Dvacet minut uběhlo rychle a díky tlustým, mnohonásobným vrstvám mi nebyla ani příliš zima. Pomalu a těžce jsem zvedala nohy a stejně pomalu a těžce je kladla jednu přes druhou. Boty mě tížily, jak to jen zimní boty umí. Únava mi sedala na ramena a do hlavy mi byl odkudsi zatloukán hřebík. Bylo mi znenadání mokro, byl to nepříjemný pocit. Šouravým tempem jsem zašla za roh a vytáhla z batohu kapesníčky.
Řidič byl velmi milý. Prý, když tak pěkně prosím, mám to za čtrnáct korun prosí. Kolik bych asi platila, byla-li bych hrubá. Kdyby mě to v tu chvíli nebylo jedno, možná bych si usmyslela napříště to vyzkoušet. Ale mně to jedno bylo. Posadila jsem se vpředu, autobus byl nezvykle plný. Přisedl si ke mně starší pán, takový, který bývá postavičkou. Trochu se klátil a jeho pohyby mi nedávaly příliš smysl. Ale v tu chvíli jsem se cítila tak nějak filmově, jako hrdinky dívající se z oken jedoucích aut, po kterých stéká v malých potůčcích déšť a prodírá si cestu ještě netekoucími kapkami. I já odvrátila obličej k oknu a únava mi okamžitě pomohla nasadit onen zasněný výraz nepochopených. Kdyby mě napadlo trochu přemýšlet, zjistila bych, že nemám proč se cítit nepochopeně. Ale mě takové věci nenapadaly. Napdaly mě takové ty neurčité, které nikam nevedou, ale člověk díky nim cítí hloubku, a možná i vyvolenost, uvnitř sebe sama. A kdo ví, o čem mluvím také ví, že tyto nikamnevedoucí myšlenky nikam nevedou a pouze bezvýsledně zabíjí čas. Ale co jiného dělat osmnáct minut v autobuse, než zabíjet čas nikamnevedoucím tokem vzpomínek a asociací? A mokro už jsem nevnímala.
Autobus se rozjel. Zaslechla jsem zasténání. Krátké, blažené, dívčí, procítěné. Nastražila jsem uši. Autobus přidával na rychlosti. Opět zasténání. Vjeli jsme na rovinku a řidič přeřadil. "Ááách." Otočila jsem hlavu zpátky k okýnku. Před námi byl zastávka a autobus začal přibržďovat. "Áááách." Rozpoznala jsem dvě postavy čekajících kluků s hokejkami. "Ááách." Kluci nastoupili a řidič šlápnul na plyn. "Ááách." Nechala jsem svou roztěkanou hlavu, tradičně sužovanou večerní migrénou, zabloudit k odpoledním okamžikům. "Ááách." Dnes se mi moc nedařilo. Rozbila jsem omylem dárek, tak pečlivě a skutečně s láskou zabalený. Odevzdala jsem papír s přihlášenám k maturitě. Rozkmotřila jsem se se svým milým. "Ááách." Naštěstí jsme se brzy zase zkmotřli zpět. "Áááách." Leželi jsme spolu na posteli a já cítila, že mě bude zase hrozně bolet hlava. Hladil mi prstem obličej. "Ááách." A já mu potom také dávala malou masáž obličeje, můj prst klouzal rozněžněle po zpoceném čelu a tvářích. "Ááách."
Probudila jsem se a otevřela vyvoraně oči. Autobus na konečné pomalu zastavoval a já uslyšela poslední zasténání. Uvědomila jsem si, že ten slastný zvuk vydávalo řazení a ona uspokojená dívka byly pouze staré útroby autobusu. Vyšla jsem ven a zapomněla se rozloučit. Za čtrnáct korun se to třeba ani nemusí. Boty mě opět tížily, jak jen zimní boty umí. Na ramena mi seděla únava a do hlavy byl hřebík zaražen již po hlavičku. Mokro stihlo uschnout. A já se vyčerpaně šourala domů.
Řidič byl velmi milý. Prý, když tak pěkně prosím, mám to za čtrnáct korun prosí. Kolik bych asi platila, byla-li bych hrubá. Kdyby mě to v tu chvíli nebylo jedno, možná bych si usmyslela napříště to vyzkoušet. Ale mně to jedno bylo. Posadila jsem se vpředu, autobus byl nezvykle plný. Přisedl si ke mně starší pán, takový, který bývá postavičkou. Trochu se klátil a jeho pohyby mi nedávaly příliš smysl. Ale v tu chvíli jsem se cítila tak nějak filmově, jako hrdinky dívající se z oken jedoucích aut, po kterých stéká v malých potůčcích déšť a prodírá si cestu ještě netekoucími kapkami. I já odvrátila obličej k oknu a únava mi okamžitě pomohla nasadit onen zasněný výraz nepochopených. Kdyby mě napadlo trochu přemýšlet, zjistila bych, že nemám proč se cítit nepochopeně. Ale mě takové věci nenapadaly. Napdaly mě takové ty neurčité, které nikam nevedou, ale člověk díky nim cítí hloubku, a možná i vyvolenost, uvnitř sebe sama. A kdo ví, o čem mluvím také ví, že tyto nikamnevedoucí myšlenky nikam nevedou a pouze bezvýsledně zabíjí čas. Ale co jiného dělat osmnáct minut v autobuse, než zabíjet čas nikamnevedoucím tokem vzpomínek a asociací? A mokro už jsem nevnímala.
Autobus se rozjel. Zaslechla jsem zasténání. Krátké, blažené, dívčí, procítěné. Nastražila jsem uši. Autobus přidával na rychlosti. Opět zasténání. Vjeli jsme na rovinku a řidič přeřadil. "Ááách." Otočila jsem hlavu zpátky k okýnku. Před námi byl zastávka a autobus začal přibržďovat. "Áááách." Rozpoznala jsem dvě postavy čekajících kluků s hokejkami. "Ááách." Kluci nastoupili a řidič šlápnul na plyn. "Ááách." Nechala jsem svou roztěkanou hlavu, tradičně sužovanou večerní migrénou, zabloudit k odpoledním okamžikům. "Ááách." Dnes se mi moc nedařilo. Rozbila jsem omylem dárek, tak pečlivě a skutečně s láskou zabalený. Odevzdala jsem papír s přihlášenám k maturitě. Rozkmotřila jsem se se svým milým. "Ááách." Naštěstí jsme se brzy zase zkmotřli zpět. "Áááách." Leželi jsme spolu na posteli a já cítila, že mě bude zase hrozně bolet hlava. Hladil mi prstem obličej. "Ááách." A já mu potom také dávala malou masáž obličeje, můj prst klouzal rozněžněle po zpoceném čelu a tvářích. "Ááách."
Probudila jsem se a otevřela vyvoraně oči. Autobus na konečné pomalu zastavoval a já uslyšela poslední zasténání. Uvědomila jsem si, že ten slastný zvuk vydávalo řazení a ona uspokojená dívka byly pouze staré útroby autobusu. Vyšla jsem ven a zapomněla se rozloučit. Za čtrnáct korun se to třeba ani nemusí. Boty mě opět tížily, jak jen zimní boty umí. Na ramena mi seděla únava a do hlavy byl hřebík zaražen již po hlavičku. Mokro stihlo uschnout. A já se vyčerpaně šourala domů.
1 comment:
Ano, asi tak to je
Post a Comment