Jak se stalo, že jsem byla bruslit

promiňte mi pane Viane, že v mém městě neumíme létat
promiňte mi pane Viane, že na stadionech nedochází k hromadným umrtím
promiňte mi pane Viane, že lekníny mám ráda
promiňte mi pane Viane, že můj život je tak obyčejný
však i Vám rodiče dali obyčejné jméno

A tak jsem byla bruslit. Na nedalekém stadionu na přeplněném ledě. Stadion byl oprýskaný a led plný sněhu od těch, co umí brzdit. Kolem to vonělo filmovou vůní, takovou tou dokonalou. Bělost kluziště osvětlovala obličeje bruslařů a způsobovala v jejich tvářích nevinnost. A tak jsem byla nevinná a krásná. A on byl nevinný a krásný, díky modrým palčákům roztomilý. Jezdil klátivým stylem, brusle mého bratra mu byly velké. Nedal si je nabrousit.

Pak jsme svázaly tkaničky a přehodily si brusle přes rameno. Naproti stadionu je splav. Voda byla tak rozbouřená, že skočit tam by bylo to poslední. Opět foukal vítr. Zafoukal tak silně, že nás donutil dát se do běhu. Zastavili jsem se na okraji silnice a koukali jsme do řeky. Mysleli jsme na to samé. Skočit tam by bylo to poslední. Mluvili jsme, asi málo, možná moc. Nejspíš akorát. Palčáky si dávno sundal. Šli jsme dlouho ulicí až na konec, kde je značka zákat vjezdu.
A v zamčeném pokoji jsem se chtěla líbat. Co jsem chtěla dál, se neříká.

Tak se stalo, že jsem byla bruslit.