týden s názvem Prima sezóna

Kdo byl někdy studenem a kdo už někdy organizoval studentský festival ví,

že to bývá zábavné,
že po pár dnech začne jedinec usínat na jakémkoli místě, kam jen na chvilku spočine jeho unavené tělo,
že po bohatém požívání alkoholu se druhý den špatně vstává,
že chlapci provozující divadlo bývají mladí a krásní,
že i mladí a krásní chlapci provozující divadlo mohou být namyšlení,
že ne všichni maldí a krásní chlapci provozující divadlo umí hrát,
že nikdo nikdy nic neví,
že to co někdo ví, je zrovna druhému na nic,
že první máj je nejneromantičtější den,
že v Náchodě se točí jedině pivo a malinovka,
že dívat se hodinu na polské představení je nuda
a taky spoustu dalších věcí...

A já toho vím ještě mnohem víc!

(poznámka pro náhodné čtenáře: dál již není třeba číst, jedná se pouze o mé malicherné zážitky podané nepříliš zábavnou formou, které si ale přesto chci uchovat na stálejším místě než pouze v mé hlavě, doporučuji spokojit se s úvodem... Fotky jsou z procházky po stopách Josefa Škvoreckého)

Po-30.4. Celé mé festivalové dobrodružství začalo v den pálení čarodějnic. Sešla jsem se s Kubou za účelem dopravit se na Dobrošov. Jediná možná cesta byla stopem. A jelikož patří stopování k mým oblíbeným činostem, nebyla jsem příliš pohoršena. Lidé, co berou stopaře, je berou ze dvou důvodů. Buďto vzpomínají, jak sami kdysi stáli u silnice se zdviženými palci a z jakésy nostalgie či lítosti zastaví, nebo je jim jaksi smutno a chtějí si s někým popovídat. A jelikož dotyčný stopař nemá šanci na první chvíli rozpoznat, do jaké skupiny patří jeho nový řidič (neznačne-li zrovna slovy To když já jsem stopovala), měl by ho automaticky zařadit do skupiny druhé, čili povídavé. A tak jsem ze zadního sedadla rozebírala počasí, které zdá se nebude přece jen tak nepříznivé, jak to na první chvíli vypadalo. Naše druhá hostitelka používala až nepřirozeně často větu "Nemělo by pršet" na to, že měla hned vedle mě celou hromadu deštníků.

Út-1.5. Po veselení se a skotačení na Dobrošově a na Brance jsem se druhého rána probudila v Déčku na duchně. Cítila jsem se poněkud křenovitě a provinile. Křenovitě kvůli Tomášovi a Aťce, provinile kvůli nevím čemu. Promítala jsem si v hlavě včerejší večer a noc. Stopování, malinovka, oheň, břišní tanečnice, cesta v přeplněném autě, pivo, Veckova milostná zpověď, pod vlivem alkoholu přespříliš tulení chtivý Petr, Martinovo srdcervoucí tisíckrát za sebou trapně hrané a zpívané Wish you were here..Ne, zkrátka nebylo proč se cítit provinile. Nechala jsem se odvést domů, oblékla jsem na sebe vypůjčené modré šaty a běžela do Port Arturu. Tam na nás již čekal pan fotograf a kameraman. Pózovaly jsme s Janou až jsem se upózovaly k upózování. Když dorazila konečně skupinka nadšenců, kteří se vydali po stopách Josefa Škvoreckého, měly jsme úsměvy na tvářích již značně strnulé. Zjistila jsem, že mám hrozně dlouhé chlupy na rukou.

Vrátila jsem se domů. chlupy se mi zimou naprosto ustály, trčely jak stromy v lese. Snědla jsem zbytky, co upadly od úst ostatním členům rodiny, jelikož se mnou nikdo nepočítal, a šla jsem dospat svoje noční tango.

