Říkají, že sem chodí...

Říkají, že sem chodí lidé za trest. Že jsme něco provedli a tak nás dali sem. Ale kdo přesně to říká nevím, natož jestli je to pravda. Nepamatuju si, že bych byla někde jinde a že bych potřebovala potrestat. Říkají, že jsem pracovala na ministerstvu životního prostředí, tak tam pracuji i teď. Nedávno vešel v platnost zákon vydaný podle mého návrhu. Jedná se o zákaz zelené barvy. Mám za to, že přílišné přírodní vlivy odvádí pozornost jedinců od vyšších cílů společnosti.

Včera mi zemřel plot. Objednala jsem si nový, měl by přijít do konce týdne. Jeden můj známý slíbil, že mi pomůže s naložením jeho mtrvého těla. Víte, tady umírají věci. Prý je to jinde jiné. Každá věc, naplní-li se její čas, začne slábnout, ohýbat se, vlastně jakoby gumovatět. Nahýbá se stále níž, až zkrátka zemře. Mrtvoly se odváží do doliny za město. Je-li pohřebiště plné, jednoduše se zaleje betonem. Vlastně ani nevím, jestli ten beton sám nestárne. Ale doufám, že tomu tak není, protože je z něj uděláno celé naše město. Od chodníků, přes silnice, až po domy se zahradami. Někdy mě napadá, že jednou zestárne město natolik, až bude potřeba ho celé překrýt vrstvou šedé hmoty. A na něm vybudovat město nové. A my budeme žít pod tím novým, mladším městem v ohýbajíích se budovách a brouzdat se měkkými zestárlými silnicemi. Budeme se dívat nahoru a uvidíme šeď, občas nějaký kanál, to kdyby bylo potřeba sejít z toho nového k nám. A bude se muset vydat zákon, který bude zakazovat volný průchod kanály, aby nedocházelo k nechtěnému prolínání kultur. A když nad tím tak přemýšlím, možná takový zákon už je. Musím se někoho zeptat.
A taky by mě zajímalo, jestli se někde rodí děti. Nepamatuju si, že bych viděla někoho těhotného. Pořád jen ty samé děti, co vypadají pořád stejně a nestárnou. A já asi taky nestárnu, nevím, cítím se pořád stejně. A vypadám normálně, asi. Stárne jenom svět kolem mě. Věci pod rukama i nohama.

Nedávno jsem slyšela, že se odněkud ze západu (to je takový často používaný pojem, ani nevím, jestli tam někdy někdo byl) se do města přivalila móda jakéhosi spolku Šťastných alkoholiků. Říkala jsem si, že by to mohla být dobrá příležitost poznat nové lidi. Nakoupila jsem si hromady alkoholu a teď tvrdě pracuju na požadované úrovni závislosti k přijetí do společenství. Ještě pár dnů a dostanu členskou kartu.

Říkají, že jsme kdysi žili ve světě, kde byly věci naopak. Hodně přírody, dětí, barev, technika se vyvíjela lidským přičiněním a ne sama, ministerstva měla opačnou funkci a podobné věci. Ale já si myslím, že to je blbost. To by přece nemohlo fungovat.