A konečně vysvitlo slunce. Po zamračeném a uplakaném dni mi krk, uvolněný díky dvěma již rozcuchaným copánkům, zahřívaly žluté paprsky. Hřejivě a něžně, jak to umí jen v podvečerní letní den. Držela jsem košík plný třešní, krášela v ovocné aleji a mhouřila slastně oči při pohledu na pole. Klasy stály nehybně a místo poletování ve větru vydávaly slabou vůni. Nasála jsem vzduch silněji, abych si vychutnala tyto idylické vesnické chvilky. Nasála jsem ho tak silně, že vůni pole pohltil pach kravína. Ale i to mi přišlo idylické. Taková ta chvíle, kdy člověk odsuzuje město a vidí čistotu všude kolem sebe, všude kolem v přírodě. Cítila jsem se jak zhýralá ruská šlechtična, co odjela na venkov začít nový život a smysl své existence nalezla v pomoci chudým mužikům a jejich rodinám.
Jeden z těch mužiků se jmenoval Maximovič Ivanov. Měl dětský obličej i dětské vystupování, však jeho tělo překypovalo mužnou energií (vždycky jsem se chtěla živit psaním vysoce literárně kvalitních děl v nepevné vazbě s kýčovitým obrázkem dvou dokonalých a dokonale šťatných lidí překypujících vášní a touhou). Maximovi před rokem zemřela žena a tím strádal nejen on, ale i jeho syn. Ale tento příběh sem bohužel nepatří.
Nepatří sem vlastně žádný příběh. Jen mi při trhání třešní podél prašné cesty uprostřed polí bylo dnes moc pěkně...
4 comments:
to věřim, že ti bylo pěkně.. a přeju ti to.. todle je taková ta věčná krása <3
na to snad není ani nutné psát komentář.. pěkně se to čte.. úplně jsem vůni venkova a k tvému ruralistickému podání přičuchl..
//jinak jsem si všiml, že kdesi vlevo dole je odkaz na můj blog, napřed jsem myslel, že je to nakej vtípek, ale facht to odkazuje ke mě:)
přeji krásné prázky
Moc pěkné počtení... :o)
HAH :-D :-D :-D
(promin za tenhle nevecnej komentar)
Post a Comment