Večer byl v Déčku Multižánrový hudební večer. Dala jsem si do ateliéru věci a šla si na autobusák vyzvednout svého milého. Byl první máj, lásky čas, potkali jsme Gustu, šli jsme s Aťkou a Janou na pivo, vrátili jsme se na koncert. Hráli zrovna 6 NaChodníku, autorský chanson z Náchoda. Nechápala jsem, jak se dokáže učitel hudebky u basy tak pěkně kroutit, konečně se mi zdál ve svém živlu; jak může člověk vyřvávající jednoduché věty plné neslušných slov v jiné, na poněkud jiný druh hudby zameřené kapele sedět melancholicky u kláves a svými obřími prsty mačkat tak lehce klávesy; jak jeho sestra, kterou si kdekdo plete s chlapem, díky jejím pohybům, vyjadřování, stylu chůze, věčně chraplavému hlasu, může zpívat a ještě k tomu tak pěkně, procítěně, žensky a sexy. Ó ano, i tak. Celkově jsem seděla a nechápala. Hlavu jsem měla v oblacích, díky hudbě, díky pivu, díky máji...

Pak ovšem nastala ta část večera, která veškerou krásu a romantiku ukončila, což paradoxně bylo políbení pod rozkvetlou třešní. Nepřítomnost rozkvetlé třešně hravě nahradila již v pokročilém stádiu opadávání nedaleká magnólie. Pusy se mi dostalo. Uvedena byla něžními slůvky "Doufám, že se tu někdo nepoto". A já v to doufala taky. Musela jsem se smát. Usedli jsme na lavičku. Byl první máj, lásky čas, však hrdlička nikde. Pouze Hugo s Tomášem prošli kolem, strávili s námi chvilku v roztodivné konverzaci a odešli hledat své štěstí někam jinam. A pak bylo řečeno něco pěkného, na co se dostalo té nejhorší reakce ze všech hrozných reakcí. Poprvé se mi stalo, když nepočítám pád z hrazdy, že jsem měla vyražený dech. V krku se najednou objeví jakýsi předmět, velký, oválného tvaru, ve své podstatě tvrdý, však na povrchu obalený něčím jako slabá vrstva molitanu. Tento předmět má několik vlastností. Jednou z nich je, že neexistuje, přesto je, dále že zacpává krk a znemožňuje mluvu, způsobuje otevřená ústa, lapání po dechu a vyjeveně tupý, rozhořčeně vyděšený výraz v obličeji. Někdy dokonce vhání do očí slzy. Takovýto ovál vzniká právě na prvního máje, kdy se zamilované dívky dozvídají něco, co by se ani nenadály. A tak mi snad padající kvítek magnólie zacpal pusu právě touto věcí a já se po dlouhé chvíli zmohla pouze na "Tak půjdem dovnitř, ne?"
"Teď?"
"Jo, teď."
Zalezla jsem si na záchod a začala pravidelněji dýchat. Oválná věc se začala pomalu zcvrkávat, z několika slzami zmizela úplně. Zkrátka ten, kdo někdy organizoval studentský festival ví, že první máj je nejneromantičtější den.


Trvalo mi dvě posezení v hospodě v tiché společnosti (nutno dodat, že společnost ztichla vždy, když jsme se k ní přidali my), než jsem byla schopná opět obejmout svého milého. A ani pak to nebylo ono.

St-2.5. Dnes začala divadelní přehlídka. A jelikož má tzv. práce na tomto festivalu se úzce vázala právě k divadlu, začalo i brzké vstávání. Skočila jsem si k mamce do práce pro účastnickou kartu, nejdůležitější ze všech kart, kterou jsem si možná právě pro její důležitost zapomněla doma a spěchala jsem do divadla. Tam již mé pomoci nebylo třeba, Aťka s Janou se statečně zmocnily úkolu uvést první divadlo beze mě. Mohla jsem se tedy v klidu rozloučit s milým, což se odehrálo stále ještě tak nějak podivně.

