špetka středeční erotiky

Dvacet minut uběhlo rychle a díky tlustým, mnohonásobným vrstvám mi nebyla ani příliš zima. Pomalu a těžce jsem zvedala nohy a stejně pomalu a těžce je kladla jednu přes druhou. Boty mě tížily, jak to jen zimní boty umí. Únava mi sedala na ramena a do hlavy mi byl odkudsi zatloukán hřebík. Bylo mi znenadání mokro, byl to nepříjemný pocit. Šouravým tempem jsem zašla za roh a vytáhla z batohu kapesníčky.

Řidič byl velmi milý. Prý, když tak pěkně prosím, mám to za čtrnáct korun prosí. Kolik bych asi platila, byla-li bych hrubá. Kdyby mě to v tu chvíli nebylo jedno, možná bych si usmyslela napříště to vyzkoušet. Ale mně to jedno bylo. Posadila jsem se vpředu, autobus byl nezvykle plný. Přisedl si ke mně starší pán, takový, který bývá postavičkou. Trochu se klátil a jeho pohyby mi nedávaly příliš smysl. Ale v tu chvíli jsem se cítila tak nějak filmově, jako hrdinky dívající se z oken jedoucích aut, po kterých stéká v malých potůčcích déšť a prodírá si cestu ještě netekoucími kapkami. I já odvrátila obličej k oknu a únava mi okamžitě pomohla nasadit onen zasněný výraz nepochopených. Kdyby mě napadlo trochu přemýšlet, zjistila bych, že nemám proč se cítit nepochopeně. Ale mě takové věci nenapadaly. Napdaly mě takové ty neurčité, které nikam nevedou, ale člověk díky nim cítí hloubku, a možná i vyvolenost, uvnitř sebe sama. A kdo ví, o čem mluvím také ví, že tyto nikamnevedoucí myšlenky nikam nevedou a pouze bezvýsledně zabíjí čas. Ale co jiného dělat osmnáct minut v autobuse, než zabíjet čas nikamnevedoucím tokem vzpomínek a asociací? A mokro už jsem nevnímala.


Autobus se rozjel. Zaslechla jsem zasténání. Krátké, blažené, dívčí, procítěné. Nastražila jsem uši. Autobus přidával na rychlosti. Opět zasténání. Vjeli jsme na rovinku a řidič přeřadil. "Ááách." Otočila jsem hlavu zpátky k okýnku. Před námi byl zastávka a autobus začal přibržďovat. "Áááách." Rozpoznala jsem dvě postavy čekajících kluků s hokejkami. "Ááách." Kluci nastoupili a řidič šlápnul na plyn. "Ááách." Nechala jsem svou roztěkanou hlavu, tradičně sužovanou večerní migrénou, zabloudit k odpoledním okamžikům. "Ááách." Dnes se mi moc nedařilo. Rozbila jsem omylem dárek, tak pečlivě a skutečně s láskou zabalený. Odevzdala jsem papír s přihlášenám k maturitě. Rozkmotřila jsem se se svým milým. "Ááách." Naštěstí jsme se brzy zase zkmotřli zpět. "Áááách." Leželi jsme spolu na posteli a já cítila, že mě bude zase hrozně bolet hlava. Hladil mi prstem obličej. "Ááách." A já mu potom také dávala malou masáž obličeje, můj prst klouzal rozněžněle po zpoceném čelu a tvářích. "Ááách."

Probudila jsem se a otevřela vyvoraně oči. Autobus na konečné pomalu zastavoval a já uslyšela poslední zasténání. Uvědomila jsem si, že ten slastný zvuk vydávalo řazení a ona uspokojená dívka byly pouze staré útroby autobusu. Vyšla jsem ven a zapomněla se rozloučit. Za čtrnáct korun se to třeba ani nemusí. Boty mě opět tížily, jak jen zimní boty umí. Na ramena mi seděla únava a do hlavy byl hřebík zaražen již po hlavičku. Mokro stihlo uschnout. A já se vyčerpaně šourala domů.

těžítko

Co stalo by se jestliže
bylo by těžítko bez tíže?

