profesionálním hráčem na květináče

Co hodina baskytary, to perla. Nemohu říct, že bych se nudila. Možná to přijde a možná to přijde brzy, ale prozatím to dřímá kdesi v mém nudícím se centru, již značně rozvinutém a zabírajícím velkou část mé osobnosti.

Dnes jsem se dozvěděla, že ze školního řádu naší umělecké školy je vyloučeno, abych navštěvovala pouze hodiny. Musím docházet do nauky nebo do nějakého souboru. A milý pan profesor se svou kreativní naivitou mi zasvěceně hned nabídl netradiční projekt, jehož je samozřejmě autorem. Abych to zkrátila, jednou za čas ve středeční podvečer půjdu rozvíjet své hudební já hrou na květináče.

Na zem se rozestaví pět hliníkových květináčů a různými paličkami, či jak to nazvat, se do nich něžně a s šibalskou úctou dotýká a bouchá. Přes špejle, umělohmotné tyčinky až k nejčastěji používané pilce na železo. Zvuky jsou to přímo kouzelné:)

Zdá se tedy, že si své hudební vzdělání rozšířím do nečekaných obzorů. Spolu s hráči na sporák, sirky, s přelívači vody z hrníčků do hrníčků, házeči gumových kachniček na vodní hladinu, hráči na kuchyňská náčiní, s chrastiči se štěrkem a pískem, s mlátiči kladiv do kovadlin, s hráči na koňské podkovy, se zpěváky mlátící se do prsou, (začínáte se ztrácet ve smyslu této věty? já jo), se skleničkovými mágy a s mnohými dalšími užiju spoustu legrace.

Aby legrace nebylo málo, bude se prý nacvičovat metalová mše. Nezbývá než dodat chá-chá. (Přesto je to prý vše myšleno smrtelně vážn - asi umřu:). Pokud se marně zabýváte otázkou, co má hliněný květináč společného s baskytarou, pak nic...Chá-chá!