hororová koupel

Okolo poledne jsem pojala úmysl vysprchovat se. A okolo poledne jsem pojala úmysl svůj pojatý úmysl uvést do praxe. Svlékla jsem si pyžamo, zamkla se v koupelně (zajímavé, že i když je člověk doma sám, zamyká se - nebo právě proto), vlezla si do vany a pustila na sebe teplou sprchu. Nechala jsem vodu, jak je mým zvykem, nejprve stékat po zádech. Až se dostatečně prohřálo a nabažilo celé tělo, pustila jsem si proud i na hlavu..

A v tu chvíli se to stalo. Bušení. Znělo to jako z chodby. Co to jen mohlo být? Kdo to jen mohl způsobit. Zmocnil se mě strach. Srdce mi poskočilo až do krku. Slyšela jsem, jak bije. Ztuhla jsem.(Á, napětí houstne.. Třeba, když budu používat ještě tisíckrát kratší věty, bude to i působit:) Vyp. La js. Em. Sprchu. A ček. Ala, co. Se bud. E dít. Neby. La jsem. Schop. Ná poh. Ybu. (hmm)

Sebrala jsem zbytky odvahy či odvahu celou a zvedla se. Naskočila mi husí kůže. Přehodila jsem přes sebe župan a zavázala ho v pasu. Od téhle chvíle jsem se cítila jako hrdinka nějakého hororu. Neohrožená mladá dívka vyjde z koupelny vstříc nebezpečí. Kdyby byla noc, určitě bych si taky zapomněla rozsvítit...Už jsem chtěla odemknout, když v tu jsem na skříňce s ručníky spatřila troje manikúrní nůžky. V první chvíli jsem je chtěla uklidit. Pak jsem si ale uvědomila, že teď jsem jako herečka z laciného hororu na začátku filmu, která stejně vždycky umře, aby přivodila dostatečně hororovou atmosféru. A jako taková jsem popadla jedny z nich a chtěla si je dát do kapsy. To mi přišlo ale příliš nefilmové, tak jsem si chtěla přes celou ruku nenápadně přehodit župan. Ale rukáv byl moc krátký. Dnešek očividně nebyl stvořen pro laciné horory.

Prošla jsem pomalu celý byt, nahlížela s vykulenýma očima do každé místnosti (jen v ložnici jsem nebyla, nechtělo se mi do schodů). Nečekaně nikdo nidke nebyl. Vrátila jsem se do koupelny, zamkla se, shodila ze sebe promočený župan a vlezla si opět do vany. Měla jsem dobrý pocit. Těžko říct, proč vlastně...