A tak na louce...

A tak na louce, na kopci nad usínajícím městem, nedaleko domova důchodců, na ušlapaném kousku...

"Ty na nás tak budou zvědaví."
"Právě, že budou."
"To je vlastně pravda."

Rozprostřel na zem svoje sako, vedle rozprostřel to moje. Propadla jsem se do měkkosti látek, přimáčkla se k zemi. Podemnou se vytvořilo zelené lože obalené svršky, překvapivě pohodlné a prostorné.
Pohltila mě tráva. Chvíli sem viděla jen ji a nebe. Trávu a nebe. Prsty studily a já viděla jen trávu a nebe. Ústa hřála. Trávu a nebe. Tyčila se k obloze jako neohrožená armáda. Jazyk lehtal. Přívírala jsem oči z požitku výhledu. Obloha byla zatažená. Trávu a nebe. Brala sem jeho hlavu do dlaní a poslouchala, jak dýchá. Občas roztržitě odrhnul trs, který se ho dotýkal na tvářích. Trávu, nebe a jeho. Kolem pobíhal můj pes. Občas se vytratil, občas čmuchal kolem. Upocené čelo vonělo. Na nebi svítila jen jedna vyčítavá hvězda, všimla jsem si ji až později. Trávu, nebe a jeho. A všechno tohle bylo mojí součástí.

Vstal a zalil naší zelenou postel. Pes přiběhl a zkoumal celou událost.

"Díky."
"Ale za tohle se přece neděkuje."
"Já vím, ale.."

Šla jsem domů, abych byla zase jenom já...