Nevím, jestli slovo "čundrovnice" existuje, ale každopádně jsme ho od 30. do 2. značně používaly ve smyslu osoby ženského pohlaví zůčastňující se tzv. pobytu v přírodě s batohy, spacáky a karimatkami - neboli čundru. (Nečekala jsem, že se mi na úvod podaří tak dlouhá věta.)
Po neúspěšném plánování práce v Londýně jsme začly úspěšněji plánovat tenhle výlet po Českém ráji. Nedbaly jsme počasí ani hrozeb svých blízkých a statečně a neoblomně jsme vyrazily. Byly jsme čtyři. Martina, Venďa, Bětka a já. Čerstvé a nezkažené, chtivé a roztoužené, něžné a bezbranné, kruté a divoké, sladké a nezkrotné, a spoustu dalších takovýchto slov. Nasedly jsme do vlaku a radostí jsme zavískly.
Abych celé toto dobrodružství shrnula do pár více či méně výstižnách vět:
Vypily jsme spoustu piv, napovídaly jsme mnoho věcí, prochodily nespoustu kilometrů, proválely dlouhé hodiny, zkrotily nejeden kopec, nejednou se také nehorázně přejedly, viděly jsme spoustu věcí, z nichž hodně nikdy nezapomeneme a hodně také ano.
K těm, co se ovšem nezapomenou (jelikož mi budou sloužit jako historka v hospodě přinášející mi slávu a nesmrtelnost) patří i příběh ze závěru celého čundru. Jely jsme takovým novým vlakem. Všechno moderní, vybavené,všechny dveře se otvíraly na čudlíky, apod.. Když jsem pocítila silné tlačení na svém močáku rozhodla jsem se, že je čas zkusit i moderní záchod. Přišla jsem k obrovským dveřím a zmáčkla čudlík otevřít. Dveře se začaly pomalu a majestátně otvírat. Bylo to jak v nějaké kosmické lodi. Vešla jsem obřadně dovnitř a na protější straně vyhledala skupinu čudlíků a zmáčkla zavřít. A dveře se opět pomalu a majestátně začly hýbat. Byla jsem nadšená. Svlékla jsem si kalhoty a začla provádět věci, které se obvykle na těchto místech provádějí. A asi v polovině tohoto procesu se náhle dveře začly opět otevírat a opět tak pomalu a majestátně. A za nimi stál chlap a koukal na mě. A koukala na mě i polovina vlaku, jelikož ty dveře byly opravdu obrovské. A tak jsme na sebe tak všichni koukali a já si řekla, že je to velmi trapné. Jelikož se dveře daly zavřít pouze zevnitř, musela jsem se zvednout a z holým zadkem udělat asi dva kroky ke skupině tlačítek a zmáčknout knoflík oddělující mě od čumilů. A v té chvíli jsem si všimla i kouzelného tlačítka "zamknout".
Nutno podotknout, že můj pocit trapnosti sílil až do momentu, kdy jsem zjistila, že druhou polovinu procesu budu muset provést někde jinde..
Vyšla jsem ven, prošla kolem smějící se poloviny vlaku až k smějícím se spolucestovatelkám, zasmála jsem se taky. Nejhorší byl ovšem onen chlápek, který se rozhodl, že nás tato příhoda zblížila a přišel k nám na kus krátké řeči. A přišel na další kus krátké řeči i když jsme už vystoupily. A já ho chtěla poslat někam, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by to byl asi ještě nepříjemnější zážitek...
Po neúspěšném plánování práce v Londýně jsme začly úspěšněji plánovat tenhle výlet po Českém ráji. Nedbaly jsme počasí ani hrozeb svých blízkých a statečně a neoblomně jsme vyrazily. Byly jsme čtyři. Martina, Venďa, Bětka a já. Čerstvé a nezkažené, chtivé a roztoužené, něžné a bezbranné, kruté a divoké, sladké a nezkrotné, a spoustu dalších takovýchto slov. Nasedly jsme do vlaku a radostí jsme zavískly.
Abych celé toto dobrodružství shrnula do pár více či méně výstižnách vět:
Vypily jsme spoustu piv, napovídaly jsme mnoho věcí, prochodily nespoustu kilometrů, proválely dlouhé hodiny, zkrotily nejeden kopec, nejednou se také nehorázně přejedly, viděly jsme spoustu věcí, z nichž hodně nikdy nezapomeneme a hodně také ano.
K těm, co se ovšem nezapomenou (jelikož mi budou sloužit jako historka v hospodě přinášející mi slávu a nesmrtelnost) patří i příběh ze závěru celého čundru. Jely jsme takovým novým vlakem. Všechno moderní, vybavené,všechny dveře se otvíraly na čudlíky, apod.. Když jsem pocítila silné tlačení na svém močáku rozhodla jsem se, že je čas zkusit i moderní záchod. Přišla jsem k obrovským dveřím a zmáčkla čudlík otevřít. Dveře se začaly pomalu a majestátně otvírat. Bylo to jak v nějaké kosmické lodi. Vešla jsem obřadně dovnitř a na protější straně vyhledala skupinu čudlíků a zmáčkla zavřít. A dveře se opět pomalu a majestátně začly hýbat. Byla jsem nadšená. Svlékla jsem si kalhoty a začla provádět věci, které se obvykle na těchto místech provádějí. A asi v polovině tohoto procesu se náhle dveře začly opět otevírat a opět tak pomalu a majestátně. A za nimi stál chlap a koukal na mě. A koukala na mě i polovina vlaku, jelikož ty dveře byly opravdu obrovské. A tak jsme na sebe tak všichni koukali a já si řekla, že je to velmi trapné. Jelikož se dveře daly zavřít pouze zevnitř, musela jsem se zvednout a z holým zadkem udělat asi dva kroky ke skupině tlačítek a zmáčknout knoflík oddělující mě od čumilů. A v té chvíli jsem si všimla i kouzelného tlačítka "zamknout".
Nutno podotknout, že můj pocit trapnosti sílil až do momentu, kdy jsem zjistila, že druhou polovinu procesu budu muset provést někde jinde..
Vyšla jsem ven, prošla kolem smějící se poloviny vlaku až k smějícím se spolucestovatelkám, zasmála jsem se taky. Nejhorší byl ovšem onen chlápek, který se rozhodl, že nás tato příhoda zblížila a přišel k nám na kus krátké řeči. A přišel na další kus krátké řeči i když jsme už vystoupily. A já ho chtěla poslat někam, ale pak jsem si to rozmyslela, protože by to byl asi ještě nepříjemnější zážitek...
Nevím co, dodat, tak nic dodávat nebudu...
2 comments:
kam az ta technika nesaha...
//tise obdivuji architekta toho supermoderniho jakkosmickalodvypadajiciho vlaku a tebe v neposledni rade...
///a pomale premyslim nad tlacitkem zavrit s moznosti vstupu dalsi osoby po pouziti tlacitka otevrit, ten chlapek kerej to navrh musel byt konstrukci genius aplikaci, ktere nabizeji nejen vsedni a nami uz omsele moznosti a zpusobuji TRAPNE situace
taky jsem měla čest cestovat tímto vláčkem, jenže byla hlava na hlavě a automatické dveře nás přivíraly a drtily a... no... jinak po českém ráji chodím docela ráda, jenom mě štve každoroční nárust turistů, kvůli kterým si člověk nemůže skočit ani do křoví...
Post a Comment