looking for a summer job

Tentokrát už nebylo tolik dusno a tak se pobyt v Praze přes pracovní dny jednoho týdne stal více než snesitelným zážitkem. Ba přímo dobrým. Nezapomenutelným. Nebo aspoň takovým, který si budu ráda připomínat. Odjela jsem z milovaného maloměsta do ještě milovanějšího a naprosto slepě obdivovaného velkoměsta pražského v pondělí brzy ráno, což zapříčinilo prospání celé cesty.

Cíl mé nebezpečné a tajemné výpravy byl vskutku velmi nezvyklý pro někoho z maloměsta, kde se nedá bez známosti sehnat ani ta nejpotupnější práce, s možností prázdninového bydlení ve možnostmi přetekající metropoli. Tedy najít si brigádu.

Po několika hodinovém zotavení se v maličkém, špinavoučkém kolejním bytečku (tři zdrobněliny skoro za sebou, och, kam ten svět spěje) jsem se vydala naplnit svůj záměr a kochat se představou závratného množství peněz.

Paní za pultem v agentuře zprostředkovávající práci všem penězchtivým studentům se na mě chladně podívala. čekala asi něco víc. Někoho, kdo by ji vytrhnul z denního stereotypu, možná ze stereotypu celého života, světa, vesmíru i toho, co by mohlo být nad tím vším. Pocítila jsem vlnu studu, že jsem ji pocit vyjímečnosti a vlastní důležitosti nepřinesla ani já. Snad ten s číslem 82 bude oním zázračným zachráncem. Dívala se na mě stále dál. A nevnímala co říkám. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. A ona se na mě dívala stále dál. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. A ona jen přimhouřila oči jako člověk, který si není jistý, zda rozuměl dobře a zaměřuje svůj pohled na rty protimluvícího, aby si jeho pohybem úst ověřil, zda říká skutečně to, co si myslí, že říká. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. Přimhouřila oči ještě víc. Zopakovala jsem svůj předem promyšlený monolog ještě jednou. O tom, jak hledám práci na čtrnáct dnů, pro dvě dívky, blízko Černýho Mostu, za dobrý peníz a podobné věci, co se říkají, když se hledá práce. Čára mezi horními a dolními víčky se pomalu zužovala. Vykašlala jsem se už na opakování jakýchkoli monologů a pozorovala, jestli se víčka navzájem dotknou a nechají tak oči za sebou tiše čekat na otevření.

Po chvíli se tomu tak skutečně stalo. Chvíli jsem čekala, jestli paní za pultem, čekající útrpně na svou záchranu, otevře své zraky či nikoliv. Nikoliv. Otočila jsem se odešla. Bez brigády.

A tak mně ubohé nezbylo než dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, dlouho spát, koukat na seriály, válet se, brouzdat po netu, chodit na procházky, navštěvovat koncerty, pít, a teď už by se možná dalo napsat a tak dále. A nebo vlastně ne, protože jsem v pátek jela domů.

Břevnov - snově dokonalé a dokonale snové místo kousíček od koleje. Je tam klášter, zahrada a hospoda, chich. V pozadí poslední fotky kupa zbytků jídla, jež omamně voněla našim hladovým myslím a toužícím žaludkům, však patřila jiným nenasytným tvorům.

Večer židovské hudby v rámci festivalu 9 bran. Možná jsem mohla vyfotit i nějakou kapelu. A možná jsem nemusela potom zpívat naprosto nežidovsky nežidovské karaoke. V baru ovšem, ne již v této úchvatné Valdštejnské zahradě. Ale možná jsem musela. Jo, asi jo.

Další večer se hudba přestěhovala na ostrovy, tak jsme se přestěhovali za ní. Marcel Flemr band v kamenném Blues sklepu.

Kolej, mí milí, s mým milým.