výlet za Sárou

Včera jsem jela na kole. Kdo mě zná, řekl by, že svět se zbláznil. Ale skutečně se tak stalo a svět zůstal stále stejný. Nejdřív jsem si možná trošku naivně dala sprchu. Potřebovala jsem se zbavit jehliček a lístků, které jsem měla na všech nejnepravděpodobnějších místech, ale když nad tím tak přemýšlím, nebylo to zas tak nepravděpodobné, vzpomenu-li si na odpoledne se svým milým. A tak jsem si tak potichu vzpomínala, poslouchala hudbu a jela vedle řeky, ve zvláštním vlhkém chládku. A nadchla jsem se.

Dnes jsem jela stejnou cestou zpět. Chládek byl stejný, pouze místo večerního pozměnil se na ranní. Řeka tekla druhým směrem než včera a kopce se otočily. Svět se tedy skutečně zbláznil. Byla jsem nevyspalá a žíznivá po návštěvě mé milé Sáry, které bylo v osamoceném bytě tak nějak osamoceně. A tak si pozvala pár lidí, připravila dýmku a nakoupily jsme spoustu pití. A z osamocení se stalo hlučné beztvaré nic, které vlezlo do dýmky a příjemně bublalo.

Po dvaceti minutách cesty jsem vytáhla sluchátka z uší a nechala pana Kerndla, ať si vesele zpívá dál a vybíjí mi baterky. Byl neúnavný. Za to já byla únavná až přespříliš. Příjemná vůně vody se začla měnit v solidní smrad, jak jsem se blížila k čističce. Odnadchla jsem se.

Toto je jedno z vyprávění, které nemá děj, zápletku, závěr, zkrátka cokoli, co by ho dělalo zajímavým. Snad jen, že jsem večer upekla dvě buchty. A kdo mě zná, řekl by, že svět se zbláznil. Ale tady mě nikdo nezná, takže se říkejte, co chcete...