kam se podějí zhrzelí hudebníčci??

Zítra tomu bude přesně týden, kdy můj milý odjel do Prahy splnit si svůj sen jazzového kytaristy. Přespal u svého bratra, posedával v jeho křesle, volal mi a utěšoval mě, že všechno dobře dopadne. Slíbila jsem, že si uříznu ňadro, jestli se nedostane. Odjel sice, posedával, ale sen si nesplnil. Dnes je to oficálně černé na bílém (vtipné sousloví - černé na bílém, vskutku pousmání hodné) vyvěšeno na stránkách VOŠ Jaroslava Ježka...A tak si krásný hudebníček musí svůj sen snít o rok déle. Na ňadro se naštěstí zapomnělo.

Je lepší zklamat se ve snu


nebo žádný nemít?

Dnes je tomu pár hodin, co mě Togy s Kubíkem nenápadně přesvědčili, abych chodila na basovou kytaru. A je to přibližně stejných pár hodin, co naše "kapela" získala jméno. Ale o tom až jindy...

A zítra, přesně v dobu, kdy mi zklamaně před týdnem volal, nalejeme si sklenku Cinzana, pořádnou botu (vskutku ještě pousmání hodnější přirovnání), pustíme si nějakou pěknou hudbu, budeme si hrát a snít si své jazzové sny. On o kytaristovi, já o milé kytaristy.