december

Tento měsíc začal takovým tím sobotním dnem, který zachraňuje pouze vyhlídka na večer. Říká se, že samotná cesta je cílem, že i Sisyfos byl i se svým balvanem vlastně šťastný, ale přes všechny mé snahy myslet si opak, neopiju-li se po celodenním mytí záchodů, koupelen, stírání a vysávání, o štěstí příliš nemluvím. Naštěstí první prosincový den takové zakončení měl. Chvíle před ním nepatřily k nejpříjemnějším, čerstvě umytý záchod byl opakovaně plněn a plněn a žaludek vyprazdňován a vyprazdňován. Než jsem uklidila byt, věnovala se Anglii v 17. století a nachystala se, nebylo v mém těle ani známky o přítomnosti hmoty získané požíváním potravin. Idelání základ na ples.. Po úvodních alkoholických setkáních na baru napomohl tento stav k dosažení dimenze, jenž se tak krásně projevovala motáním hlavy, rozmazaným okolím a uvolněnými mravy. A jelikož jsou mé mravy často uvolněné i bez požití alkoholu, nemusela jsem se zabývat přespříliš kritickými výrazy kolem mě a mohla se v klidu mravně uvolňovat. Ale jelikož jsem byla brzy uvolněná natolik, že bych ty kritické výrazy v barevné skvrně kolem těžko rozeznávala, bylo mi upřímně jedno, jak moc se okolí pohoršovalo nad uvolněností mých mravů. Jak jsem nemravná!
Má postel byla pokřtěna zbytky, které se nestihly strávit, však tentokrát ne z mých útrob. Tak dlouho jsem odpoledne drhla žluté skvrny, že se nestydím nazvat teď svou postel nejvoňavější ze všech lehacích prostorů... A příští ples je můj!!!

Třetího prosince jsem byla unavená. Má spolužačka je zrzavá a krásná a postoupila do dalšího kola České miss.

Čtvrtý prosinec přinesl stávku. A ať už byl její cíl v čemkoli, je mi to jedno. Já to celé prospala..

Šestého jsem se nechala ostříhat a není to poznat. Stálo mě to 96 korun.

Sedmého prosince jsem vyrazila do Prahy. Dala jsem přednost cestě s prarodiči před osamělým putováním autobusem. Nastala chvíle, ve které jsem zalitovala své volby a tiše si nadávala do prostpášníků. Nastala však i chvíle, kdy jsem spala a do ničeho si nenadávala. A pak byly chvíle, kdy jsem zkrátka jela se svými prarodiči do Prahy a neměla jsem potřebu vymýšlet slova jako prostopášník.
Čas mezi mým příjezdem a koncem přednášek mého milého jsem vyplnila zoufalým blouděním v okolí Vyšehradu s pomačkanou mapičkou v ruce hledající obchod s vysněnými šaty na ples. Na otázku: A našla si ten obchod? odpovím stručně ne. A na sérii otázek s vyzněním popisující mou šikovnost a neomylnost odpovídám ve svůj neprospěch.
Co mě vadí na kolejním pokoji na Větrníku není sklíčenost, smrad, nepořádek (atd..), nýbrž lednice. Její anarchistické chrčení střídající se se vzácnými chvilkami ticha je vskutku nežádoucí.
Mé celovečerní čekání na zprávu od mé sestřenice o potvrzení možnosti přespání i se stručným popisem cesty ustrnulo do stádia gastruly a já po seznámení se s Vinohradskou sokolovnou uzpůsobenou do hospodské vizáže strávila noc mezi lednicí a milým.

Osmého byla svatba. Bratranec a Eliška. Velmi jsem se přejedla.

Z osmého na devátého první oslava Vánoc. Velmi jsem se přejedla.

A teď přijde otevřený závěr, protože mě toho ještě

včerejší rozhovor dětí o kanálu

"Ach jo, teď tady bude zase ten smradlavej kanál."

"Neboj, ten takhle po ránu nesmrdí."

rybí hejno

Jednou, a není to dávno, jsem obrátila obličej k nebi a chtěla si nechat padat studené vločky na tvář. Občas otevřít oči a pozorovat, jak padají skoro majestátně k zemi. Jak jsou jako kousky vaty, jak jsou lehké a bezstarostné. Jak pohled na ně donutí člověka zakusit takový ten pocit, že svět dokáže být i jiný, tiše umělecký a každodenně poetický. A to až do té doby, než se některý z těchto sněhových zázraků trefí přímo mezi řasy a nezasáhne oko. Celé to chvilkové, neotřepané a jaksi magické umělečno se tak rychle vytratí s potřebou mrknutí či dočasného zavření oka.

