rozmar jarní oblohy

Dnes mě všichni dali košem. Odešli prožívat bouřlivé mládí na narozeninovou oslavu, kam mě nikdo nepozval, odjeli do Prahy, zapíjet teplo a chladit se v divadle. Nebo jim přelítly přes nos cholerické geny mého otce a zrušili naplánovaný víkend se slovy Víš, já tě tady vlastně nechci, tak nejezdi...A tak jsem byla po dlouhé době sama se sebou, vskutku podivná společnost.

Trošku zahořkle jsem si roztáhla deku na zahradě a válela se pod oblohou. Byla modrá, bez mráčku. Rozvalila jsem se ještě víc. A to tak, že na mě spadla. Tlačila mě k zemi takovou silou, až mi křuplo v zádech. Vykřikla jsem. Snažila jsem se vzepřít rukama, ale ty se propadaly do země. Stále hlouběji. Když jsem cítila prohřátou půdu až u loktů, zašimrala mě tráva na nose. Obloha mě tlačila pořád hloub a hloub. Za chvíli jsem měla pusu plnou hlíny. Přestala jsem křičet a začala jsem se dusit. V hlavě mi probleskla vzpomínka na díl Supermana, který se viděla jako velmi malá, kde byl někdo pohřben zaživa. Vybavily se mi bezesné noci.

Docházeli mi síly a já se přestala snažit. Kdybych neměla hlavu hluboko v zemi, byla by má poslední slova poněkud laciná a zevšednělá: "Ne, já nechci umřít!"

Najednou ale tlak povolil. Obloha se nenuceně nanebevzala. A tak jsem se vyhrabala ze svého hrobu a vyčerpaně se roztáhla na deku. Jen co jsem trochu popadla dech, zařvala jsem směrem k modré ploše: "Ty děvko!" a šla jsem vyvenčit psa. Poplašeně běhal po zahradě. Kousek od jámy od mého těla jsem uviděla přibližně stejně hlubokou díru i od něj. "Taky se dnes trochu nudíš?" zeptala jsem se ho, když přestal zmateně pobíhat. "Trochu," odpověděl.