Zpověď zhýralého pianisty

Marek Borsov se živil jako pianista. Rodiče z něho vždy chtěli mít váženého doktora práv, a tak, když sdělil svým milovaným živitelům úmysl odjet s jazzovou kapelou za moře, se málem zhroutili. Odmítli poskytnout jakoukoli finanční či jinou pomoc. S tím však Marek počítal. Našetřil si hraním po večerech v barech dostatek peněz na letenku. Víc nepotřeboval.

Po divokém roce plném zářivých neonů a přízně hudby chtivých dívek se kapela rozpadla a Markovi nezbývalo než nostalgicky zavzpomínat na domov. Nechal se najmout jako dělník v přístavu. Avšak jeho posedlost divokou hudbou a nevázanou společností kolem ní mu neustále vytrhávala výplatu z rukou. A tak Markovi trvalo celé tři roky, než si našetřil na cestu domů.

Domek svého dětství našel zamčený. Obešel ho několikrát kolem dokola a snažil se ze změň, které byly patrné, vyčíst osud jeho obyvatel. Špinavými okny uviděl zanedbanou kuchyň a přes křesla přehozená prostěradla. Dolík, který vytlačila váha otcova těla na pohovce v rohu, zmizel v dokonalé rovnosti matrace. U stolu stály jen dvě židle. Co si pamatoval, bylo tam vždy o jednu víc. Uvědomil si, že v době jeho nepřítomnosti nebyla již zřejmě třeba, stejně ho však toto zjištění bodlo u srdce. Odešel šouravým krokem k lavičce vedle vstupních dvéří a posadil se. Stará lavice zavrzala stejně známě, jak to dělávala, když snil o své zářivé budoucnosti klavíristy. Pes, který mu u toho vždy olizoval ruku, však tentokrát nepřiběhl.

Od sousedů se dozvěděl, že rodiče zemřeli rok po jeho odjezdu. Nezanechal prý adresu, na které by ho bylo možno kontaktovat. Je jim líto.

Markovi bylo líto také. Nikoho tu již neznal. A ti, které znal tam kdesi daleko, by stejně nepomohli. Seděl u domku až do večera. Když slunce zapadlo za protější kopec, zvedl se a zamířil do centra města. Tam, ačkoli to nikdy předtím neudělal, vyhledal kostel.

Otec Ignác naslouchal již dobrou půlhodinu jeho vypravování. Byl zvyklý na nenápadná a stále se opakující prohřešení svých kajícných farníků a se zpovědí tohoto marnotratného syna si příliš nevěděl rady. Snažil se nepředstavovat si v hlavě právě vyřčené výjevy. Ani by to nedokázal, nikdy nepřekročil hranice svého města a nejbližšího okolí.

„Milý synu, umíš se modlit Otčenáš či Zdrávas?“ zeptal se, když Markův hlas konečně utichl.
„Neumím, otče.“
„A kolik má piano kláves?“
Marek se na chvíli odmlčel.
„Padesát bílých a pětatřicet černých.“
„Nechť bílé klávesnice znázorňují milost našeho Pána a Jeho zalíbení v hudbě. Tvé činy však byly černé. Za každou černou klávesu pak odčiň jedno zlo, které jsi spáchal a učiň dobro pro bližního svého. Než se tak stane, nechť je ti zakázáno používat těchto klapek. Až budeš postupně napravovat svoje provinění, budeš moci i postupně užívat černé klávesy.“

Otec Ignác odcházel ze zpovědnice s tichým mírem v srdci. A jazzový pianista Marek Borsov, nesmějíce používat snížené tóny, zemřel hlady.