě do požadovaného útočiště.
Vendula Vlčková je pověstná několika věcmi. Vášnivě miluje Beatles, její taťka pracoval dlouhá léta ve Skaličanu, má pěkného bratra, její mamka dělá výbornou koprovku a řízky, chodí pozdě spát. Málokdo zná však i její hlubší stránky, jako například nezměrný zápal do plotýnkových vařičů. Proslýchá se dokonce, že sbírá jejich fotografie a plánuje uskutečnit skromnou výstavu někde v zapadlých pražských končinách, z jejíhož výdělku chce následně ovládnout celý svět. Proto ji můj kousek velmi nadchnul. Hned přinesla několik hrnců, pokliček a podobných náčiní a jala se provádět všemožné rituály potřebné před vyfotografováním dalšího kousku. V překladu: začala měřit.
Jelikož jsem pověstná znalostí a schopností přesně vědět, co mám zrovna dělat, trvalo mi chvíli, než jsem pochopila zákeřnosti požadovaného úkolu a i přesto jsem plnila funkci spíše pozorovatele a podávače nejrůznějších věcí. Chvílemi byla však má účast až překvapivě užitečná, čímž jsem zaskočila nejvíce sebe samu.
Začaly jsme malým, vcelku roztomilým hrnečkem. Slečna Vlčková změřila průměr jeho dna na (podala jsem jí metr, cítila jsem se potřebně) a zapsala. Naplnila ho vodou () , postavila na vařič a začal ohřívat. Po každé minutě vložila do vody teploměr a změřila. Tvářila sem při tom natolik vědecky zaujatě, že jsem ji chtě nechtě musela tiše obdivovat. Mé tiché rozjímání o jejím talentu bylo přerušeno vyřčením teploty, kterou jsem poctivě zapisovala. V přestávkách mezi psaním a obdivováním jsem stihla změřit průměry ostatních hrnců, u kterých jsme postupovaly stejným způsobem.
To vše se dělo bez pokličky a s čistou hlavou. Jakoby po výborném obědě (vepřo-knedlo-zelo) přišla společně s pokličkami i jakási pochybnost o naší genialitě. Či pouze pozornost byla snížena? Neustálé pobíhání do pokoje, kde jsme hodnotily album George Harissona , mělo za příčinu spoustu nepřesností. A tak se nejednou stalo, že jsme dobu potřebnou pro okamžité změření vody zmeškaly a musely jsme hrnec na chvíli odloučit od vařiče. To se ukázalo jako větší problém, než jsme si původně myslely. Za tu krátkou dobu naší laboratorní práce si spolu stačily udělat láskyplný vztah a odmítaly se nechat odloučit. Cítily jsem se mizerně, když jsme proti jejich vůli oddělily dno od povrchu vyhřáté plotýnky. O to veselejší bylo opětovné shledání. A jak se říká, vzdálenost vztah posiluje.
Doměřily jsme s vypětím všech sil. Připadaly jsme si fyzikálně vyčerpaně. Rozhodly jsme se prodloužit si naše dobrodružství. Po krátkém rozhovoru s mými rodiči bylo dohodnuto, že na Žernově přespím. Počítání tedy počkalo do dalšího dne.
A byl to den vskutku nevšedního rázu. Stalo se spoustu věcí, které navždy změnily chod dějin. My jsme bohužel u žádné z těchto věcí nebyly, jelikož jsme žhavily kalkulačky. Ve spěchu jsme výsledky zapsaly do připravených tabulek a já jsem pospíchala na autobus. Tkanička od levé boty se mi ve spěchu rozvázala a noha mi celou cestu podivně čvachtala.
Závěr závěru nechť zní: Odchylky jsou způsobeny nepřesnostmi měření a spousta dalších chytrých slov.
