rakev plná světla

Podívala jsem se na černobílý portrét dokonalé polonahé dívky s vlasy pečlivě sčesanými dozadu. Včera poprvé jsem vstoupila prosklenými dveřmi dovnitř. Nikdy předtím jsem v soláriu nebyla a ani mě nikdy předtím nenapadlo, že tam někdy půjdu. A ani jsem vlastně nevěděla, kde solárium je, jak se v něm dosahuje svůdně nahnědlého odstínu a proč je ta kráska na černobílém portrétu černobílá a ještě ukazuja svá ňadra. Dostalo se mi odpovědí na všechny mé otázky krom vyfocené nahatiny. Je tam nejspíš proto, aby milí mohli hlasem plným uznání a obdivu pronést: "Hm, to sou kozy."Byla jsem zavedena do malé místnosti a zasvěcena do tajů umělého opalování. Při pohledu na velké zařízení zabírající většinu místnosti připomínajícího rakev (taky jsem tento postřeh pronesla nahlas a vzhledem k nulové reakci mé průvodkyně jsem usoudila, že to nebyl postřeh ojedinělý) jsem si vybavila svůj z dětství přetrvávající strach z pohřbení zaživa. Trošku jsem se rozklepala a začala se v duchu proklínat.

Svlíknout se, zmáčknout tohle tlačítko, zazní zvonek, vlíst si dovnitř, zavřít se, zmáčknout start, zavřít oči, po šesti minutách zazní zvonek, minuta navíc na obličej, tma, vylíst, oblíknout. Slečna odešla. Zkusila jsem si, jak je víko solárijní rakve těžké a zda ho z leže uzvednu svou svalnatou rukou, kterou normálně neudělám ani klik a to ani za pomoci ruky druhé. Váha se zdála být mým schopnostem vyhovující. Počala jsem se svlékat. Přičichla jsem si k tričku. Smrdělo Tunelem. Takhle monstrózně smrdí jen Tunel po vysvědčení.

Vlezla jsem si dovnitř a zkusmo si lehla. Umístila jsem se příliš dole a tak jsem se začala po hladkém povrchu soukat více nahoru až k podlošce na hlavu. Uvelebila jsem a pohlédla dolů na své nahé tělo. Z tohohle úhlu a v téhle situaci se mi zdálo přitažlivé, trochu jsem zalitovala, že tu není nikdo, kdo by mé zdání ocenil. Chvliku jsem ještě přemítala nad výhodami a nevýhodami focení v soláriu, ale tento nápad jsem zavrhla a přiklapla víko. Trochu mě uklidnilo, že se neuzavřelo úplně a že škvíra mi dává jednak šanci neudusit se a jednak se cítím díky ní trochu líp. Zmáčkla jsem start. Přes oči jsem přetáhla víčka.

Rakev začala vydávat mechanické zvuky. Přehlušily dokonce i rádio, které mělo nejspíš přivodit pohodovou atmosféru, což na mě ale působilo ještě křečovitěji, než kdyby bylo ticho. Byla jsem nervózní a stále se tiše proklínala. Rozsvítilo se světlo a já polačovala nutkání otevřít oči. Začaly se mi pod víčky nekontrolovaně třást a běhat s jedné strany na druhou. Nedařilo se mi tento pohyb zastavit. Na chvilku jsem si před ně dala dlaň, ale strach z nerovnoměrného opálení mi ji zase brzy položil zpět vedle těla. Cítila jsem hřání, stále silnější a silnější. Ve chvíli, kdy mě napadlo, že by to kurňa už víc hřát nemuselo, hřálo zařízení ještě víc. A rádio dál vesele hrálo. To samé rádio, které mi přes půl roku odmítalo zaplatit peníze z brigády. Zapoměla jsem na okamžik na skoro hoření mého trupu a ponořila jsem se do pocitu chvilkové nenávisti.

Jak dlouho může trvat šest minut? Vzdala jsem pokus počítat v duchu vteřiny. Jen si nenamlouvat, že to uběhne rychle, šest minut umí být zatraceně dlouhá doba. Oči mi stále kmitaly a já přemýšlela, jestli to zdárně přežijí. Cítila jsem, jak se celá bulva otáčí. Nahoru, dolu. Na pravé ruce mě začalo svědit. Nahoru, dolu. Podrbala jsem se. Nahoru, dolu. Měla jsem pocit, že vidím fialové obrazce. Vzpomněla jsem si na díl Simpsonových, kdy byl Homer s Lisou uzavřeni v nečem podobném. Ale oči mohli mít otevřené... Nahoru, dolu...


