malý příběh školního rozhodování

část první - humanitní studia

Psal se pátek, nevímkolikátého a kdybych to věděla, nic se tím nezmění, jelikož mě jakákoli symbolická, tajemná, nešťastná i sebevíce veselejší čísla obsažená v konkrétním datumu nechávají zcela chladnou, byla jsem v Praze, práci jsem zatim neměla, hlavu zcela jasnou a otevřenou nepřebernému množství školních a rozhodovacích informací, ve schránce mejl o předletní škole.

Vešla jsem spolu s Mirčou, jež z nedostatku zábavných aktivit v dohledné době šla se mnou býti mi oporou nebo něčím takovým, byla jsem trochu zklamaná, že střecha, která se dá za krásného počasí (které bylo) poodhrnout a skrz sklo pak do místnoti proudí optimistické paprsky, zůstala zatažená. Vypadalo to tam poněkud nehostiněji než jsem byla zvyklá z předchozích návštěv této školy.

Usadily jsme se a s tichými komentáři hodnotily nastalou situaci. Za pultem tak daleko od nás, že můj zrak ostříže je viděl skoro jen jako rozmazané skvrnky, seděli dva pánové. Jeden z nich založil tuto fakultu a ten druhý byl jistě také velmi chytrý. Následující půlhodinu mluvil jistě také velmi chytrý pán o pozdních příchodech, o tom, jak je v povaze průměrných Čechů nesedat do prvních řad, častoval popichlivými, dloubavými a na můj vkus přespříliš hlasitými poznámkami nově, tedy pozdně příchozí, kteří se ovšem svým nevčasným vpádem na scénu ochudili, jistě s těžkým srdcem a nemizejícími výčitkami svědomí, o uplynulou půlhodinu, tudíž nebylo v jejich silách odhadnout nastalou situaci a s hrdě vztyčenou hlavou a s rozhodným krokem vkráčet majestátně do prvních řad, nýbrž usedli tiše a pokud možno nenápadně, zbaběle a anonymně do řad zadních, naplněných již skoro k přetečení okraje, čímž si vysloužili jen další dávku poznámek a výčitek a jejich nechápavé pohledy nasvědčovaly údivu, proč je pozornost celého sálu věnována pouze jim, když o to nestáli. Po chvíli mě to začalo štvát.

Pán, který tuto školu založil se jal vysvětlovat opdvěď, kterou dává chtivým novinářům na otázku "A co tahle škola studenty naučí" a já jeho jatí se vysvětlování nepochopila. Nevím, co chtěl říct a nevěděla to ani Mirča, přičetla jsem to své neschopnosti rozumět dlouhým větám obsahující složité či z cizích jazyků přejaté výrazy (nevím, čemu to přičetla má společnice, ale myslím, že ničemu, bylo to jí to celkem jedno).

Následovala přednáška. A po ní chvíle na dotazy. Přihlásila se dívka, vypadala starší než já a také poněkud silnější. Pozvedla ruku a s celkem sympatickým hlasem se zeptala, zda může pronést i polemiku. Její dotaz byl kladně zodpovězen. Napadlo mě, že bych se s ní mohla zkamarádit.
"Tak já začnu od začátku," řekla, obrátila tři popsané strany velikosti A4 a podívala se na horní okraj první z nich. V sále zašuměl překvapený smích.

Sympatická slečna mluvila dlouho, úsečně, skákala chytrým pánům do řeči, naštvávala se, rudla, vyprošovala si, používala slova, o jejichž existenci jsem neměla ani tuchu a ani jsem netoužila ji kdy mít. V průběhu její řeči mě napadlo, že se s ní vlastně zkamarádit nechci, později, že jediné, co je na ní sympatického je jen její hlas, ještě později, ať jde i s tím svým hlasem někam. Ale ona tam nešla, znudila nás všechny průměrné vzadusedící Čechy natolik, že se v aule začaly ozývat hovory ignorující něčí snahu ukazát své nepřeberné množství znalostí.

Oba pánové brzy pochopili, že tato dívka je námi hrubě nepochopena a netuším, do jaké míry jí chápali oni. Utli její polemiku, po několika mírných pokusem, nemilosrdně tvrdě. Byla jsem jim vděčná a napadlo mě, že tahle škola nemůže být zas tak špatná.

Následovaly, podle jednoho z pánů, tři nejdůležitější body, které by čertsví studenti měli vědět. Netrpělivě jsem se dívala na hodinky, celé tohle sezení mělo skončit již před půl hodinou a já za další dvě půlhodiny měla být už jinde. První dva body, o kterých mluvil dlouho, skoro tak dlouho jako o pozdních příchodech a vychcanosti zadních řad, jsem vyhodnotila jako zbytečné, pro mě nedůležité, nudné a nehodné býti vůbec body. Čekala jsem netrpělivě na bod poslední, jež byl vyzdvihován pro svou veledůležitost až k zatažené střeše, jež by celé tohle dopoledne udělala veselejší a pro mé rozhodování jistě závažněji argumentující, kdyby byla v jiném, než zataženém stavu.

"Tak tedy, posledním bodem je, že universitní kočce se narodila koťátka", (následuje popis roztomilosti zmiňovaných mláďat) "hledají se zejména studentky, jež by se o koťátka zospovědně staraly, samozřejmě by se pro ně našlo , pro studentky myslím, i nějaké to bodové ohodnocení. Že by dostaly bod při převzetí kotěte do vlastní péče a další po půl roce, kdyby ho přinesly ukázat živé." (Vylíčení několika konkrétních případů studentek a jejich koťat.)

Zvedly jsme se a odešly. Napalo mě, že jsem se nedozvěděla nic, co bych nevěděla. A kočky nemám ráda.

část druhá - peďák

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
PEDAGOGICKÁ FAKULTA

O několik dní později, když jsem stále byla v Praze, ale již pracovala, bylo úterý opět nevím kolikátého a opět ze stejného důvodu mi to je jedno, byl zápis na druhou z mých nevysněných škol. Pustili mě z práce dřív, upravila sem se na záchodě, rychlým krokem prošla Národní, zařadila se do fronty, která se utvořila před aulou a cítila se unaveně a nicotně. Snažila jsem se v houfu budoucích učitelů najít některé, kteří se s nikým nebaví, postávájí sami a snaží se nevypadat tak nicotně jako já. Dlouhou chvíli se mi to nedařilo, což podpořilo můj pocit samoty a nicotnosti. NICOTNOST!! Skvělý slovo...

Dveře od auly se otevřely, řekla jsem své jméno a kouzelná slůvka angličtina-společenský vědy, vzala si index a posadila se vedle dívky, která jediná stála ve frontě zdánlivě bez povšimnutí. Prohodila s ní pár slov. Nicotných dalo by se říct.

Slova se ujal pán. Napadlo mě, že má sympatický hlas, ale z předchozích zkušeností jsem čekala i na obsah jeho slov a nehleděla pouza na zvuk, sebevíce lahodný. Povídal systematicky a na rozdíl od pánů z FHS jasně a jednoduše. Musím zajít do pojišťovny, udělat si vstupní zdravotní prohlídku a pozor - důležité - nechat se vyšetřit na tuberkulózu. Zasmála jsem se a byla jsem skoro jediná.

Zapsala jsem se, bylo to snad poprvé, co v Praze někdo neskomolil mé typické církevní východočeské příjmení, celý proces mě překvapil svou jednoduchostí a rychlostí. Podepsat se a vzít si kupón. A kvůli tomuhle já tolik váhala.

Už mě to nebaví popisovat, stejně je to nuda...