Ale tentokrát to byl pohled poněkud jiný. Mezi vločkami jsem uviděla hejno ryb. Byly stejně tiché a něžné, ale zároveň i stejně samozřejmé jako padající sníh. Pohybovaly se velice pomalu, zadními ploutvemi házely ze stranu na stranu mírně strnule. Celé jejich chování bylo takové mechanické a odevzdané, jakoby ani nechápaly, že jejich tělo je schopno nějaké akce a ani se nesnažily to pochopit.

Chtěla jsem udělat něco, čím bych je z jejich nepřítomnosti vytrhla, čím bych je povzbudila na jejich cestu, ať už plavaly kamkoli. Ale nemohla jsem přijít na ta správná slova.

Stála jsem tam snad půl hodiny s polootevřenou pusou, s neustále mrkajícíma očima a hlavou plnou rybích myšlenek. A nade mnou se stále vznášely další a další ryby a odplouvaly kamsi za obzor. Začala jsem se bát, že všechny proplujou tou bílou zimní oblohou a já jim nestihnu nic říct, nijak vyjádřit svou účast, svůj náhlý pocit pochopení a propojení.

„Není vám zima?“ zeptala jsem se nakonec jedné z posledních ryb, když jsem uviděla konec hejna.
„Je,“ odpověděla.

A pak byly všechny pryč.

Takový ten nedělní podvečer

Takový ten den, kdy začne opět sněžit. Taková ta zima na nohy, když v lehkých botách přimrzají k chodníku. Takové to počasí, kdy přes mlhu není možno rozpoznat, kde začíná obloha a kde zem. Taková ta nálada, která nutí zabít volné odpoledne nikamnevedoucími úvahami. Takový ten čas, který by se dal, či přímo měl, nějak využít, přesto zůstane promarněn. Taková ta snaha zachytit to všechno do slov...

s kým sdílím lože

chtěla bych rozumět dlouhým větám

Příliš mnoho věcí jsem zažila, byla jsem na příliš mnoho místech na to, abych o tom psala. Takže je budu zase postupně zapomínat, a až jednou zavítám po letech sem, abych si přečetla o období svého života s datem tohoto roku zjistím, že jsem sice mnoho věcí zažila a na mnoho místech byla, ale že jsem o nich nepsala a už jsem postupně všechny zapomněla, takže jakoby se vůbec nestaly a bylo zbytečné je prožívat... A jelikož mě tato úvodní věta přivedla do chmurné nálady, což nebylo jejím účelem, narozdíl od uvedení smysluplného článku, nebudu psát nic a o mé touze rozumět dlouhým větám napíšu příště, pokud se mi do té doby nepodaří je pochopit...

Řešením by možná bylo zmínit všechny ty věci, co se mi udály, aspoň ve zkrácené zkratce. Nebo bych si mohla nějaké věci vymyslet a až si to tedy budu na svá stará kolena a své staré jiné části těla číst a snažit se rozpomínat, nepoznám už, jestli se ty věci skutečně staly a já je zapomněla, nebo zda-li jsou od základu vymyšlené a já je jen přijímám za vlastní a skutečně prožité.

A pokud jste si toto museli přečíst víckrát, abyste to pochopili, pak jsem stala tvůrcem takových dlouhých vět, které já se tu zoufale snažím pochopit a nemusím o nich již tedy psát žádný další článek, tudíž nevim co a venku je kurva zima...

špetka zoufalství při nedělním večeru

Neznám smysl života a nevim, kam mám jít na školu!!!

Dám půlku království a svoji ruku za ženu tomu, kdo mi odpoví alespoň na jednu z těchto otázek...ale pokud možno spíš na tu universitní, protože smysl života si najdu, až se mi bude chtít!!!

čekání na šestou fázi

Nepříliš tělesně nadaný jedinec prochází při povinném běhání dlouhých tratí v zimě a dešti několika fázemi:

Fáze první: nepříjemné brnění v rukách
Fáze druhá: bolest v rukou a jejich postupné znecitlivění
Fáze třetí: motání hlavy (možné objevení se již u fází 1,2)
Fáze čtvrtá: okolí se mění v mlhu
Fáze pátá: neschoponost nadechnout se (doprovázená bolestí hrudníku)

Štěstí, že nemusím běhat dlouhé tratě v zimě a dešti a že nepatřím mezi tělesně nepříliš nenadané jedince. Tohle bych zažít opravdu nechtěla...(otázka na zamyšlení: Jaká je šestá fáze?)

