próóóóóč?

Proč se mi tak motá hlava, zvedá žaludek, potřebuju pořád na záchod, třeští snad celé tělo?

och...

MONEY

Při pohledu na mou slibně rozjetou kariéru mě napadlo zaznamenat zde postupně mé pracovní úspěchy, abych si jednou, až budu slavná, namyšlená, ještě sobečtější než jsem teď, zkažená, nechutně bohatá, lehká, tlustá po pozdních večeřích v luxusních podnicích a podobná přídavná jména, vzpomněla na své začátky pracující vrstvy.
Zkrátka pár z mých brigád:

SBÍRÁNÍ ŠÍPŮ NA LUKOSTŘELECKÝCH ZÁVODECH VOZÍČKÁŘŮ
Je tomu již dávno. Trochu jsem se obávala atletického prostředí a soutěživého duchu všude kolem mě, jelikož to je přesně to, co mě děsilo a co jsem děsila já. Nicméně mě představa kuriózně stráveného dne ve vodou obalené trávě s plátěnými teniskami na nohou a se sportovními vtípky všech sportu milujících sportovců kolem mé ryze nesportovní líné kostry obalené masem, sádlem a kůží naladilo vskutku dostatečně kuriózní směsicí sportu akceptující nálady, takže mi ani nevadilo, když jsem všechny vydělané peníze z tohoto dnu dala za posezení v cukrárně s mou sport praktikující a s trenéry flirtující společnicí a za cestu autobusem domů.
Dostala jsem na starost jednu paní, která mě i přes svou sympatičnost začala mírně rozlaďovat, když se ukázalo, že její lukostřelecké schopnosti jsou na začátečnické úrovni a že tedy místo vytahování šípů a počítání dosažených bodů jsem se většinou brodila trávou, v delších vzdálenost již poněkud vyšší a hledala zatoulané střely. Když jsem byla již jediná, kdo se pohyboval na poli, připojil se k mým hledačským snahám zbytek šípomilů. Ale i to ne vždy znamenalo úspěch.

NOČNÍ INVENTURA V KAUFLANDU
Tato práce patřila k těm vydělávajících si na letošní dovolenou u moře. První noc strávená u dámských vložek a tampónů mi přinášela poměrné uspokojení, jelikož kdo si již někdy položil hlavu na regál naplněný dámskými potřebami, posadil se u toho na bedýnku od piva ví, že v této poloze se dá dostatečně pohodlně odpočívat, popřípadě na chvíli upadat do spánkové činnosti. Dalším uspokojovým faktorem se stal nad mé očekávání vysoký počet bývalých spolužáků odkládající své hlavy na podobně pohodlná místa, což je důkazem jedině toho, že vyskytne-li se v malém městě jakkoli nudná, nepříliš dobře (přesto alespoň dostatečně) placená, přes noc probíhající, na výskyt veledůležité většiny postarších spoluobčanů bohatá práce, sejde se tam každej vůl.

KANTÝNSKÁ V PRÁDELNĚ Nejdelší brigáda letošního léta s vidinou moře. Odjela jsem se svou milou spolenicí do čarokrásné Prahy a tam jsem s ní proválela víkend na rozkládacím gauči u Big Bang Theory s občasným odběhnutím si k internetu a vyhledáváním stránek s pracovními nabídkami. Pondělím naše válení se a večerní navštěvování hospod skončilo, natoupila jsem do jedné nejmenované prádelny do kuchyně, poslouchat po dva týdny nespokojené hlasy pracujících dam, které nemohly pochopit, že si skutečně nepamatuju, kdo z nich má jaký hrníček, kolik lžiček jaké kávy si tam obvykle dává, kolik si denně kupuje makových koláčků a podobně. Miluju lidi, co se snaží dokázat si svou zdánlivou důležitost na totálně nedůležitých věcech a tím dodat své beznadějně stereotypní, bezvýznamné a neuspokojující práci nádech důležitosti. (A to možná proto, že se potom sama cítím o trošku méně marně a zoufale se utěšuju, že má budoucí práce někde v nedohledných dálavách časů budoucích taková nebude a jestli bude, že mi nebude do hlasu a vystupování vkládat nutkání projevovat všem za každou cenu, jak důležitou a nepostradatelnou práci mám.)

