Wednesday, February 7, 2007

Příběh mojí první antikoncepce

Sebevědomí a krása jsou přirozené, jen akné je prázdné slovo,...
Stojí napsáno na první stránce malé brožurky mé první antikoncepce, spolu s fotkou sebevědomé a krásné dívky, jak plaše hledí do země a na krk ji něžně líbá seběvedomí a krásný mladík. Oba jsou bez akné.

Říct mamce, že jsem se svým milým začala spát se mi zdálo neproveditelné a nemožné. Vyrůstám a pořád rostu v křesťanské rodině, kde jediná sexuální příležitost je až po svatbě. Už jen tím, že jsem začala chodit s nevěřícím klukem jsem se stala černou ovcí. Bála jsem se, jak to mamka vezme. Rozohovory na téma sex se stávaly častějšími a častějšími. A tak, když jsem seděla nic netušíce v křesle a ona zatím také nic netušíce za mnou na gauči, rozohodla jsem se, že tentokrát musím věty typu "To je dobře, že tě do ničeho nenutí, to obdivuju. Nebo on by snad už chtěl?" přerušit. A jak lépe je přerušit než pravdou. Odvaha byla pryč, cítila jsem úplně tu vlnu, co se ve mně nebojácně zvedla a vzápětí ustrašeně ustoupila.

Vzala to dobře. Poslala mě pro antikoncepci.


Zvedla jsem se, šťastná, že je to venku a že se nemusim již déle vykrucovata šla jsem nakrmit psa. Srdce mi ještě bušilo, ale když jsem scházela ze schodů, musela jsem se usmát. Tenhle okamžik vyrovnanosti a spokojenosti nejspíš zatemnil mou paměť, zapomněla jsem, že mé milé stvoření si kouzelně načůrává do kastrolu a celý obsah voňavoučké tekutiny jsem si vylila na nohu. Snažila jsem si vsugerovat, že to, co mi čvachtá v bačkoře je jen voda, ale tentokrát jsem se vlastní fantazií neuspokojila.

A tak jsem dnes ráno nasedla do autobusu a jela do malé oprýskané vesničky, kde je moje gynekologie. Pozorovala jsem auta. Některá měla na střeše vrstvu sněhu. Když projely kolem, táhl se za nimi bílý závoj vloček. Další auta, která po většinou bílou střechu neměla, musela usilovně otírat okna.

Dojela jsem na konečnou a kus jsem došla. Chvíli jsem čekala v čekárně. Vypadá nevlídně a stroze. Snaží se svou nevlídnost a strohost zakrýt secesní výzdobou. Nikde jinde nepůsobí secese tak nevlídně a stroze jako v čekárně gynekologie.

Nechala jsem se slyšet, proč přicházím. Nechala jsem se vyšetřit. Nechala jsem se poučit. Nechala jsem se obdarovat letáky. Nechala jsem si nabrat krev. Nechala jsem se odporoučet.

Každá dívka, která si byla pro svou první antikoncepci a má hodinu čas v malé oprýskané vesničce, se snaží najít místo, kde se zahřát pitím čaje. Obyvatelé malé oprýskané vesničky však ani sami neví, kde by si taková dívka měla posedět. A tak mi nezbývalo než se toulat malými oprýskanými uličkami. Po chvíli mě přivábil obrovský půllitr na vývěsním štítu a já vešla do malé oprýskané vesnické hospody.

Dala jsem si čaj, probrala s hospodskou výhody a nevýhody muže gynekologa a začetla se do svých letáků. Paní hospodské přišla mezitím zákaznice, objednala tři gigantické vodky, dvě kopla do sebe, třetí ponechala známé za pultem a odešla za závěs zahrát si na automatu.

Byl čas, abych šla. Zaplatila jsem a rozloučila se. Řekla mi "Nascheanou". A já měla pocit, že to musela říct. Že to k tomu neodlučitelně patří. Že každý, kdo si jde pro svou první antikoncepci to potřebuje a musí slyšet. Druhá paní mi z druhé strany závěsu řekla jen Nashle. To mi připadalo zbytečné. Dívky, které si jdou pro svou první antikoncepci nepotřebují slyšet nashle zpoza závěsu u automatů.

A přesně touhle dívkou já jsem dneska byla.

1 comment:

Anonymous said...

Píšeš moc dobře.