invaze barbarů

Mnoho mraků přeběhlo po obloze, mnoho vody proteklo řekami, mnoho času bylo promeškáno, mnoho času bylo zúročeno, mnoho věcí bylo řečeno, mnoho věcí zůstalo nevyřčeno, mnoho nápadů bylo napadnuto, mnoho napadnutí bylo znápaděno, mnoho vlasů vypadalo na hlavě mého bratra, mnohé přátelství bylo utuženo, mnoho nerozvážností vykonáno, událo se toho mnoho od dob, kdy jsem pobývala v zemi německé. A vskutku dobře jsem se tehdy měla. Léhavala jsem v červeně vymalovaném pokoji a ze spánku mě budily zvuky z jídelny. Ve volných chvílích jsem mrzla a v ještě volnějších chvílích jsem se nahřívala u rodinného krbu. Dělala jsem hloupé anglicko-německé vtípky a byla jsem stejným způsobem i vtipkována. Jedla jsem jídla nezvyklých kombinací a hrála Člověče, nezlob se pochybných pravidel. Přesvědčovala "svou" rodinu, že nemluvím německy né proto, že se stydím, ale že to opravdu neumím. Dívala se na Germany next top model a přemýšlela, proč se na to dívám. Hrála jsem počítačovou hru nazvanou námi fuck the sheep a obšťastňovala coby beran roztoužené ovečky. Lezla jsem po stěně a zoufale pozorovala má klepající se kolena. Bruslila jsem na nejtupějších bruslích v mém životě. Byla jsem v nejsnobovatějším baru na světě, kam jezdil průhledný výtah. Byla jsem v nejkýčovitějším, v arabském stylu vyzdobeném baru, kam žádný výtah nejezdil. Spoustu věcí jsem dělala a pramálo se starala o bídu okolního světa.

Teď však přišel čas zúčtování. Oko za oko se říká, podobně tomu bývá i s chrupem. Pivo za pivo, vstupné za vstupné, pokoj za pokoj, večeře za večeři... Jelikož mi bylo dáno pochopit princip výměnného pobytu, vím, co bude dál. Příští středu přijede parta mladých, rozjuchaných německých dítek. A jelikož mi bylo dáno pochopit i jiné věci, tuším, že parta mladých, rozjuchaných německých dítek s velkým kapesným v Čechách bude mít mírně rozjuchané sklony. juchů!!!

Má Němka se jmenuje Eva, sedmnáctého tu oslaví patnácté narozeniny. Ja, ja. Ich möchte noch kurz dienen Bauch abtasten...

shrnutí

Dá se víkend shrnout do jednoho slova?

ó ano, dá...

NAHOVNO

(píše se to zvlášť, že jo.. můj život nemá smysl:)

profesionálním hráčem na květináče

Co hodina baskytary, to perla. Nemohu říct, že bych se nudila. Možná to přijde a možná to přijde brzy, ale prozatím to dřímá kdesi v mém nudícím se centru, již značně rozvinutém a zabírajícím velkou část mé osobnosti.

Dnes jsem se dozvěděla, že ze školního řádu naší umělecké školy je vyloučeno, abych navštěvovala pouze hodiny. Musím docházet do nauky nebo do nějakého souboru. A milý pan profesor se svou kreativní naivitou mi zasvěceně hned nabídl netradiční projekt, jehož je samozřejmě autorem. Abych to zkrátila, jednou za čas ve středeční podvečer půjdu rozvíjet své hudební já hrou na květináče.

Na zem se rozestaví pět hliníkových květináčů a různými paličkami, či jak to nazvat, se do nich něžně a s šibalskou úctou dotýká a bouchá. Přes špejle, umělohmotné tyčinky až k nejčastěji používané pilce na železo. Zvuky jsou to přímo kouzelné:)

Zdá se tedy, že si své hudební vzdělání rozšířím do nečekaných obzorů. Spolu s hráči na sporák, sirky, s přelívači vody z hrníčků do hrníčků, házeči gumových kachniček na vodní hladinu, hráči na kuchyňská náčiní, s chrastiči se štěrkem a pískem, s mlátiči kladiv do kovadlin, s hráči na koňské podkovy, se zpěváky mlátící se do prsou, (začínáte se ztrácet ve smyslu této věty? já jo), se skleničkovými mágy a s mnohými dalšími užiju spoustu legrace.

