očima druhých

Dnes jsem se byla přihlásit na letní English camp. Když jsem podávala přihlášku paní za recepčním pultem, vykřikla překvapením, když uviděla moje jméno. Zjistilo se, že mě zná. Nebo spíš zná někoho s mým jménem, bydlící v mém domě a mající mé prarodiče.
"Vždyť ty jsi shodila tak polovinu kil!"
"No to snad ne."
"Ale joo, babička mi říkala, že jsi zhubla, ale o tolik!"
"Hm."
Vyšla jsem ven, pohlédla na město, scházela ze schodů a přemýšlela o své váze. Nedávno jsem se vážila, měla jsem 54 kilo. Musela bych tedy někdy v záhadné minulosti mít přes metrák. Nejvíc jsem však kdy měla kil 57.

Vrátila jsem se domů k snaze rychloučení, jež je možná rychlé, ovšem neefektivní. Za chvíli přišla domů mamka.
"Ty jo, co ti je?"
"Nic."
"Vždyť seš úplně žlutá!"
"Fakt?"
"Jo!"

Až někdy potkáte pochybné metrákové stvoření se žloutenkou nebo s čínským původem, řekněte mi něco zajímavého, ať mám o čem psát. Trala!!