POUŤOVÉ DOBRODRUŽSTVÍ
Do malebného městečka na východu Čech přijela pouť, což se stalo snad největší kulturní a společenskou událostí roku. A já jsem dostala nabídku na jeden den vypomoci s rozdáváním koláčků v průvodu městem a s organizací her pro děti. Přijala jsem a to i s vidinou volných vstupenek na pouťové atrakce. A jelikož jsem měla ten den nějaké štěstí a potkávala jsem neustále hlavní organizátorku, která mi podstrkávala neustále další volňásky, můj stav se brzy přiblížil k "nenávidím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt", tudíž má pomoc při aktivitách pro děti nebyla nějakým velkým přínosem. Sice jsem za tento den nedostala ještě slibované peníze a už asi nikdy nedostanu (vlastně si je ani nezasloužím, já vím), ale aspoň jsem se podívala na náměstí z úrovně nejvyšších střech budov. Krásnou tečkou večera byl sraz se spolužáky (nebaví mě psát pořád bývalými, i když tomu tak vlastně je, ale po včerejší seznamovací akci prvních ročníků fakulty, která se konala v gay baru a stála za HOVNO se mi nechce nazývat mé nynější spolužáky spolužáky, tudíž tento titul stále ještě přenechávám mým bývalým spolubojovníkům na cestě spravedlnosti, pravdy a cti), před nímž jsem opět potkala hlavní organizátorku, takže se můj stav rozšířil na "nenávdím poutě, chce se mi zvracet, nechte mě bejt, pojďte radši normálně do hospody".

Korfu, Kerkyra, Corfu a víc jazykama už to neumim

Student močil z okna kolejí a vypadl ven

Bizarní případ pádu z okna studentských kolejí řešili v noci na úterý pražští policisté na Břevnově. Při močení zde z okna v sedmimetrové výšce vypadl student. Opilec měl štěstí a z pádu si odnesl jen lehčí poranění.

14. 10. 2008 09:32 - PRAHA

Padesát minut po půlnoci oznámili záchranáři pražským policistům, že na studentských kolejích v Břevnově se pokusil nějaký mladík spáchat sebevraždu skokem z okna. Policisté, kteří přijeli na místo, se však nakonec nestačili divit.

„Z původní sebevraždy se podle výpovědí svědků nejdříve vyklubal nešťastný pád, když se měl podnapilý student údajně pokoušet přelézat z jednoho okna do druhého za dívkou. Skutečná verze se ukázala být ještě bizarnější,“ řekla mluvčí pražské policie Dana Slabochová.

Značně "ovíněnému" mladíkovi se chtělo na záchod, a tak to vyřešil hned na místě močením z okna. „Jeho značně nekoordinované pohyby způsobily pád z výšky přibližně sedmi metrů, ale jak to tak již bývá "opilí mají štěstí" a tak utrpěl jen lehká poranění. Dá se říct, že tentokrát vše skončilo opravdu šťastně,“ doplnila Slabochová.

malý pozdrav

z nového města, z nového bydlení, z nové školy s novými lidmi a zážitky, z nového prostředí, z nové novosti v novém, z novější verze nového, z novosti nových novinek, novinového novu, z novulativní nohy, novlonské nostrády, novnitivní novulace, z novmatistického novulatismu, novézní novherze, z novpostmonové novistice, novlitové novoluce:

čau

včera, dnes a zítra

VČERA jsem byla poprvé od maturity navštívit mé gymnázium. Slovo mé budu používat se spojením k tomuto ústavu navždycky a nevím proč, nebo možná vím, ale jakékoli vysvětlování by znělo okoukaně pateticky, tudíž radši nevím proč, což je má klasická odpověď na otázky, na které nechci odpovídat. Tedy včera jsem byla poprvé od maturity navštívit mé gymnázium, což mě vede k další odbočce od tématu, protože tahle věta, obsažená již v úvodu a nyní podruhé zopakovaná, aby přivedla mysl mou i mysl ubohých navštěvovatelů (čímž význam slova ubohých nechci vztahovat na jejich osobnost, charakter, vzhled či cokoli takového, ba se pouze snažím nenápadně upozornit na nedostatek nově přibývajících a hodnotných článků na tomto místě a tak vyjádřit svou tichou lístost nad ztrátou jejich času, pokud se sem s naivní nadějí přijdou podívat a unavit svou hlavu a zároveň chci ještě dodat, že vím, že slovo navštěvovatel neexistuje) , ve mně navodila větu zcela odlišnou, než jaká by se očekávala a to větu s otazníkem na jejím samém konci - proč mám neustále tendenci odbíhat od tématu? Tedy včera jsem byla poprvé od maturity navštívit mé gymnázium, což není zas tak pravda, jelikož jsem tam byla i potom prodávat učebnice a zde by mohl následovat unavující popis činností, které jsem prováděla v budově mé minulé školy po již třikrát zmiňované maturitě, ale myslím, že bych toho již měla nechat. Včera jsem byla zkrátka ve škole, pozdravit pár lidí a porozhlídnout se. Byla jsem před touto návštěvou několikrát varována, vzbuzuje prý neodvratnou nostlagii, vzpomínání, tíživý pocit na prsou a myšlenky typu tohle už nikdy nezažiju, popřípadě slzy v očích. Vešla jsem tam a na chvíli na mě padla majestátnost, možná trochu vzpomínek, ohromilo mě to prostředí. Ale stejně jako člověka ohromí katedrála v Liverpoolu či jakákoli jiná církevní budova (pokud ovšem nevejdete do protestantského sboru v naší zemi, jež nemají za úkol odvádět mysl od Boha ohromením z výšky stropu), po chvíli upadnete do stavu ohromenínemožného, jelikož si na tu majestátnost a nevšední zážitek jednoduše zvyknete, stejně i já jsem si po pár okamžicích zvykla na pocit být tam. A tím u mě jakékoliv nezyklé pohnutky zmizely. Byla jsem zkrátka zase tam, kam jsem chodila osm let. Nic nového.

DNES mám narozeniny. Dlouho jsem spala, snědla flák melounu, což mi zabralo troje Simpsonovi na notebooku a od té doby se slatně oddávám nicnedělání. Je mi dvacet.

ZÍTRA letím na Korfu. Bude to taková ta dovolená, z níž člověk přiveze tisíc fotek, na každé druhé z nich bude spokojený páreček k sobě se tulící, vyvolávající závist a u nezadaných chuť najít si protějšek, u zadaných přemluvit svůj protějšek již nalezený odjet na podobně dokonalé místo, které ve skutečnosti tak dokonalé není, avšak pečlivě zvolený výběr vyfotografovaných objektů nasvědčuje tomu, že ano. Budu typickým turistou, ležícím na pláži, navštěvující typická turistická místa, fotící typické turistické památky a výhledy, připravujícím si typicky turisticky Dobré hostince na malém vařiči v apartmánu. Už se na to těším a měla bych si zbalit svůj gigantický kufr, jež bude z poloviny zaplněn páry bot, jelikož si nedokážu vybrat! Yeah!