Aby legrace nebylo málo, bude se prý nacvičovat metalová mše. Nezbývá než dodat chá-chá. (Přesto je to prý vše myšleno smrtelně vážn - asi umřu:). Pokud se marně zabýváte otázkou, co má hliněný květináč společného s baskytarou, pak nic...Chá-chá!

naše dobrodružná já

již dlouho

Již dlouho přemýšlím, že bych měla opět probudit svou virtuální aktivitu... Ta doba ticha nebyla způsobena nedostatkem zážitků, spíše jejich nadbytkem. A jak to tak bývá, baví-li se člověk a má-li co dělat, nemá přílišnou potřebu psát to na internet.

Nejnovější zážitek: Nemám na sobě podprsenku, je to nezvyk a bolí to, když jdu ze schodů...

!!!Olalala!!!

zbabělé dny letošního léta

Bylo léto a byly prázdniny. Takový nenáročný čas nicnedělání. Ležela jsem na lehátku u bazénu a opalovala jsem si záda. Hlava se mi začínala motat a já čekala na konec kapitoly, abych se mohla jít smočit. Tělem mi projelo malé vzrušení a připomnělo mi, že má přijít Danny a že jsme se pár dnů neviděli a že by to vlastně mohlo být dneska pěkné. Nadzvedla jsem bradu z vyleženého a propoceného důlku na matračce a přesunula se kousek doprava. Kůže mě trochu zapálila, jak byla matračka vyhřátá.

Myslela jsem na Dannyho, jak se minule omlouval. Seděl vedle mě na lavičce a díval se na mě s očekáváním, jak se budu na něj tvářit. A já se tvářila smutně a mrzutě. Odpustila jsem mu už sice když jsem nastupovala do autobusu, ale to on nevěděl. Takže jsem se tvářila naštvaně. Na klín mi vyskočil jeho jezevčík a měl radost, že mě vidí. Kňučel štěstím a byl celý rozjívený. Danny mlel něco omluvného. Opatrně mě objal. Já jsem zabořila hlavu do jeho ramene a nechala se objímat. Myslela jsem na to, jaké se mu dělají svaly, co začal hrát ten tenis a jak vypadá teď mužně a hlavně jak je to na pohlazení cítit. Ale pak jsem si uvědomila, že teď jsem tu od trucování a omlouvání a že mám hlavu na tom rameni kvůli tomu, že si šel raději s kamarády zahrát na kytaru, i když mi sliboval, že budeme spolu a že se na mě těší. A já jsem mu brečela do telefonu, protože na mě do toho mamka křičela a teď mě z toho bylo trochu trapně.

Na druhou stranu to byl ovšem on, kdo mi nasliboval milé uvítání po odloučeném týdnu. Tato druhá strana se mi zamlouvala trochu více. A najednou mi to přišlo tak nějak líto, že tu takhle sedíme místo bouřlivého uvítacího objetí a že jsme se pohádali dřív než jsme se viděli a že je vlastně hrozně hloupej a že jsem jen jeho časová výplň, a tak jsem se litovala a přála každému, aby byl v mé kůži a cítil, jak moc vlastně musím s Dannym zkusit. Napadlo mě, že bych se mohla rozplakat. Cítila jsem se v tu chvíli zranitelně a ublíženě, tak jsem se tedy rozplakala. Danny ucítil slzu na krku, oddálil něžně můj obličej a když viděl, že skutečně brečím, zesílil intenzitu omluvných řečí a ještě něžněji mě znovu objal.

„Já sem tě nechtěl hnedka naštvat,“ říkal pořád dokola.
„Ale povedlo se ti to.“
„Sem to zase zvoral.“
„Jo.“
„Já vím.“
„Hm.“
„Já sem si řek, že na tebe musim bejt hodnej, po tom jak sem to zvoral minule.“
„Hm.“
„Vždyť sme se tejden neviděli a já tě hnedka takhle naštvu.“
„No.“
„Tak se na mě už nezlob.“
„Ale já se zlobim.“
„Já na tebe chci bejt hodnej.“
„Ale nejseš, seš zlej.“
„Já už nebudu.“
„Ale teď seš.“
„Tak už nebudu, budu hodnej.“
„Já ti nevěřim.“
„Věř mi, budu na tebe hodnej.“
„Seš zlej.“
„Nejsem.“
„Seš.“
„Ale já tě mám rád.“
„Ale stejně seš zlej.“
„Ale já už na tebe nechci bejt zlej.“
„Tak nebuď.“
„Tak nebudu.“
„Tak jo.“
„Tak jo.“

Utřela jsem si slzy a odstrčila jezevčíka na zem. Šli jsme k němu domů a já věděla, že se budeme milovat a že to po tom týdnu bude hezké a intenzivní. Danny mě pořád ještě objímal a já jsem věděla, že na to taky myslí.

