rybí hejno

Jednou, a není to dávno, jsem obrátila obličej k nebi a chtěla si nechat padat studené vločky na tvář. Občas otevřít oči a pozorovat, jak padají skoro majestátně k zemi. Jak jsou jako kousky vaty, jak jsou lehké a bezstarostné. Jak pohled na ně donutí člověka zakusit takový ten pocit, že svět dokáže být i jiný, tiše umělecký a každodenně poetický. A to až do té doby, než se některý z těchto sněhových zázraků trefí přímo mezi řasy a nezasáhne oko. Celé to chvilkové, neotřepané a jaksi magické umělečno se tak rychle vytratí s potřebou mrknutí či dočasného zavření oka.

Ale tentokrát to byl pohled poněkud jiný. Mezi vločkami jsem uviděla hejno ryb. Byly stejně tiché a něžné, ale zároveň i stejně samozřejmé jako padající sníh. Pohybovaly se velice pomalu, zadními ploutvemi házely ze stranu na stranu mírně strnule. Celé jejich chování bylo takové mechanické a odevzdané, jakoby ani nechápaly, že jejich tělo je schopno nějaké akce a ani se nesnažily to pochopit.

Chtěla jsem udělat něco, čím bych je z jejich nepřítomnosti vytrhla, čím bych je povzbudila na jejich cestu, ať už plavaly kamkoli. Ale nemohla jsem přijít na ta správná slova.

Stála jsem tam snad půl hodiny s polootevřenou pusou, s neustále mrkajícíma očima a hlavou plnou rybích myšlenek. A nade mnou se stále vznášely další a další ryby a odplouvaly kamsi za obzor. Začala jsem se bát, že všechny proplujou tou bílou zimní oblohou a já jim nestihnu nic říct, nijak vyjádřit svou účast, svůj náhlý pocit pochopení a propojení.

„Není vám zima?“ zeptala jsem se nakonec jedné z posledních ryb, když jsem uviděla konec hejna.
„Je,“ odpověděla.

A pak byly všechny pryč.