chmýří bílých pampelišek

Brodila jsem se zamyšleně loukou, na levém rameni navlečené vodítko pro psa pobíhajícího na straně u vyšlapané cestičky, kde velmi úspěšně očůrával nejvyšší trsy trávy, v pravé ruce buclatou knížku, ukazováček pevně zabořený v houpavém moři stránek, připravený rozevřít hladinu jako Mojžíš Rudé moře. Prsty jsem tiskla pevně k šedé podrážce sandálů, aby se mezi ni a nohu nedostaly kobylky či jiná nevinná luční stvoření. Občas mi některé zvířátko vklouzlo do smrtonosné obuvy krajem, tam kde se zdvihá klenba chodidla. Snažila jsem se nedošlápnout a přenesla jsem celou váhu těla na patu vzadu a palec vepředu a doufala, že hmyz zůstane v malé jeskyni mé nohy nedotčen a tudíž i vyklepán z boty života schopný. Nevím, kolikrát se mi to podařilo a kolik tvorů bylo vyrovnáno s povrchem mé sandály, přitisknuto chodidlem.

Byla přesně ta doba, kdy to bylo skoro jako včera, kdy celá zeleň luk byla pokryta žlutými hlavičkami pampelišek a člověku se z té krásy a nezvyklosti po bílé zimě a hnědém sychravém jaru tajil dech a zastavovaly nohy uprostřed kroků, aby dopřály zrakům trochu osvěžení a mysli bezstarostného uvolnění. Byla to ona doba, kdy se žluté vody porostu přeměnily v malé padáčky čekající na odvážný vítr, pobíhající zvířata a na jiná procházající stvoření.

Vyndala jsem prst z knihy, bylo zbytečné předstírat úmysl začít na dnešní pochůzce číst, ta podívaná mě natolik upoutala, že jsem se nechtěla vrátit na černobílé stránky a topit se v jejich obsahu, chtěla jsem ten obsah vstřebávat přímo z barev. Na straně, kde se louka trochu snižovala a vedla až k úzké rokli zaplněné odpadky poblíž cesty a zarostlé trnitými keři dále od civilizace, jsem viděla hejna žlutých květů, které se ještě nestačily přeměnit a vyčkávat na naplnění svého rodičovského údělu. Jejich doba už končila, většina jejich vrstevníků dospěla a zmoudřela, pochopila, že život jde dál. Staly se neporazitelnou bílou armádou, která s každým poryvem větru vypouštěla nadýchané střely.

Přendala jsem knížku do druhé ruky, urovnala si vodítko na rameni, přehodila visící konec přes krk k rameni druhému a volnou rukou utrhla bílou pampelišku. Několik chmýříček u stonku se prudce oddělilo od mateřské koule tím, jak tělo rostliny neodolalo mým neohrabaným prstům. Zbytek padáčků jsem si opatrně přitáhla k obličeji a zabořila do nich nos. Cítila jsem, jak se provázky bělostných ochlupení prohly a trsy maličkých peříček se mi o trochu silněji přimáčkly k pokožce. Odtáhla jsem pampeličku od nosu a položila si ji na ústa. Opět jsem mírně zatlačila a nechala se chomáčkem hladivě popíchat.

Oddálila jsem neúplnou kopuli dál od úst a našpulila rty. Jemně jsem foukla. Trs chmýři z vrchu se ve společném obláčku vznesl a odplouval nahoru, kde narazil do větru, který ho rozdělil na jednotlivé tečky na obloze, rychle mizící za svým údělem a povinností. Foukla jsem znovu. Tentokrát se spojila pouze dvě semínka, klesala společně k zemi, zatímco jejich nebojácní společníci se jednotlivě vydaly k obloze, kde se jich opět zmocnil vítr a odnášel je směrem k lesu. Na zelenavém penízku pokrytém dolíky, ještě před chvílí pevně držící semínka i s jejich chocholatými hlavami, zůstával poslední bílý chomáček. Mléko z utrženého stonku mě lepkalo mezi prsty.