V tom jsem procitla ze svého snění. Nemělo už cenu dočítat kapitolu, když se stejně nesoustředím a myslím jenom na Dannyho, tak jsem zaklapla knížku a zvedla se z lehátka. Udělalo se mi špatně z toho vedra kolem, ale do vody se mi nechtělo. Byla moc studená. Domotala jsem se ke schůdkům a jak byly bílé, tak nebyly tak rozžhavené a dalo se na nich jen tak sedět a máchat si nohy ve vodě.

Mohla bych mu jít naproti, i když říkal, ať nechodím. Stejně bych měla vyvenčit psa, ať se zase nevydělá na zahradě a já to nemusím sbírat...

čundrovnice na cestách

Nevím, jestli slovo "čundrovnice" existuje, ale každopádně jsme ho od 30. do 2. značně používaly ve smyslu osoby ženského pohlaví zůčastňující se tzv. pobytu v přírodě s batohy, spacáky a karimatkami - neboli čundru. (Nečekala jsem, že se mi na úvod podaří tak dlouhá věta.)
Po neúspěšném plánování práce v Londýně jsme začly úspěšněji plánovat tenhle výlet po Českém ráji. Nedbaly jsme počasí ani hrozeb svých blízkých a statečně a neoblomně jsme vyrazily. Byly jsme čtyři. Martina, Venďa, Bětka a já. Čerstvé a nezkažené, chtivé a roztoužené, něžné a bezbranné, kruté a divoké, sladké a nezkrotné, a spoustu dalších takovýchto slov. Nasedly jsme do vlaku a radostí jsme zavískly.

Abych celé toto dobrodružství shrnula do pár více či méně výstižnách vět:
Vypily jsme spoustu piv, napovídaly jsme mnoho věcí, prochodily nespoustu kilometrů, proválely dlouhé hodiny, zkrotily nejeden kopec, nejednou se také nehorázně přejedly, viděly jsme spoustu věcí, z nichž hodně nikdy nezapomeneme a hodně také ano.

K těm, co se ovšem nezapomenou (jelikož mi budou sloužit jako historka v hospodě přinášející mi slávu a nesmrtelnost) patří i příběh ze závěru celého čundru. Jely jsme takovým novým vlakem. Všechno moderní, vybavené,všechny dveře se otvíraly na čudlíky, apod.. Když jsem pocítila silné tlačení na svém močáku rozhodla jsem se, že je čas zkusit i moderní záchod. Přišla jsem k obrovským dveřím a zmáčkla čudlík otevřít. Dveře se začaly pomalu a majestátně otvírat. Bylo to jak v nějaké kosmické lodi. Vešla jsem obřadně dovnitř a na protější straně vyhledala skupinu čudlíků a zmáčkla zavřít. A dveře se opět pomalu a majestátně začly hýbat. Byla jsem nadšená. Svlékla jsem si kalhoty a začla provádět věci, které se obvykle na těchto místech provádějí. A asi v polovině tohoto procesu se náhle dveře začly opět otevírat a opět tak pomalu a majestátně. A za nimi stál chlap a koukal na mě. A koukala na mě i polovina vlaku, jelikož ty dveře byly opravdu obrovské. A tak jsme na sebe tak všichni koukali a já si řekla, že je to velmi trapné. Jelikož se dveře daly zavřít pouze zevnitř, musela jsem se zvednout a z holým zadkem udělat asi dva kroky ke skupině tlačítek a zmáčknout knoflík oddělující mě od čumilů. A v té chvíli jsem si všimla i kouzelného tlačítka "zamknout".
Nutno podotknout, že můj pocit trapnosti sílil až do momentu, kdy jsem zjistila, že druhou polovinu procesu budu muset provést někde jinde..
Vyšla jsem ven, prošla kolem smějící se poloviny vlaku až k smějícím se spolucestovatelkám, zasmála jsem se taky. Nejhorší byl ovšem onen chlápek, který se rozhodl, že nás tato příhoda zblížila a přišel k nám na kus krátké řeči. A přišel na další kus krátké řeči i když jsme už vystoupily. A já ho chtěla poslat někam, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by to byl asi ještě nepříjemnější zážitek...

Nevím co, dodat, tak nic dodávat nebudu...

šnění

O č e m v l a s t n ě s n í š n e c i ?