Divadlo bylo uvedeno pěkně, spíše výstižně. R.U.R. jméno jeho. V polovině inscenace (tohle slůvko divadelnického znění jsem se naučila na rozborovém semináři, kde bylo užíváno vskutku bohatě) mi začal neúnavně zvonit mobil. Zazvonil a já ho ignorovala. Zazvonil a já ho ignorovala. Zazvonil a já si řekla, že by to mohlo být důležité. Odešla jsem ve chvíli, kdy byla továrna obklíčena roboty a hrozilo vyhlazení všech pracovníků. To se prý pak také stalo, ale to já byla na koláči a na čaji dole v divadle. Onen vytrvalý volající byl vedoucí jednoho souboru, který se prý opozdí a poradí si beze mě. Takových bych mělo být víc. V době, kdy mezi roboty přeskočila jiskra a vznikla láska čistila jsem si zuby na záchodě u zubařky. A v době, kdy se herci ohýbali v pase a diváci plácali jednou rukou o druhou, zatínala jsem už tiše prsty a počítala bolestně vteřiny. Zas tak hrozné to nebylo, ale já opravdu nemám ráda vrtání, tak proč to trochu nedramatizovat.

Podařilo se mi stihnout další představení. Jak důležité míti Filipa a Bětka se zasmála a smála se i dál a smáli se i jiní. Ale nesmáli se dlouho, jelikož to zas tak s míchu nebylo. Nebyla jsem příliš nadšena, přesto jsem byla přímo nenadšena, když mi znovu začal zvonit mobil. Rozhodla jsem použít předchozí taktiku ignorace. Ale za chvíli se otevřeli dveře na jeviště a v nich stál Tomáš s jakýmsi mladým hezkým divadelníkem (bohužel to byl ten typ, co bývá i namyšlený) a pokynul mým směrem. A tak jsem nedokoukala ani toto představení, ale vzhledem k tomu, že nevím, v jaké chvíli jsem ho opouštěla soudím, že mě opravdu příliš nezaujalo.

Vyřídila jsem pár věcí, které by byly stejně dobře vyřiditelné i bez mé přitomnosti a sešla jsem se s mým milým. Když jsem na něj čekala u kašny, unaveně a pozvláštně koukající na kolemjoucí napadlo mě, že mám nějak přemiléhováno, že bych potřebovala trochu alkoholu, hudby a lehkovážných rozhovorů a že by mi aspoň na chviličku stačil pouze pocit, že milého mám, než jeho fyzická přítomnost. Přesto přišel a usmíval se, dal mi lízatko za statečnost v zubařském křesle. Udělal mi radost. Zašla jsem s ním na oběd a on zašel se mnou. Zdál se rozladěný. Byl rozladěný. Nebavilo již pobývat ve společnosti, chtěl pobývat poněkud intimněji. A tak jsme tak také pobyli. Moc pěkně intimně. Rozladěný už nebyl a mně se povedlo zničit ten pocit podivnosti.

Ve dvě hodiny jsem si uvedla své první divadlo. Od původních plánů s kreativními, veselými, společnými úvody se protentokrát ustoupilo. A já popřála jen dobrý den, i když mi vlastně bylo celkem jedno, jaký den přítomní zrovna mají. Dámy a pánové, LiDi z Liberce a jejich Lampa. Bylo to moc pěkné, podle poroty s příliš jasnou pointou a závěrem. Možná jsem tedy více než amatérský divák, rozpoznala jsem-li konce až v samotném závěru. A možná jsem právě takový divák, jakým jsem měla být. Každopádně tam hrál onen mírně namyšlený (podotýkám souzeno pouze z mých minisetkáních s ním) herec. Kdybych uměla to co on, byla bych ještě namyšlenější. A asi by mě to i bavilo.

Doprovodila jsem milého na autobus a znovu potkala Gustu. Asi je mi souzeno prohodit s ním pár vět vždy, když mířím na náměstí od zastávek. Pozvala jsem ho na večerní koncert. Že prý nepříjde. Nepřišel. Nechala jsem ho tedy odejít a sama jsem pokračovala dál. Poslechla jsem si Sboreček projednou z uctivé vzdálenosti a znělo mi to zvláštně.

Odskočila jsem si dát sprchu, najíst se a všemožně se posilnit. Tenhle týden se pro mě celkově stal místem, kde se člověk stává z nevoňavého voňavým a z hladového sytým. Jinak něco jako teplo a atmosféra rodinného krbu šlo tentokrát do pozadí. Možná by tomu mohlo být jinak, míti krb.

Večer byl ve Vatikánu JAZZ and BLUES koncert.