Máme ve škole novou výzdobu, tentokrát na téma druhé světové války a komunismu. Všude visí červené praproky, známě výroky známých lidí, mapy, čísla, popisy bitev, profily vůdců, příběhy obětí...Než dojdu do třídy, musím projít kolem Marxovy zdi, vyjít Leninovy schody a ignorovat depresivní obrazy zohavených mrtvých těl.
Mojí nejoblíbenější částí cesty jsou prozatím Leninovy schody. Na každém druhém je nalepena zmenšená podobizna jeho obličeje. Tyto "stopy" vedou do auly, kde se o velké přestávce promítjí vybrané konustické projevy, vskutku veselá záležitost. Oblíbenou činností je dojít tam přesně po Leninových hlavách. Nevím proč, ale každému činí jakési potěšení šlapat někomu do obličeje.
Když jsme si dnes šli místo němčiny prohlédnout do auly fotky města, kam za tři týdny pojedeme, šlápla jsem si na svého Lenina a čekala, až nás pustí dovnitř. Byl to jeden z Leninů, kterému izolepa nepokrývá celý obličej, takže měl prostředek hlavy už řádně ošlapaný. Na tělo se chodí dívat, po hlavách mu šlapají.
Zalezla jsem si s Veňou do poslední řady a lehla si na zem, pod hlavou tašku. Rozdělaly jsme si sušenky a bavily se infantilními fórky. Uvažovaly jsme, že si z téhle naší poslední řady utvoříme vlastní svět. Občas vykoukneme a necháme se ovlivnit okolním děním. Budeme se řídit nepsanými pravidly. Smyslem života se stane odstraňování drobečků odcvrnknutím do předchozí řady. Naše hlavy budou sdílet společné lože mojí tašky, dokud nás smrt nerozdělí. Rozdělíme si úzkou řadu na dvě pomyslné poloviny. Moje bude ta blíže k oknům s těžkými závěsy, což by znamenalo přístup k topení. Abych Veňóze vynahradila nedostatek tepla, budu jí třít dlaně, protože na všech ostatních místech je nesnesitelně lechtivá. Podle svých slov nejvíce prý na zadku. Nuže, tam ať se tře sama.
Vymyslíme si valstní řeč. A systém.Budeme soudit jednotlivá sedadla za zločiny proti lidskosti. Budeme na ně vytahovat staré činy a připomínat jim dobu jejich nerozvážného mládí. Na každé liché nepromluvíme dlouhé roky ani slovo, jelikož si to, jako stvořitelé, můžeme dovolit. Budeme jim pomalu a s potěšením vytrhávat čalounění. Jedno z nich určíme, aby trpělo za celý svůj rod a budeme s částí na sezení mlátit tak dlouho, až upadne.
Sudé budeme vyvyšovat, jelikož si usmyslíme, že sudá rasa je vyvolená. Obě se prohlásíme za děti štěstěny a sudosti.
Pohádáme-li se mezi sebou, odebereme se každá na druhý konec dlouhého pruhu mezi řadami. Zjistíme, že náš svět skýtá sudý počet sedadel, což nás ujistí v naší vyvolenosti. Později si ale uvědomíme, že ta místa, která jsou z jedné strany lichá, jsou z té druhé strany sudá. A jelikož se nebudeme moct dohodnout, jaká ze stran je ta vyvolenější, začneme se nenávidět. Rozpůlíme řadu na dvě poloviny přesně veprostřed a poštveme je proti sobě. Kruté spory vyvrcholí velkým bojem, ve kterém bude dřevo lítat. Žádné sedadlo nezůstane nerozbito. Jejich dřevěné zbytky zavalí naše vyvolená těla.
O několik let později, až si nějaká třída půjde místo němčiny prohlédnout do auly fotky z Německa, postaví se dvojice dívek na mou a Vendinu hlavu. Izolepy se budou od kroků lidí na krajích odlepovat. Dívky si vlezou do poslední řady a a lehnou si na zem. Pod hlavu si dají tašku...
Mojí nejoblíbenější částí cesty jsou prozatím Leninovy schody. Na každém druhém je nalepena zmenšená podobizna jeho obličeje. Tyto "stopy" vedou do auly, kde se o velké přestávce promítjí vybrané konustické projevy, vskutku veselá záležitost. Oblíbenou činností je dojít tam přesně po Leninových hlavách. Nevím proč, ale každému činí jakési potěšení šlapat někomu do obličeje.
Když jsme si dnes šli místo němčiny prohlédnout do auly fotky města, kam za tři týdny pojedeme, šlápla jsem si na svého Lenina a čekala, až nás pustí dovnitř. Byl to jeden z Leninů, kterému izolepa nepokrývá celý obličej, takže měl prostředek hlavy už řádně ošlapaný. Na tělo se chodí dívat, po hlavách mu šlapají.
Zalezla jsem si s Veňou do poslední řady a lehla si na zem, pod hlavou tašku. Rozdělaly jsme si sušenky a bavily se infantilními fórky. Uvažovaly jsme, že si z téhle naší poslední řady utvoříme vlastní svět. Občas vykoukneme a necháme se ovlivnit okolním děním. Budeme se řídit nepsanými pravidly. Smyslem života se stane odstraňování drobečků odcvrnknutím do předchozí řady. Naše hlavy budou sdílet společné lože mojí tašky, dokud nás smrt nerozdělí. Rozdělíme si úzkou řadu na dvě pomyslné poloviny. Moje bude ta blíže k oknům s těžkými závěsy, což by znamenalo přístup k topení. Abych Veňóze vynahradila nedostatek tepla, budu jí třít dlaně, protože na všech ostatních místech je nesnesitelně lechtivá. Podle svých slov nejvíce prý na zadku. Nuže, tam ať se tře sama.
Vymyslíme si valstní řeč. A systém.Budeme soudit jednotlivá sedadla za zločiny proti lidskosti. Budeme na ně vytahovat staré činy a připomínat jim dobu jejich nerozvážného mládí. Na každé liché nepromluvíme dlouhé roky ani slovo, jelikož si to, jako stvořitelé, můžeme dovolit. Budeme jim pomalu a s potěšením vytrhávat čalounění. Jedno z nich určíme, aby trpělo za celý svůj rod a budeme s částí na sezení mlátit tak dlouho, až upadne.
Sudé budeme vyvyšovat, jelikož si usmyslíme, že sudá rasa je vyvolená. Obě se prohlásíme za děti štěstěny a sudosti.
Pohádáme-li se mezi sebou, odebereme se každá na druhý konec dlouhého pruhu mezi řadami. Zjistíme, že náš svět skýtá sudý počet sedadel, což nás ujistí v naší vyvolenosti. Později si ale uvědomíme, že ta místa, která jsou z jedné strany lichá, jsou z té druhé strany sudá. A jelikož se nebudeme moct dohodnout, jaká ze stran je ta vyvolenější, začneme se nenávidět. Rozpůlíme řadu na dvě poloviny přesně veprostřed a poštveme je proti sobě. Kruté spory vyvrcholí velkým bojem, ve kterém bude dřevo lítat. Žádné sedadlo nezůstane nerozbito. Jejich dřevěné zbytky zavalí naše vyvolená těla.
O několik let později, až si nějaká třída půjde místo němčiny prohlédnout do auly fotky z Německa, postaví se dvojice dívek na mou a Vendinu hlavu. Izolepy se budou od kroků lidí na krajích odlepovat. Dívky si vlezou do poslední řady a a lehnou si na zem. Pod hlavu si dají tašku...
No comments:
Post a Comment