(kvůli nepřesnostem v překladu zanechano v původním šnečím jazyce)

Ešňoula diladá el chaelš čeň. Kčouřak úloň miť šnujaminalina jes kužali pleňomuč ou klaďy. Flaně eš ui leamouch slou slouň. Guvarňo šuplan užiť nělita vilaštri žinamiťa hou. Bluzňa šušnirkaď dělmaništrof ketloši luňa. Níša ou lanostra žeťylon kálooparšiče ňúňa. Ešlouch fidoůaň ďublůna iš kaškor omaňogatia ťyla. Vanoň žil ou málat. Gulaď hělemé ijeiv heifšatoň maló. Loaožtě ďůkvat fšomanoliř žiman jiť ši ou raťař. Šňoumalin kouň mi dývon felicočimáž kutvařig quiď. Kilaň šnou ňúň min.

boj se žraloky

V podvečer jsem opět ulehla na lehátko k bazénu a jala se číst. Pro vysvětlení slova opět nutno podotknout, že tato bohulibá činnost byla velmi častou v dnešních podmračeném dni. Dočetla jsem kapitolu s názvem Ples a chvíli jsem se sentimentálně zahleděla na vodní hladinu. Po chvíli jsem zanechala své usměvavé nostalgie a dofoukla si člun. V bazénu plavaly dvě zelené umělohmotné pálky z předchozího dne. Bylo to jako znamení. Sedla jsem si na schůdky a pomalu ponořovala nohy hloub a hloub. Při zjištění úlevného pocitu ochlazení jsem se odvážila postavit se na dno a nechat vodu jemně mi pohladit břicho. Udělala jsem pár nesmělých kroků po špičkách a namočila si ruce. Po chvilce přemlouvání jsem dovolila hladině dotknout se mého krku. Dostavil se pocit studeného intimního štěstí.

Doplavala jsem ke schůdkům a vlezla si do člunu. Posadila jsem se do tureckého sedu a ruce jsem ponořila zpět do vody. Dostala jsem se k pálkám, jejichž umělohmotná výplň se dokonale hodila pro má nová pádla.

Skrz vlny pronikalo slunce a vrhalo na modré zdi bazénu plameny světel. Dojela jsem na opačnou stranu k lehátku a natáhla se pro ručník, přehodila jsem si ho přes ramena, aby mi nebyla zima. A ta mi skutečně nebyla. Povzbudilo mě to. Uvědomila jsem si, že už jsem dlouho nezachránila svět, tak nezbývalo než začít pádlovat od kraje ke kraji. Brzy jsem se naučila zacházet s pálkami a cítila jsem jistotu ve svých pohybech. Rozjela jsem se co největší rychlostí a před opačnou stěnou jsem udělala rychlou zatáčku, zde dostaly mé vypracované ruce možnost ukázat svou sílu. Nic mě nemohlo zastavit. Točila jsem se dokola, nejprve napravo, pak na opačnou stranu. Jezdila jsem podél stěn i křížem. Probudila jsem v sobě nemilosrdnou fatální ženu se srdcem neohroženého dobrodruha. Cítila jsem na svých ramenech kromě ručníku i tíhu celého světa. Záleželo jen na mně, zda se mi podaří zkrotit tento nemilosrdný vodní živel.

Nepočítala jsem ovšem s problémy. Pravda, s těmi se nikdy nepočítá. Ale s dvěma žraloky se zkrátka předem počítat nedá. Přesto tam najednou byli. Na chvíli jsem strnula. Cítila jsem, jak začínám panikařit. Na okamžik slunce osvítilo oči jednoho z nich a já uviděla zlověstný záblesk. Ve stejném okamžiku po gumovém člunu chňapl druhý netvor a já uslyšela jen hladové zkousnutí zubů. Měla jsem chuť zběsile doplavat ke břehu a vyškrábat se na něj. Cestu mi však zkřížil jeden z žraloků. Hlavou mi proběhla vzpomínka na minulé číslo Maxima. Útočit na oči a nos, to mě zachrání, matně se mi vybavovalo. Vší silou jsem pálkou udeřila právě znovu chňapajícího žraloka do nosu. Prudce obrátil směr a já viděla, že se voda za ním začíná zbarvovat rudě. To nejspíš přivábilo druhého žraloka, který ze zoufalého vyhladovění šel za pachem krve. Omámený slastnou vůní zahájil útok proti svému vlastnímu druhovi. Využila jsem chvilku volnosti a rychle se obrátila opačným směrem. Z množství vln okolo mě jsem vytušila právě odehrávající se zápas. Zmocnil se mě neovladatelný strach provázený nezadržitelným třesem. Z levé ruky mi vypadla pálka a já se začala točit. Dlouhou chvíli jsem nebyla schopná usměrnit své pohyby. Když se mi konečně podařilo zázrakem dostat do blízkosti upuštěného pádla spatřila jsem, že boj již skončil. Ale krvelačná bestie zůstala neukojenou. Bez nejmenšího zaváhání vyrazila prudce mým směrem. Stačilo jí pár záběrů ocasem a byla v mé těsné blízkosti. Popadla jsem pálky a zuřivě jsem pádlovala směrem na stěnu.