V tom se moje bulva protočila celá. Už nebylo žádné dolů. Jen jedno mohutné nahoru a pak nic. Přestaly kmitat, přestaly se netrpělivě pohybovat. Neuposlechla jsem pokynů a nadzvedla víčka. Nic jsem neviděla. Dala jsem si před oči ruce a zkusila si svoje zraky jmout. Stále nic. Možná už skončila slunící doba a soláruim zhaslo, abych mohla následovně vylést ven, svěží a o tón tmavější. Ale mechanické bzučení jsem slyšela dál. I rádio neustále opakovalo svou vlezlou znělku. Začala jsem šmátrat levou rukou po držáku na otevření víka, druhou ruku stále na očích. Než jsem ji však nahmatala, upoutalo mě, co jsem uviděla. Už ne tma, ale barvy. Spoustu barev ledabyle naskupených na dvou místech. Hromada více vlevo zářila. Vypadala jako oheň, jen kromě typicky ohňovitých obsahovala i barvy pro hořící předmět nezvyklé. Plameny, které z místa nepravidelně vyšlehávaly, měnily svou barvu. Jen co se odlepily od shluku, převzaly barvu pestrého okolí, takže se na chvíli ztratily. Brzy ale vyšlehly znovu, kousek dál než jsem je viděla poprvé. Tentokrát svítily černě. Jak může černá zářit, nevím, ale zářila. A to tak jasně, že celé mé barevné vidění se ponořilo do nevýrazna a ustupovalo před černotou. Když se plameny vracely zpět odkud přišly, přešla barva přes tmavě fialovou do světle růžové. Místo více vpravo působilo zeleno-modře, i když do sebe vtáhlo mnoho barev a odstínů.

Pozorovala jsem celý výjev se zděšeným úžasem. Ruku sahající po držáku jsem položila na kluzký povrch mojí postele a nechala ji bezvládně zapomenout na předchozí úmysl. Nechápala jsem , co mají tato barevná seskupení znamenat, ani proč je vidím a mám-li je vůbec vidět. Napadlo mě, jestli uvidím někdy ještě něco jiného. Podle zvláštního a bolestivého tlaku na očích jsem usoudila, že se mi oči protočily a já koukám někam dovnitř sama sebe. Nakonec by to nebylo možná zas tak špatné, tato nezvyklá podívaná se mi zdála zajímavější než v posledních dnech tak šedivý svět kolem mě.

V tom se obě barevná místa začala navzájem přibližovat. Plameny šlehající zleva olizovaly zeleno-modré seskupení a občas zůstal některý přilepený na druhém shluku a už se nevrátil zpět. Hromady se začaly pomalu prolýnat a ztotožňovat. Zvláštní, ale i když se barvy překryly, nezměnily se. Jen jsem na jednom místě viděla barev několik, nepozměněných vlivem té druhé. Jakoby jiné vnímání, napadlo mě. Seskupení se sloučila do jednoho, však na objemu či velikosti se nic nepřidalo. Celá tato barevná věc se pomalu začala fromovat do tvaru koule. Ze zděšeného úžasu se stal pouze úžas. Nevím, co mě dokzalo tak uklidnit, ale celý tento proces jsem sledovala bez bázně.

Když jsem měla před očima již dokonalou kouli, začaly se mi oči opět hýbat. Jezdily ze strany na stranu, nahoru a dalu. Prošmejdily takto každičký kousek mých očních důlku. Občas jsem zahlédla barevnou kouli, jak si už neměnně vyšlehuje svoje chapadla do nepopsatelného okolí. Pohyby očí se začaly sinchronizovat. Jen nahoru, dolu. Koule se začala vzdalovat. Nahoru, dolu. Byla stále menší. Nahoru, dolu. Už jsem nedokázala rozeznat plameny kolem ní. Nahoru, dolu. Zmizela.

"Tak jaký to bylo?" zeptala se mě slečna, když jsem otevřela bílé dveře a vytáhla si peněženku.
"Docela zážitek," odpověděla jsem.
Usmála se.
"Tak si zavolejte na tu sobotu."

o míru a jiných věcech, co dějí

Dámy a pánové, zastávám názor, že alkohol není špatný. Myslím si, že ztratit třídnici je průser. Domnívám se, že koukat na filmy dlouho do noci a vyspávat poloviny následujícího dne je sice pocit marnosti přinášející, však svým způsobem přirozené. Mám za to, že nemít šaty na maturitní ples ani vidinu na jejich získání je zarážející a poněkud hloupé. Že využít zející prázdnotu bytu je jaksi samozřejmé. Že chodit do kina je věcí příjemnou. Že Yoko Ono je divná a zbytečná. Že snažit se spočítat, kolikrát se objevuje slovo "peace" ve filmu USA versus John Lennon je výsledku dopátrání se nemožné. Že nemít prachy a být zadlužená je trapné, ale děje se to. Že cvičit nástup a natřásat se do rytmu funky je zábavné a prospěšné. A že mít blog, kam to všechno psát je taky fajn...

PEACE

černé myšlení

Možná je to nemocí, množstvím posmrkaných kapesníků, mastnými vlasy a ochablostí svalů (věřte, že i na mně je co k ochabovaní, leč se to nezdá), ale dnes mě posedlo černé myšlení. Možná je to také zkušením si přijímacích testů, možná je to mou potřebou mít už za sebou tohle středoškolské období a stýkat se jen s těmi, se kterými chci, možná je to mou nemocenskou osamělostí, možná vyhlídkou na následující plné dny, možná nevírou, že jsem schopná všechno stihnout a někam se dostat, možná tím počasím, možná tou nedefinovatelnou pochybností, kterou se musím naučit defonovat, chci-li něco změnit. A možná je to také něčím jiným. Možná je to prostě přirozené a já si tím musím projít jako každý, jen si, stejně jako každý, připadám ve svém černém myšlení tak jedinečná.