Zdvihla jsem ruku s pampeliškou a mírně zaklonila hlavu, abych nasměrovala posledního letce přímo k nebesům. Nadechla jsem se otevřenou pusou, na nepatrnou chvíli zadržela dech, aby se proud vzduchu mohl obrátit a já mohla vyfouknout a popohnat opozdilého svěřence na vlastní cestu. Mezitím se ale zdvihl vítr, rozpuštěné vlasy mi navál do obličeje a zakryl mi výhled. Upustila jsem knížku, kovový konec vodítka mi sjel z ramene a zastavil se u znovu pokrčeného loktu, z hruhého ramené se pomalu sesunulo plátené zakončení provazu. Volnou rukou jsem se pokusila urovnat vlasy za uši, abych opět viděla. V pravé ruce jsem držela jen prázdný penízek pampeliškového květu. Chmýří bylo pryč, vzal ho vítr. Přejela jsem si mrňavými krátery pokrytým povrchem zbylé koule rty a potom zahodila rostlinu kousek před sebe. Pohlédla jsem nahoru, jestli neuvidím posledního přeživšího mého vadnoucího květu, i když jsem tušila, že bude již dávno pryč.

Strnula jsem, když jsem místo maličkého padáčku uviděla padák velký. Stejně nadýchaný, stejně bělostný, stejně jemný. Rozpínal se po obloze jako obrovské chlupaté kolo. Vítr ho nesl stále výš, jakoby tušil, že letec musí překonat les, aby se nezasekl ve vysokých korunách pohupujících se stromů. Z krajů velkého kulatého chmýří vedly skoro průsvitné provazy, spojující semínko. Spojující to, co semínkem mělo být. Místo hnědé, podélné fazolky na padáku visela postava. Byla nehybná, neviděla jsem její tvář, nedívala se dolů. Zdálo se mi, že se nedívá nikam, že jakoby tvář ani neměla. Možná natolik spoléhá na sílu a směr větru, že se ani dívat nepotřebuje. Ruce měla nahoře a držela se křečovitě lanek. Očividně netoužila spadnout dřív, než klesne její bílý chomáč.


Chtěla jsem něco zakřičet. Chtěla jsem vědět, jestli je to náhoda a nějaký parašutista zkouší nový model padáku, jestli je to jenom klam mé fantazie topící se ještě před chvílí v pampeliškových orgiích či jestli je to zkrátka obrovské chmýří hledající úrodnou půdu. Přiložila jsem pravou ruku k čelu, aby mi slunce nebránilo ve výhledu. Otevřela jsem ještě více ústa. Ale neřekla jsem nic.

Dívala jsem se, jak padák i s tím, co nesl, jen tak tak přeletěl vršky stromů a zmizel za obzorem. Ruce jsem spustila podél těla a chvíli zůstala tiše stát. Vodítko mi sjelo z ramen a s opatrným zaduněním se stočilo na zem jako postrašený had. Sebrala jsem ho a sehnula se i pro knížku. Otevřela jsem ji na nedočtené straně a zanořila se celá do černobílých stránek. Pro dnešek bylo barev dost, pomyslela jsem si a pokračovala v procházce.

satira k 1968

časopis Dikobraz, převzato z www.idnes.cz

kdyby lejno mělo křídla

Obří nafukovací lejno šokovalo, utrhlo se z výstavy

10:58 | Dnes | Korzo, krw

Bern - Umělecké dílo, které znázorňovalo ohromné nafukovací psí lejno, vyvolalo v Bernu paniku.
Nafukovací exkrement velikosti rodinného domu je dílem kontroverzního amerického umělce Paula McCarthyho.
Poté, co se utrhl ze svého zakotvení před muzeem, ho vítr nekontrolovatelně unášel celých 200 metrů.
Po cestě létající exkrement zpřetrhal elektrické vedení a rozbíjel okna. Tento umělecký artefakt, nazvaný Complex Shit, sice obsahoval bezpečnostní systém, který jej měl v případě špatného počasí vyfouknout, ten ale selhal. Po dobrodružném výletě se výkal vrátil k bernské galerii Zentrum Paul Klee a pokud počasí dovolí, zůstane tam až do 26. října. Jak uvádí agentura Ananova, McCarthy je svými nafukovacími výtvory znám z výstav po celém světě.

slovinsko a chorvatsko