Kdyby se čas zastavil uvědomila bych si, že mi po tváři už pěknou chvíli tečou slzy. Ale čas běžel nemilosrdně dál a zdálo se, že se naopak několikrát zrychlil. Neměla jsem na vybranou. Buďto se mi podaří těsně před hrazením uhnout s tím, že žralok takové štěstí mít nebude, nebo budu ztracena. Kraj se nezastavitelně blížil. Hlavou mi najednou začaly běhat nesouvislé vzpomínky. Viděla jsem sama sebe, jak sedím na lavičce a hlavu pokládám na něčí rameno, jak ležím v postýlce s mříží a toužím spatřit matčinu tvář, jak pozoruji ohňostroj, jak pláču na červeném koberci. Zavřela jsem oči. Pálku v levé ruce jsem postavila vzdorně ve vodě a pravou rukou pořádně zabrala. Všechny svaly v těle se mi napnuly a já očekávala konec. Místo toho jsem ale uslyšela tupý náraz. Na hladině ještě chvíli šplouchaly vlny a tříštily se o stěny bazénu, nakonec ale i to utichlo.

Odvážila jsem otevřít oči. Místo průzračné vody byla kolem mě jen rudá tekutina. Na hladině plavala dvě mrtvá těla. Sklonila jsem vyčerpáním hlavu a opřela ji o člun. Rozplakala jsem se.

Těla žraloků plavala ve vodě ještě dvě hodiny, než je pohltil filtr. Zahlédla jsem jen zbytek hlavy jednoho z nich, jak se točí v malém víru, než byl také vcucnut.

Nakrmila jsem psa a uklidila člun...

letní setkání

červený a rudý

Mé dvě brigády spojuje několik věcí. Těmto věcem ovšem vévodí červená barva, nenávist a mizerné (nebo žádné) peníze.

Příběh první - "Ochutnali jste již nové hitrádio Magic?"
Ano, s těmito slovy jsem oslovovala neúnavně unavená bezbranné kolemjdoucí. V rukou tahajíc krabici plnou posamolepkovaných jablek, která s přibývajícími hodinami byla zázračně těžší a těžší; v podpaží červené desky a v nich propagační cdčka. Na mé tělo (které se mohlo místo toho opalovat na zahradě) bylo navlečeno červené teamové tričko. A tak jsem zastavovala, oslovovala, usmívala se, mlela stále stejné věty a všemožně se pracovně uspokojovala. Zde by mohl příběh skončit, ale tím by se nevysvětlila ona nenávist v úvodu. Ta přišla až včera. Na zahrádce U Lípy pod červeným slunečníkem došla Bětce trpělivost a napsala zprávu plnou rozhořčených otazníků. Odpověď byla mnohem více rozhořčení způsobující. Vedení nebylo s provedenou prací spokojeno, tak neuvolnilo pro brigádníky žádné peníze. Dokonce se nám dostalo i seznamu provedených chyb (nutno podotknout, že ještě dříve, než brigáda skončila). Pro představu mé oblíbené provinění: nošení beden s jablky na hlavě.

Příběh druhý - pod pevnou rukou paní Věry
Zaručený způsob, jak si znepřátelit jistý druh ovoce, je pokoušet se ho výdělečně sbírat. Kdo touží vídat ve svých snech stromy obsypané višněma, má jedinečnou možnost právě teď v Dolanech. Opravdu milé dvě postarší dámy (z nichž jedna se jmenuje Věra a té druhé jsme říkaly zrovna tak) chodí napříč sadem a kontrolují velikost a barvu višní a dokonalost obraného stromu. Jednou za čas jejich nespokojenost vyvrcholí a vyústí do křiklavých, sedmkrát opakovaných monologů.

Zkrátka není nad mé brigády...

jak jsem se měla v karlových varech

!!!DOBŘE!!!