AA - FF UK a jiná písmenka

Dnes byly otevřené dveře filozofické fakulty UK. A má budoucnost se začíná tiše rýsovat. Dalo by se říci, že dnešním zakoupením brožury, která dělá z hloupých chytré lidi, a přihlášením se na přípravné kurzy, které dělají z chytrých lidí poučených brožurou znalce na anglické slovo vzaté, jsem se rozhodla hlásit se na anglistiku-amerikanistiku. Vlastně to ani pořádné rozhodnutí nebylo, spíše to vyplynulo jako nejmenší zlo. Bohužel takové zlo, kterému budu muset věnovat mnoho času i úsilí.

Do Prahy jsem jela už včera, povzbuzena vyhlídkou na budoucnost, volný den, možnou koupí šatů na ples a přespáním na koleji. A domů jsem jela dnes, nemocná, zimnicí se klepající, s odřeným nosem od smrkání, bez šatů a nezapomenutelné noci na kolejním pokoji ve čtyřech. Ale stejně to bylo kurňa dobrý!

Zpověď zhýralého pianisty

Marek Borsov se živil jako pianista. Rodiče z něho vždy chtěli mít váženého doktora práv, a tak, když sdělil svým milovaným živitelům úmysl odjet s jazzovou kapelou za moře, se málem zhroutili. Odmítli poskytnout jakoukoli finanční či jinou pomoc. S tím však Marek počítal. Našetřil si hraním po večerech v barech dostatek peněz na letenku. Víc nepotřeboval.

Po divokém roce plném zářivých neonů a přízně hudby chtivých dívek se kapela rozpadla a Markovi nezbývalo než nostalgicky zavzpomínat na domov. Nechal se najmout jako dělník v přístavu. Avšak jeho posedlost divokou hudbou a nevázanou společností kolem ní mu neustále vytrhávala výplatu z rukou. A tak Markovi trvalo celé tři roky, než si našetřil na cestu domů.

Domek svého dětství našel zamčený. Obešel ho několikrát kolem dokola a snažil se ze změň, které byly patrné, vyčíst osud jeho obyvatel. Špinavými okny uviděl zanedbanou kuchyň a přes křesla přehozená prostěradla. Dolík, který vytlačila váha otcova těla na pohovce v rohu, zmizel v dokonalé rovnosti matrace. U stolu stály jen dvě židle. Co si pamatoval, bylo tam vždy o jednu víc. Uvědomil si, že v době jeho nepřítomnosti nebyla již zřejmě třeba, stejně ho však toto zjištění bodlo u srdce. Odešel šouravým krokem k lavičce vedle vstupních dvéří a posadil se. Stará lavice zavrzala stejně známě, jak to dělávala, když snil o své zářivé budoucnosti klavíristy. Pes, který mu u toho vždy olizoval ruku, však tentokrát nepřiběhl.

Od sousedů se dozvěděl, že rodiče zemřeli rok po jeho odjezdu. Nezanechal prý adresu, na které by ho bylo možno kontaktovat. Je jim líto.

Markovi bylo líto také. Nikoho tu již neznal. A ti, které znal tam kdesi daleko, by stejně nepomohli. Seděl u domku až do večera. Když slunce zapadlo za protější kopec, zvedl se a zamířil do centra města. Tam, ačkoli to nikdy předtím neudělal, vyhledal kostel.

Otec Ignác naslouchal již dobrou půlhodinu jeho vypravování. Byl zvyklý na nenápadná a stále se opakující prohřešení svých kajícných farníků a se zpovědí tohoto marnotratného syna si příliš nevěděl rady. Snažil se nepředstavovat si v hlavě právě vyřčené výjevy. Ani by to nedokázal, nikdy nepřekročil hranice svého města a nejbližšího okolí.

„Milý synu, umíš se modlit Otčenáš či Zdrávas?“ zeptal se, když Markův hlas konečně utichl.
„Neumím, otče.“
„A kolik má piano kláves?“
Marek se na chvíli odmlčel.
„Padesát bílých a pětatřicet černých.“
„Nechť bílé klávesnice znázorňují milost našeho Pána a Jeho zalíbení v hudbě. Tvé činy však byly černé. Za každou černou klávesu pak odčiň jedno zlo, které jsi spáchal a učiň dobro pro bližního svého. Než se tak stane, nechť je ti zakázáno používat těchto klapek. Až budeš postupně napravovat svoje provinění, budeš moci i postupně užívat černé klávesy.“

Otec Ignác odcházel ze zpovědnice s tichým mírem v srdci. A jazzový pianista Marek Borsov, nesmějíce používat snížené tóny, zemřel hlady.